Oznámením činu začíná obětem stresující proces, říká policejní psycholožka

Brno - Co všechno práce policejní psycholožky obnáší? Proč oběti nechtějí trestné činy nahlašovat na polici? A jak bychom s těmito lidmi měli z pozice laiků správně pracovat? Na otázky odpovídá policejní psycholožka Vladimíra Žbánková.

S jakými lidmi jako policejní psycholožka pracujete?

Prakticky s kýmkoliv. Běžně jednáme s uchazeči o práci u policie, se sloužícími policisty v rámci vzdělávání, se zaměstnanci a jejich rodinnými příslušníky, kteří se ocitli v obtížné životní situaci, s jejich nadřízenými, kteří konzultují problémy na pracovišti, s celými policejními kolektivy a týmy, ale také s oběťmi, svědky či zasaženými osobami v obtížné situaci. Spolupracujeme s kolegy z jiných krajů, se studenty i s krizovými interventy jiných bezpečnostních složek. V rámci vyšetřování můžeme být podporou při výslechu svědka, oběti nebo i rozrušeného viníka.

Jako policejní psycholožka jste jedna z prvních osob, se kterou oběti závažných trestních činů mluví. Jak získáváte jejich důvěru?

Dovolím si tuto představu poupravit. Na místě oznámeného trestného činu bude s největší pravděpodobností první policejní hlídka, případně kriminální policie. Krizového interventa přivolají, pokud vyhodnotí, že je potřeba psychologická první pomoc. Ve většině situací oběť nebo emočně zasažený svědek vítá podporu a pomoc člověka, který se mu citlivě věnuje a je tam jen pro něj. Náročnější je pochopitelně navázání kontaktu s člověkem, který mlčí nebo je agresivní, ale i to může být přirozená reakce, se kterou umíme pracovat. Každá intervence je jiná, protože jsou jiní lidé, staly se jim jiné události, mají jiné způsoby, jak je zvládají. Všichni ale chtějí nečekanou a náročnou situaci zvládnout, postupně ji přijmout a vyrovnat se s ní.

Ve většině případů mluvíte s lidmi, kteří utrpěli nějaký šok. Jaký je rozdíl v bezprostřední komunikaci s obětmi závažné trestné činnosti oproti komunikaci s pacienty na běžné terapii?

Přístup je pochopitelně jiný. Krizová intervence je práce s člověkem v akutní krizi. Je zaměřena na zvládnutí bezprostředních reakcí při nadměrně náročných životních událostech. Její výhodou je rychlá dostupnost a zaměření se na aktuální problém. Intervent si může dovolit být více aktivní, případně i direktivní, podporuje a hledá se zasaženou osobou možnosti a pro ni dostupná řešení, snaží se předejít zhoršování situace. Pracuje se silnými tělesnými reakcemi a emocemi. Cílem je postupné zklidnění a stabilizace zasažené osoby. Krizová intervence navíc, oproti běžné terapii, představuje často jen jedno nebo dvě setkání.

Jak bychom měli s lidmi, kteří si něčím takovým prošli pracovat jako laici?

Univerzální návod není, ale obecně lze doporučit okamžité zmírnění dalšího stresu například zajištěním soukromí a bezpečí, tichého prostor, minimalizací chaosu, odmítnutím medializace, a zbytečných otázek. Zkrátka se snažme obklopit dotyčnou osobu lidmi, kteří jsou pro ni podporou.

Z dlouhodobého hlediska je nejužitečnější dopřát zasaženému prostor a čas se se situací vyrovnat. Nespěchat na něj, dovolit mu prožít a projevit emoce, nechat tělo přirozeně reagovat. Může se objevit třes, chvění, potřeba doteku a objetí, nebo i potřeba být chvíli sám, mlčet nebo se vypovídat, plakat nebo se chovat neklidně, pohybovat se... Pokud to jde, dejme průchod tomu, co tělo potřebuje, což většinou přinese zklidnění.

V následujících dnech buďme k zasaženému tolerantní, nechtějme po něm výkony, dovolme mu odpočívat, spát, být náladový, unavený, nesoustředěný. K návratu do běžnějšího fungování může pomoct i dodržování navyklých rituálů a vykonávání běžných činností. Pravidelnost vrací pocit normálna a dřívější jistoty.

