Cítila jsem se tam neuvěřitelně naživu, líčí studentka pobyt na severu

Homepage

Cítila jsem se tam neuvěřitelně naživu, líčí studentka pobyt na severu
Klára Stará. Foto: Filip Majer
GALERIE collections

Brno - Místo vysokoškolských přednášek si zvolila závěje po pas, vstávání za tmy a každodenní dřinu u tažných psů. Studentka žurnalistiky na Fakultě sociálních studií Klára Stará vyrazila přes platformu Worldpackers na měsíc dobrovolničit za polární kruh. V rozhovoru popisuje práci u norské sámské rodiny, arktickou izolaci i momenty, kdy se uprostřed mrazu cítila nejvíce naživu.

Zatímco v rodné krajině pomalu začínalo jaro, studentka FSS Klára Stará se rozhodla ukončit své dosavadní studium sociologie a vycestovat za polární kruh. Do Norska nevyrazila v rámci klasického Erasmu, ale na vlastní pěst bez nároku na plat – výměnou jen za střechu nad hlavou a jídlo. Během třiceti dnů pobytu musela zvládnout nejen fyzickou únavu a stresující rvačky psů, ale i samotu, která podle místních občas leze lidem na mozek.

 

Jak ses k dobrovolničení v Norsku vlastně dostala? Co byl ten hlavní impuls?

Bylo to v lednu 2025. Původně jsem chtěla mít po maturitě roční pauzu, ale rodiče si přáli, abych vysokou školu aspoň vyzkoušela. Nastoupila jsem tedy na sociologii, jenže mě to nebavilo a nevyhovoval mi tamní režim. Školu jsem měla jen dvakrát týdně, měla jsem hrozně moc volného času a sklouzla jsem k dost nezdravému životnímu stylu – chodila jsem pozdě spát a pozdě se budila.

Po prvním semestru jsem rodičům řekla, že končím. Poté jsem se ještě přihlásila na obor žurnalistiky, kam jsem byla přijata. V tu chvíli jsem už ale hledala nějaké dobrovolničení. S cestováním jsem už měla zkušenosti, takže mi Norsko přišlo pro samotnou holku jako bezpečná volba. Našla jsem inzerát na platformě Worldpackers, zaujaly mě fotky a recenze předchozích dobrovolníků. Psali, že je to fyzicky hodně náročné, a já si řekla, že konečně budu dělat něco pořádného.

Zmínila jsi platformu Worldpackers. Jak to přes ni v praxi funguje a u koho jsi v Norsku přesně skončila?

Worldpackers je internetová platforma, kde lze najít dobrovolnictví z celého světa. Můžeš pomáhat dětem v Africe nebo pracovat na farmách se zvířaty – což byl přesně můj případ. Hostitelé si tam dají inzerát a ty se jim ozveš. Já jsem se takhle dostala k sámské rodině. Sámové jsou původní obyvatelé Norska, dnes už ale samozřejmě žijí jako normální lidé.

Co se týče financí, letenky jsem si platila sama, vyšly mě asi na šest tisíc. Na místě jsem za práci nedostávala žádný plat, ale výměnou za pomoc jsem měla zadarmo ubytování a jídlo. V Norsku, kde je všechno strašně drahé, to dává velký smysl. Jediné peníze, co jsme měli, byla dýška od turistů, za která jsme si kupovali sladkosti.

Worldpackers

  • Platforma pro výměnu práce a dobrovolnictví, která propojuje cestovatele s hostiteli
  • Komunita Worldpackers má více než dvanáctiletou historii
  • Nabízí hostitele ve více než 140 zemích světa

https://www.worldpackers.com/

Vyrážela jsi v polovině března, kdy u nás pomalu začínalo jaro. Jaká byla cesta a první dojmy po přistání?

Přiletěla jsem dvanáctého března a trochu mě mrzelo, že u nás už začíná být hezky a já jedu zpátky do zimy, ale ta norská zima je úplně jiná – sněhu tam bylo po pas.

Cesta byla dlouhá. Brzy ráno jsem jela do Vídně, pak letěla do Osla a odtud menším letadlem na letiště Harstad/Narvik, které leží úplně uprostřed ničeho. Poprvé v životě jsem tam zažila odmrazování křídel letadla. Po přistání jsem navíc ani nevěděla, jestli mě hostitel vůbec vyzvedne, protože komunikace s ním byla dost nejistá. Nakonec mi poslal selfíčko, že už tam čeká, a jeli jsme ještě hodinu a půl autem na to jejich odlehlé místo.

Pohled na ubytování, ve kterém Klára bydlela. I tato malá bouda je ovšem rozdělena na dva pokoje. Aby si pak člověk došel na záchod, musí absolvovat několik metrů dlouhou cestu do hlavního domu.
Pohled na ubytování, ve kterém Klára bydlela. I tato malá bouda je ovšem rozdělena na dva pokoje. Aby si pak člověk došel na záchod, musí absolvovat několik metrů dlouhou cestu do hlavního domu. Foto: Klára Stará

Jak vypadal tvůj běžný pracovní den na farmě?

Byli jsme tam zpočátku čtyři dobrovolníci, pak tři – naštěstí i jeden kluk z Česka, který mi dost pomáhal. Vstávala jsem kolem půl sedmé nebo sedmé ráno, ještě za tmy. Práci jsme si dělili: psů tam bylo celkem kolem čtyřiceti, polovina nahoře, polovina dole. Připravovala jsem jim jídlo, což byly takové dlouhé masové salámy, pak jsem je nakrmila a vyklidila kotce. To zabralo zhruba hodinu, a potom jsem se většinou ještě vrátila do postele dospat.

Jak probíhaly samotné vyjížďky se spřežením, když přijeli turisté?

