Glosa: Je to za námi?

Brno - Otevření zahrádek, posiloven a kadeřnictví se pro mnohé stalo výzvou k tomu, aby vyrazili ven, nehledě na pravidla. Před restauracemi se stojí fronty, ulice se naplnily a panuje tu družná atmosféra. Na nedávné uzavření okresů se už nyní vzpomíná jako na dobrodružství, o kterém se bude ještě dlouho vyprávět. Zkrátka se vrátil život.

Ve všem tom jarním veselení se ale pomalu vytěsňuje, co všechno se za poslední dlouhý rok stalo. Skoro to připomíná loňskou euforii. Pojďme si tedy zrekapitulovat, jakými náladami si Češi prošli od začátku pandemie.

Začalo to na jaře. Zprávy o prvních potvrzených případech v Česku zburcovaly všechny majitele šicích strojů ke zběsilému šití roušek a zásobování zdravotníků, sociálních pracovníků a zkrátka všech, o které mělo být postaráno ze strany státu. Poradili jsme si. Nosit roušku bylo cool. O to už se postarali youtubeři, influenceři, herci, zpěváci a jiné celebrity. Šílené nálety na supermarkety zajistily v téměř každé domácnosti dostatek trvanlivých potravin a toaletního papíru a čekalo se, co bude. Taková byla atmosféra začátku pandemie.

Po prvotním rozruchu zavládla skepse. Nezřídka se používala fráze „Vždyť je to jen horší chřipka“. Zdravotníci kolabovali a cestující MHD si demonstrativně při výstupu strhávali roušky, aby se mohli „konečně nadechnout“. O smysluplné komunikaci vlády s veřejností nemohla být řeč. Naštěstí přišlo léto, zmíněná euforie, případů ubývalo a už se myslelo, že je po všem.

Na podzim přišel šok. Koronavirus pořád existuje a případů přibývá. Tak se zase přitvrdilo. Tentokrát pořádně a na dlouho. Tentokrát se kromě zdravotníků hroutili i rodiče, kteří se snažili s prací zvládat i vzdělání svých potomků. Náladě ani nepřidávalo šachování s ministry. Opět se používala charakteristická hláška „Aspoň ty Vánoce by mohli nechat“. Vánoce sice nechali, ale za jakou cenu. Zima byla dlouhá.

Cesta to byla dlouhá a těžko odhadovat, jestli už je u konce. Co si z toho můžeme vzít? Asi nic nového. Možná si teď umíme lépe umývat ruce a držet si větší rozestupy. Někdo se třeba naučil pracovat z domu, někdo šít roušky. Jako společnost nás ale ani pandemie nenaučila nějaké výrazné solidaritě, nebo respektu. Češi na systém nadávají z principu. Někdy se trefí, někdy ne.