Jistota mě neláká, říká profesionální tanečník baletu

Brno - Tanci se Daniel Robertson–Styles věnuje od dětství. Jeho cesta k profesionálnímu baletu odstartovala v Kanadě a přes německý Stuttgart ho zavedla až do brněnského Národního divadla. I přes odloučení od rodiny, hodiny a hodiny tréninku a všudypřítomnou objektivizaci jeho vášeň k tanci nadále trvá.

K tanci Daniela přivedli jeho rodiče. Jako dítě často tancoval s přáteli nebo jen tak sám doma. Nejprve přičichnul k hip – hopu. Postupem času se však začal věnovat i dalším technikám. Právě balet ho zaujal jako jedenáctiletého. „Byl pro mě obrovskou výzvou, což je asi to, co mě k němu tak táhlo. Bylo to opravdu hodně náročné, jak fyzicky, tak časově. Další významný faktor pro mě tvořila ale i jeho muzikalita a možnost se umělecky vyjádřit,“ vykresluje své začátky mladý tanečník.

Okolo dvanácti let začal Daniel uvažovat nad kariérou profesionálního tanečníka baletu. „Můj tehdejší kouč mi řekl, že budu muset vynaložit mnohem více úsilí, pokud nebudu chtít dál tančit pouze rekreačně. Začal jsem tanec tehdy brát mnohem seriózněji, měl jsem specializované hodiny baletu a posiloval tak, aby to bylo pro mou budoucí kariéru co nejefektivnější,“ zaníceně vypráví Daniel, který se tak díky svému odhodlání a podpoře ze strany rodiny mohl baletu začít věnovat ještě intenzivněji.

Ve třinácti letech se zúčastnil konkurzů dvou největších kanadských profesionálních škol baletu, kterými jsou Royal Winnipeg Ballet a National Balet School of Canada. Úspěšně byl přijat na obě, nakonec se rozhodl pro tu druhou, v Torontu, kde následující čtyři roky studoval. „Pokud chce člověk opravdu budovat kariéru v tomto odvětví, je potřeba, aby měl za sebou velké množství intenzivního tréninku, a právě k tomu jsou taneční akademie určeny,“ popisuje cestu k profesionální kariéře.

I přes studium na National Ballet School se Daniel dále vzdělával i na běžné střední škole. Po jejím dokončení se před ním otevírala cesta profesionálního tance nebo navázání na studium baletu. „S tancem jsem oproti většině začal poměrně pozdě, proto jsem se rozhodl pokračovat v tréninku. Přihlásil jsem se tehdy do německé John Cranko Schule, což je jedna z top čtyř institucí na světě vyučujících balet. Hodně mě překvapilo, když mě přijali, protože ta pravděpodobnost byla velmi malá,“ vzpomíná tanečník. Ve svých osmnácti letech se Daniel odstěhoval z rodné Kanady do německého Stuttgartu, kde další rok usilovně trénoval.

Následující dva roky zůstal v Německu už jako profesionální tanečník Národního divadla v Mnichově. „Žít v Německu mi nevadilo. Líbil se mi řád a organizace, která tam panuje. Sympatický je mi i německý přístup k životu ve společnosti, který je velmi komunitní a založený na vzájemném respektu,“ dodává tanečník. V Německu se cítil jistěji i jako umělec, a to díky tomu, že do zdejší kulturní sféry odchází zásadně vyšší množství financí než v České republice nebo v Kanadě, což umožňuje větší umělecké sebevyjádření.

Momentálně působí jako profesionální tanečník baletu v Národním divadle Brno. „Člověk, který dělá profesionálně balet, má poměrně omezené možnosti vzhledem k tomu, že taneční společnosti mají zaprvé jen určitý počet míst, zadruhé jen určitý počet míst pro tanečníky, kteří tancují tak jako ty.“ Brno si jako místo svého následujícího angažmá zvolil Daniel již před třemi lety.

Kariéra umělce nikdy není jistá, v případě baletu tomu není jinak. „Nikdy jsem jinde než v kultuře nepracoval, takže jsem na nejistotu zvyklý, musel jsem se s tím pocitem naučit pracovat. Upřímně bych ale ani jinou práci mít nechtěl. Mohl bych to přirovnat k podnikání, to je taky velmi nejisté, jen místo vytváření značky, jsem tou značkou já sám,“ se smíchem ještě doplňuje, že tento druh práce lidé dělají, protože je baví, ne aby měli jistotu.

Velkým tématem této kariérní sféry je také objektivizace, i s tou se tanečník během své praxe potýkal. „Nehledě na pohlaví, na každého je často nahlíženo jako na objekt. Osobně jsem si poměrně dost jistý sám sebou a znám svou hodnotu, takže mě to pravděpodobně ovlivňuje méně než jiné. Rozhodně si nemyslím, že by jakákoli objektivizace byla v pořádku. Tanec ale v každém případě sám o sobě významně staví na fyzickém vzhledu jedince, a tedy na objektivizaci samé,“ vysvětluje a znovu dodává, že objektivizaci nijak nepodporuje, bohužel je však náročné ji od jeho profese oddělit.