Turisté přijížděli před obědem. Podle toho, kolik se jich přihlásilo, se odvíjela náročnost dne – když jich bylo třeba dvacet, už to byl docela stres. Na sněžném skútru nebo čtyřkolce jsme sjeli dolů z kopce a chystali psy na dog sledding, do spřežení jich šlo většinou deset. Než se vyjelo, museli jsme je hlavně hlídat, aby se mezi sebou nepoprali. Celý den jsou přivázaní, takže když ví, že se pojede, mají v sobě obrovské množství adrenalinu. Pak jsem řídila sáně, občas to nechala zkusit turisty a dávala pozor, aby nikdo nespadl a psi se do sebe nepustili. Po obědě nás čekalo druhé kolo, večer zase krmení. Pracovali jsme zhruba šest dní v týdnu.

Fotografie psů, kterou Klára pořídila na svůj fotoaparát během jednoho z pracovních dnů.
Fotografie psů, kterou Klára pořídila na svůj fotoaparát během jednoho z pracovních dnů. Foto: Klára Stará

Co jsi dělala v tom jednom dni volna? Zbyla ti ještě energie na výlety?

Většinou jsem byla tak unavená, že jsem spíš odpočívala. Když jsme měli volné odpoledne, snažila jsem se chodit po okolí na procházky se psy. Zkoušela jsem i nějaký výšlap, ale sněhu bylo tolik, že jsem hned zapadla po pas a vzdala to. O volném dni se nás ale táta té rodiny Ronald snažil někam vzít. Jednou nás vzal třeba do města do McDonald ‘s, jindy do aquaparku, a jednou jsme dokonce jeli přes hranice do Švédska nakoupit sladkosti, protože jsou tam levnější.

Ze začátku to zní jako velké dobrodružství, ale jak jsi tu izolaci a každodenní dřinu zvládala psychicky?

Ze začátku to bylo super, každý den jsem se učila něco nového o Norsku, sámské kultuře i o tom sportu. Pak ale odjel dobrovolník, se kterým jsem si nejvíc rozuměla, a s těmi zbývajícími dvěma jsme se moc nebavili. Bydlela jsem navíc v takové malé bílé kostce vedle hlavního domu – takové buňce, ve které bydlí dělníci na stavbě.

Postupně se na mě nabalila únava a izolace. Nemáš tam kam jít, všude je sníh, nejbližší město je hodinu daleko. Nakonec jsem každý den volala lidem domů, abych měla aspoň nějaký kontakt. Ronald si toho všiml a začal mě zvát k nim do domu. Říkal, že v Norsku lidem ta samota a dlouhé noci občas začínají lézt na mozek – prý je to tam docela známý fenomén.

Bála ses při práci se psy někdy o svoje zdraví?

Občas ano. Dog sledding je docela nebezpečný a stresující, člověk musí reagovat ve vteřině, není čas přemýšlet. Stávalo se třeba, že utekli dva psi, nemohlo se vyjet a zbytek smečky už byl v takové agónii, že se do sebe pustili. Musela jsem je uklidňovat, přičemž se občas stalo, že mě pes napadl nebo pokousal. Jednou se na mě při jízdě dokonce převrátily sáně.

Klářinou náplní práce bylo navigovat a usměrňovat psí smečku přivázanou ke spřežení.
Klářinou náplní práce bylo navigovat a usměrňovat psí smečku přivázanou ke spřežení. Foto: Klára Stará

Na jakou vzpomínku z Norska nikdy nezapomeneš?

Určitě na polární záře. Protože jsme byli za polárním kruhem, objevovaly se tam fakt často. Když byla v noci nějaká hodně výrazná, navzájem jsme se budili a chodili se na ni dívat. Okem sice není tak výrazná jako na fotkách, ale i tak jsem se občas jen tak procházela v noci a koukala na oblohu. A pak to byly momenty se psy. Někteří byli ze začátku hodně bázliví a nedůvěřiví, ale postupně si ke mně našli cestu a nechali se pohladit nebo podrbat. To bylo hrozně hezké.

Pohled na polární záři, kterou Klára zachytila na svůj telefon. V rozhovoru sdělila, že se tam objevují velmi často. Častokrát se se svými kolegy probouzeli navzájem, aby se na záření mohli podívat.
Pohled na polární záři, kterou Klára zachytila na svůj telefon. V rozhovoru sdělila, že se tam objevují velmi často. Častokrát se se svými kolegy probouzeli navzájem, aby se na záření mohli podívat. Foto: Klára Stará

Po měsíci ses rozhodla skončit. Jaký byl pak návrat domů?

Nakonec odjeli i ti zbývající dva dobrovolníci a té práce na mě bylo už moc. Rodina mi sice začala nabízet peníze – a vzhledem k silné norské koruně bych si tam vydělala opravdu hodně – ale já už jsem chtěla pryč. Domluvila jsem se proto se sousedem, jehož dcera pracovala na letišti, že mě tam v noci odveze. Neletěla jsem ale rovnou domů, pokračovala jsem ještě do Švédska a pak do Turecka. Když jsem se pak před prázdninami konečně vrátila do Česka, vrhla jsem se rovnou do práce, aby na mě ten návrat nijak nedolehl.

Když se za celým tím měsícem v mrazu dneska ohlédneš, stálo to za to?

Rozhodně ano. Nechci, aby to vyznělo jen negativně, protože i když to bylo strašně náročné, neustále jsem si říkala, že jsem radši někde tady a dělám něco fyzicky těžkého, než abych seděla v přednáškové učebně u oboru, který mě nezaujal, a usínala u toho. Cítila jsem se tam zkrátka neuvěřitelně naživu.

Další články o stisk online