Brněnské blešáky s oblečením opět slavily úspěch

Brno - Pravidelný bleší trh s oblečením Hadrárna tentokrát organizátoři uspořádali v prostorech centra nezávislé scénické tvorby Buranteatru. Sešlo se zde pětadvacet prodejkyň a desítky návštěvníků. Akce, která se pořádá každý měsíc na jiném místě, se snaží podpořit pomalou módu a minimalizaci textilního odpadu.

Ulice Kounicova, čtvrtek, čtyři hodiny odpoledne. Před budovou Buranteatru je klid. Oproti chaotické Veveří plné Brňanů spěchajících domů z práce či školy se míjím pouze s pár procházejícími na chodníku. Stojím před funkcionalistickou budovou, která původně sloužila jako tělocvična, ale nyní funguje jako centrum nezávislé scénické tvorby. Zde, v jeho foyer a kavárně Black Box Cafe, se dnes odehrává pravidelný bleší trh Hadrárna.

Procházím černými prosklenými dveřmi, vedle kterých stojí opřená tabule lákající ostatní kolemjdoucí. V ne příliš velké místnosti s vysokými stropy a schody vedoucími do druhého patra, kde normálně bývá pouze pokladna s šatnou, je bleší trh už v plném proudu.

Prodejci na každém rohu

V každém rohu místnosti, i na odpočívadle na schodech, je pultík a několik věšáků s oblečením, botami, ale i drobnými doplňky či květinami. Atmosféra je tichá, poklidná. Při prohrabování se pověšenými kousky občas zaslechnu přátelské smlouvání o cenách a debaty o zkušenostech s prodejem oblečení.

Koncept Hadrárny vychází z principu blešího trhu a klade důraz na pomalou módu. Zakladatelka události dopředu zveřejní termín a lokalitu události, kde ji následně mohou lidé prostřednictvím zprávy kontaktovat a domluvit se na možnosti prodeje. Ceny si poté mohou nastavit podle svého uvážení, ale většina částek se pohybuje v kategorii od pár desítek do sto korun.

Po chvíli brouzdání mezi věšáky vycházím schody do druhého patra a míjím pár žen. Míří k východu a v ruce svírají kusy oblečení. „Ty nejlepší úlovky se stihly vykoupit hned po třetí hodině, teď už toho moc nezbývá, ale pořád se dá něco najít. Počkejte si do sedmé, to se většinou vše prodává po dvaceti korunách,“ dělí se se mnou o zkušenosti zběhlá návštěvnice Amálie Šimková. „Tyto akce obcházím pravidelně, je to skvělý způsob recyklace. Příště bych se ale ráda zúčastnila jako prodejce.“

Labyrint z věšáků a střetnutí s Michaelou Lyskovou

V druhém poschodí je celý duch blešího trhu rázem autentičtější. Počet posedávajících prodejkyň se znásobil pěti a věšáky tu jsou tak nahusto, že se z původního rozlehlého kavárenského prostoru stal malý labyrint. Místnost plnou horlivě proplétajících se lidí, kteří hledají svůj vysněný úlovek, osvětluje prosklená stěna. Napravo ode mě stojí bar, kde usmívající se hnědovlasá baristka zrovna připravuje kávu pro slečnu v purpurovém klobouku s červenou rtěnkou.

Vydávám se tímto směrem a přisedám si vedle slečny, která již usrkává ze svého cappuccina. Je to zakladatelka a organizátorka Hadrárny Michaela Lysková. Nosí tmavě růžovou květinu pod levým ramenem přichycenou na hnědých šatech s tříčtvrtečním rukávem a se zájmem obhlíží okolí.

Dávám se s ní do krátkého rozhovoru a vyptávám se na otázky o celém konceptu Hadrárny. „Hadrárna vznikla v době, kdy jsem ještě prodávala oblečení přes internetovou platformu Vinted, tehdy ještě Votoč Vohoz," říká mi.

Celý princip focení a posílání kousků poštou jí připadal neefektivní, a tak se s několika lidmi domluvila, že si věci prodají osobně. „Po pár měsících pravidelného setkávání se akce začala rozrůstat a získávat na popularitě. Nyní se odehrává pravidelně každý měsíc posledních devět let, opomenu-li období s koronavirovými opatřeními,“ dodává Lysková.

Že je tento koncept efektivnější se nezdá pouze zakladatelce Lyskové, ale i prodejkyním, které na akci oslovuji. „Internetové bazary mě používat nebaví, jelikož je tam komunikace příliš zdlouhavá a proces focení šatů a posílání poštou je komplikovaný. Proto jsem se rozhodla prodávat tady a celá akce mě překvapila. Nejdražší kousky už jsou pryč a teď doprodávám poslední zbytky za pár desítek korun,“ svěřuje se Lucie Vaňková, která má svůj stánek v druhém patře blízko baru. Společnost jí dělají dvě další ženy, které se společně s ní radují z úspěšně prodaného zboží.

Oblečení mizí rychle i z ostatních pultů. S přibývajícím časem zároveň klesá jeho cena a prodávající se snaží si domů vzít co nejméně nazpět. Sem tam zahlédnu i košík s věcmi zadarmo. Návštěvníci smlouvají co se dá a  i já si to po cestě k východu zkouším a nakupuji si pro sebe pár kousků. Před odchodem mám sice peněženku o něco lehčí, ale odcházím s dobrým pocitem ulehčení cizí skříně a znovuoživení té mojí bez zatížení planety.