Nevěřím, že by Fico dokázal Slovensko otočit vzhůru nohama, říká politolog

Brno - Iliberalismus v Česku a na Slovensku - tak zní název konference, která se ve čtvrtek 17. října uskutečnila na půdě FSS pod záštitou Mezinárodního politologického ústavu MU a nadace Konrad Adenauer Stiftung. Toto téma je od loňských parlamentních voleb na Slovensku a s blížícími se volbami do poslanecké sněmovny v Česku stále aktuálnější. Co to vlastně iliberalismus je, jak se projevuje v Česku a na Slovensku a kam až nás může dovést, nám v rozhovoru sdělil profesor politologie z Masarykovy univerzity a jeden z řečníků konference, Vít Hloušek.

Vít Hloušek

Profesor politologie Vít Hloušek působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU. Ve své práci se věnuje především komparativní politologii a soudobým dějinám. Zaměřuje se zejména na srovnávání politických a stranických systémů evropských zemí, euroskepticismus a neliberální demokracii.

Co je to iliberalismus?

Iliberalismus, neliberalismus nebo taky neliberální demokracie je snaha zachovat demokracii jako formu volby politických zástupců, ale zároveň zrušit některá omezení, která přináší ona liberální složka. Prakticky to znamená například nerespektování právního státu, výrazně menší respekt k občanským právům a právům menšin. Základní podstatou iliberalismu je neomezované většinové vládnutí, tedy přesvědčení že když jsme my jako vláda získali většinu v parlamentu, můžeme si další čtyři roky dělat cokoliv chceme a nemáme být nijak omezováni, ani třeba Ústavním soudem. Často bývá neliberlismus také spojený s takovou kulturní politikou, která se orientuje nacionalisticky, staví se proti globalizaci a je kritická k evropské integraci.

Iliberalismus je v posledních letech na vzestupu hlavně ve Střední Evropě. Kdy se tento trend začal objevovat a proč je tu iliberalismus tak populární?

Ve Střední Evropě bychom jako symbolický milník mohli uvést maďarské volby v roce 2010, které dostaly k moci Viktora Orbána. Ten od té doby vládne nepřetržitě už 14 let a jeho strana má v maďarském parlamentu většinu. Maďarsko je zatím jediná plnohodnotná neliberální demokracie ve Střední Evropě, i když neliberální aktéři jsou samozřejmě všude. V Polsku vládli v letech 2015-2023, ale po posledních volbách to vypadá že se Polsko vrací k liberálních demokracii, takže to není úplně nezvratný proud. Naopak na Slovensku se od září 2023 Robert Fico vydal v Orbánových stopách. Na popularitě neliberálové získávají, protože nabízejí řešení v době, kterou řada voličů vnímá jako nejistou, bojí se války na Ukrajině, migrace, globalizace, progresivitou. Využívá takových dvou oblíbených sloganů. Kulturně slibují návrat do zlatých starých časů, kdy jsme všemu rozuměli a všechno bylo v klidu. To, že takové zlaté časy vlastně nikdy nebyly, je druhá věc. Také slibují vládu silné ruky, která zavede pořádek a bez dohadů vyřeší všechny problémy, pokud jim k tomu dáme dostatečnou moc.

Ve spoustě zemí tedy přišel přelom kolem voleb. Co může společnost udělat pro to, aby tu nenastala neliberální demokracie?

Musí si udržovat pluralitní politické instituce, ale nejen to. Důležitá je i mediální pluralita, stejně jako rozvíjení občanské společnosti. Také mainstreamoví politici, kteří zůstávají na bázi liberálně demokratické, musí brát v potaz i obavy té části společnosti, která je nevolí. Musí se snažit komunikovat i s těmi, kteří volí neliberály a musí přesvědčit společnost, že je liberální demokracie dost silná a oni dost schopní na to, aby řešili každodenní problémy, které lidi považují za významné.

