Ladislav Zibura přenesl posluchače se svou přednáškou do Afriky
Kultura
Brno - Se svými cestovatelskými přednáškami jezdí Ladislav Zibura po celé republice. Ve středu zavítal tento cestovatel a spisovatel do Prvního patra, hudebního a kulturního klubu v Brně. Posluchače zaujal tématem S mámou a tátou do Afriky. Příběh, který se prý nikdy neobjeví v psané podobě. „Kniha o Africe nikdy nebude. Bojím se, že by mě otec zažaloval,” tvrdí Zibura se smíchem.
Ladislav Zibura (*1992, České Budějovice)
Mladý spisovatel a cestovatel, který se vydává do různých koutů světa, aby si povídal s lidmi a zjistil, jak vypadá jejich běžný život. Sbírá legrační příběhy a zajímavosti z historie i současnosti. O svých pěších a stopovacích výpravách napsal pět knih; 40 dní pěšky do Jeruzaléma, Pěšky mezi buddhisty a komunisty, Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii, Prázdniny v Česku a také Prázdniny v Evropě, za kterou obdržel cenu Hanzelky a Zikmunda.
Na plátně před zaplněným sálem se promítají fotky z cest. Poznávám některá evropská města, tohle bude Afrika a tuhle fotku tipuji na Arménii. Do toho hraje svižná hudba. Vzápětí na pódium vchází dnešní řečník. Hudba utichne, fotky se změní na grafiku znázorňující africký výlet a Zibura začíná vyprávět.
Od začátku srší energií, gestikuluje a vtipy se jen sypou. „Já jsem zajímavý exemplář. Je na mně totiž vidět zvláštní genetická mutace. Mám pořád akné, ale už ztrácím vlasy,” vtipkuje. „Diváci v první řadě se nesmějí, protože vidí, že je to pravda,” dodává. Čas rychle plyne, dozvídáme se, jak mladý Ladislav Zibura začal cestovat i jak si jeho rodiče na stará kolena začali plnit své dávné sny o dalekých cestách. Ze zadní řady se ozve šepot. „On takhle cestuje vždycky s rodinou?” „Ne, většinou cestuje sám,” odpovídá mladý hlas zvědavému dotazu starší paní.
Rodák z Českých Budějovic a absolvent Masarykovy univerzity začal cestovat již v mládí. Prošel řadu evropských zemí a první knihu napsal o své cestě do Jeruzaléma. Ze 40 dní pěšky do Jeruzaléma se stal hit a brzy po něm následovaly další cestopisy. Poslední vyšel loni a nese název Všechny cesty vedou do Santiaga. O svých cestách nejen píše, ale i mluví. Po celé republice pořádá přednášky, kde o svých zážitcích vykládá.
Celý sál se směje. Dnes přišlo různorodé publikum, starší lidé důchodového věku se mísí se studenty, přede mnou sedí i malý chlapec. Každou chvíli vybuchnou smíchy a mezi sebou si vyměňují šeptané poznámky. Spolu s rodinou Ziburových se noříme do hlubin jihoafrické země Namibie. S vyprávěním o těžkostech cestování s rodiči se dokáže každý ztotožnit. Vždyť kdo někdy nezažil roztržky na rodinné dovolené. Vtipné historky Zibura doplňuje fakty o Africe a jejích zvířecích obyvatelích. Na příhodě, v níž popisuje své setkání s nosorožci, divákům vysvětluje ohrožení tohoto druhu, seznamuje nás s metodami pytláků a ukazuje chudobu, ve které se velké množství obyvatel Namibie nachází.
Během krátké přestávky stojím u stánku se Ziburovými knihami. Kolem mě se publikum hrne k baru s občerstvením, s pivem nebo limonádou v ruce se pak vrací obhlédnout vystavené knížky. Většina si se zapálením povídá o uplynulé hodině. Dávám se do řeči s jednou z návštěvnic. Představuje se jako Kateřina. „Hned bych sbalila kufry a vyrazila do Namibie,” shrnuje se smíchem své pocity z přednášky. Ta však ještě pokračuje. Cestovatel se vrací na scénu a s ním i další várka vtipů a zajímavostí. Své vystoupení ukončuje otázkou: „Jaká bude moje další cesta? Tento dotaz dostávám docela často. Manželka říká, že bych chtěl děti. Takže až dostatečně vyrostou, plánujeme v karavanu objet Spojené státy."
Zpátky do Brna se Zibura vrátí již v dubnu, a to nejen s přednáškou S mámou a tátou do Afriky, ale i s posezením nad svou knihou Naposledy pěšky po Arménii a Gruzii. Pro obě události poskytne své prostory kulturní centrum Semilasso.