Až to půjde, je dobré vrátit se k činnostem, které byly pro osobu fungujícími zdroji radosti a klidu. Hodně lidí dříve nebo později potřebuje svůj zážitek sdílet, dát mu slova a tím jej zpracovat. Je proto dobré být zasažené osobě citlivým a trpělivým posluchačem. Co naopak doporučováno není, jsou alkohol a drogy. Je to sice prostředek k rychlému odreagování, ale obvykle to samotný problém nevyřeší. Ve stresu je navíc organismus náchylnější k vytvoření závislosti. Pokud trvají nezvyklé potíže déle než šest týdnů, je na místě vyhledat odbornou pomoc, aby se potíže neprohlubovaly.

Existují i svépomocné aplikace, jako Nepanikař nebo První psychická pomoc. Zajímavá doporučení o duševním zdraví jsou na stránkách Nevypusť duši nebo Opatruj se.

Co je pro Vás v této práci motivací?

Podpora a bezprostřední pomoc člověku, který se nečekaně dostal do mimořádně těžké situace. To mi dává velký smysl a pocit užitečnosti. Díky této práci si člověk mnohem více připomíná, jak je život křehký a jak málo stačí k tomu, aby se vše změnilo. Uvědomí si priority a hodnoty, na kterých opravdu záleží. Já sama jsem moc ráda, že, i když samotné neštěstí změnit nemůžu, přispívám alespoň k tomu, aby se lépe neslo. Ve své podstatě mi tato práce mnohem víc dává, než bere.

V České republice je každoročně spácháno zhruba dvanáct tisíc znásilnění, ale na policii tento čin nahlásí pouze pět až patnáct procent obětí. Proč tomu tak je?

Skutečné důvody, proč oběti znásilnění neoznamují, mohou být různé. Je potřeba si uvědomit, že oznámením trestného činu na policii, se pro oběť teprve rozbíhá zdlouhavý a stresující proces s nejistým koncem. Pro spoustu obětí je traumatizující každý výslech, vzpomínka, představa, fakt, že se o události mluví, vyjadřují se k ní cizí osoby, že strana pachatele překrucuje a zpochybňuje, co se jak stalo, napadá její důvěryhodnost, že se s pachatelem bude muset znovu potkat a tak dál. Znamená pro ni stres, který trvá několik měsíců.

Často od obětí slýchám, že na událost chtějí zapomenout, nechtějí si ji ničím připomínat, nechtějí se v souvislosti s tím cítit znovu nepříjemně. Rozumím tomu. Bylo by fajn, kdyby byli pachatelé dopadeni a usvědčeni, ale oběti za to mnohdy platí až příliš vysokou cenu. Naše legislativa v posledních letech posílila práva obětí, aby jim v procesu trestního řízení byla umožněna větší ochrana. Jejich zájem je však většinou prostý – už to nikdy nechtějí znovu prožít.

Podniká policie nějaké kroky pro zlepšení této situace? Pro to, aby se oběti cítily lépe?

Policie se snaží minimalizovat možná traumata budováním útulných výslechových místností, investuje do vzdělávání vyšetřovatelů ve vedení výslechů, informuje oběti o postupu trestního řízení a o jejich právech. Umožňuje psychickou podporu při výslechu, spolupracuje s neziskovými organizacemi, které hájí práva obětí a podporují je v průběhu trestního řízení.

Nehraje v obavách obětí značnou roli i strach z policejního orgánu nebo nedůvěra v něj?

Domnělá nebo opodstatněná obava z policie nebo samotného šetření události může také hrát roli. Větší osvěta veřejnosti v oblasti trestního práva, procesního řízení a možnostech policejního orgánu by pomohla zmírnit naivní a někdy až filmové představy.

Systém psychologické pomoci obětem byl u Policie České republiky zaveden v roce 2010, tedy devatenáct let po jejím vzniku. Do té doby tedy nebyla tato forma psychologické pomoci potřebná?

Systém byl zřízen pokynem policejního prezidia, jako důsledek vnímané potřeby. Chtěli nabídnout zasaženým osobám v mimořádné situaci něco víc, což při plnění policejních úkolů nebylo možné. Systém krizové intervence doplňuje nezbytnou policejní činnost o první psychologickou pomoc. Cílem je podpora osob, které se setkali se závažnými trestnými činy, jako je vražda, pokus o vraždu, těžké ublížení na zdraví, úmyslné násilné trestné činy s následkem smrti, náhlé úmrtí, sebevražda, znásilnění, pohřešování a tak dál. Tedy situace, které policie vyšetřuje a lze u nich předpokládat vysokou míru zátěže. Je-li přítomnost krizového interventa na místě vyhodnocena jako potřebná, je vyslán k případu, neplní jiné policejní úkoly a věnuje se pouze zasaženým osobám.