Jak je na tom Česko s iliberalismem?

Za současné vlády Česko zůstává liberální demokracií, ale samozřejmě tu máme i celou řadu neliberálních stran. Celá česká krajní pravice je iliberální, koalice Stačilo! je iliberální, Andrej Babiš rozjel v opozici iliberální rétoriku, i když u něj nikdy nevíme, protože za tu dobu, co je v politice, už svou rétoriku změnil aspoň třikrát. Teď se ale tváří, jako že by se mu takový mírný posun směrem k českému Orbánovi líbil. Česko tedy není úplně rezistentní, není méně ohrožené, ale máme silnější oporu v politických institucích (jako například Senát nebo Ústavní soud), které by byly schopné těmto neliberálním tendencím zabránit. Máme štěstí, že tady máme tak silné instituce, která může efektivně bránit ústavnost politických rozhodnutí, i když Ústavní soud občas politikům klade do cesty překážky a oni jsou z toho rozčílení. Máme nezávislá média, a tím nemyslím jen veřejnoprávní televizi a rozhlas, ale celý pluralitní mediální trh. Babiš sice jednu dobu vlastnil Mafru, ale nikdy neměl takovou schopnost koncentrovat mediální debatu jako má Orbán v Maďarsku. A máme také relativně silnou občanskou společnost. Díky tomuhle všemu jsem v Česku mírně optimistický.

A co na Slovensku?

Tam je to horší, protože tamní politické instituce jsou trochu slabší a politická kultura je tam trochu jiná než u nás. Zároveň to není tak, že by Fico dokázal úplně překopat Ústavu nebo zrušit všechny liberálně demokratické slovenské instituce. Na to není jeho koalice dost silná. Jede sice jako drak, ale může se stát, že se mu někde po cestě ta koalice rozsype. A kvůli nepopulárním ekonomickým opatřením by mohl přijít i o podporu části svých voličů. Může v budoucnu podobně jako Mečiar před 30 lety zneužívat politické instituce a nerespektovat zákony, ale nezmění podstatu. Kdyby tam v dalším volebním období přišla liberálně demokratická vláda, tak to bude mít mnohem jednodušší s napravováním. Nevěřím tomu, že by Fico dokázal Slovensko otočit úplně vzhůru nohama.

Jak teď iliberalismus mění česko-slovenské vztahy?

Komplikuje je, protože Fico tímhle způsobem nemění pouze dění na Slovensku, ale i slovenskou zahraniční politiku. Kritický bod je postoj k válce na Ukrajině, kde se česká a slovenská rétorika výrazně rozchází. Už se to projevilo i na zrušení společného zasedání české a slovenské vlády, ale nemyslím si, že by se to projevilo na té nižší rovině, že by se nějak zhoršily naše mezilidské nebo ekonomické vztahy.

Může EU odrazovat státy od neliberální demokracie?

Může, Evropská Unie se totiž poučila po tom, co se dělo v Polsku a Maďarsku. Ten slavný článek 7 Smlouvy o Evropské Unii umožňuje přijímat různá opatření v momentě, kdy nějaký členský stát porušuje hodnoty a principy liberální demokracie. Nově se na to navázala i finanční pomoc, takže už je to nejen teoretický, ale i docela praktický nástroj, ale není tak jednoduché uvést to do chodu, jak se ukazuje na případu Maďarska. Ale ano, EU má prostředky, kterými může reagovat v případě, že by Fico začal jednat ještě důsledněji než doteď.

A kam až nás iliberalismus může dovést?

Maďarsko ukazuje dost jasně, kam až nás může iliberalismus dostat. Můžeme přicházet o další a další svobody, a cítit větší zásahy do běžného života. Ale když se podíváme na sociální a ekonomické parametry, tak maďarský režim není efektivnější a nedosahuje lepších výsledků než liberální demokracie. Takže ani z toho čistě pragmatického hlediska bychom si nepomohli.