Mentorka svépomocné skupiny: Sama jsem zažila sexuální násilí

Praha, Ostrava - Podle Světové zdravotnické organizace zažije určitou formu sexuálního násilí každá třetí žena ve věku od 15 do 49 let. Touto problematikou se v Česku zabývá organizace Konsent. V rámci ní vznikla i svépomocná skupina pomáhající obětem sexuálního násilí. „Musíme se zbavit představy znásilnění jako násilného přepadení v parku,“ říká studentka psychologie Kristýna Bělíková, která skupinu mentoruje.

Jak jste se dostala k organizaci Konsent?

Působím v ní asi dva roky. Předtím jsem byla jen její velkou fanynkou. O tyhle věci jsem se zajímala, chtěla jsem jít studovat psychologii a taky jsem holky z Konsentu znala. Když jim začali lidé psát, že zažili sexuální násilí a neví kam se obrátit, řekly, že by chtěly rozjet nějakou svépomocnou skupinu, ale nemají na to moc čas. Tak jsem jim napsala, daly jsme společně dohromady nějakou strukturu a od té doby jedeme.

Takže ta skupina vznikla, až když jste se přidala?

Ano, založily jsme ji, až když jsem s nimi začala spolupracovat.

Říkala jste, že jste chtěla jít studovat psychologii. Měla jste před založením skupiny již zkušenost s nějakou formou terapie?

Dlouhodobě jsem se o tyhle věci zajímala. Skupinu jsem chtěla založit, protože jsem sama zažila sexuální násilí. Ale v Konsentu tohle nechceme dělat formou terapeutické skupiny, kde by byla přítomná třeba psycholožka. Chtěly jsme spíše vytvořit bezpečný prostor pro ženy, kde si budou navzájem pomáhat. Snažila jsem se i předtím v problematice vzdělávat, nyní studuji psychologii na Karlově univerzitě v Praze.

Jakým způsobem vaše svépomocná skupina funguje?

Potkáváme se každý druhý týden, vždy na hodinu a půl. Nikdo nemusí chodit pravidelně, ale je to velmi vítané. Jsme otevřená skupina, takže se může přidat opravdu kdokoliv. Pokud tedy přijde nová členka, seznámíme se a sezení začínáme rozhovorem na odlehčené téma. Poté se ptám, s čím dneska přišly, co nového by chtěly otevřít. O tom pak většinou probíhá taková velmi nenásilná debata. Na závěr pak reflektujeme to, s čím odcházíme a jak se cítíme.

Jak vaše fungování zasáhla epidemie?

Nyní jedeme online. Byla jsem až překvapená, jak dobře jsme tu změnu zvládly. Některým to dokonce vyhovuje více. Velkou výhodou je, že se k nám mohou připojit holky z Brna, Ostravy nebo ze Slovenska. V první vlně jsme se také začaly potkávat častěji, a to jednou za týden. Věděla jsem, že některé ženy mohou být vystresované, když jsou zavřené v karanténě se svým partnerem. Nyní se opět setkáváme jednou za dva týdny, jelikož to bylo velmi náročné.

Nová zpráva Světové zdravotnické organizace říká, že každá třetí žena ve věku 15 až 49 let má zkušenost s určitou formou sexuálního násilí. Shoduje se tato statistika se situací v Česku?

U nás je velký problém, že podobné statistiky celkem chybí. Například Amnesty International dělalo v roce 2015 výzkum, který v Česku odhaduje sedm až dvacet tisíc znásilnění ročně. Což by teoreticky odpovídalo menšímu počtu žen. Je ale otázka, co chápeme jako znásilnění. Teď se řeší změna legislativy, kde by měl být tento čin klasifikován jako sex bez souhlasu, ať už verbálního či neverbálního. Takže z mého pohledu by tahle statistika mohla situaci v Česku odpovídat, i když to zní strašně.

Co by podle Vás mohlo výskyt sexuálního násilí zmírnit?

Věřím, že kromě kampaní, které děláme například v Konsentu, to je právě i edukace žáků na školách. Ve společnosti tolerujeme sexuální obtěžování nebo nátlak, to se musí změnit. Takže je potřeba správně nastavit sexuální výchovu, která nemůže být jenom o tom, jak správně nasadit kondom. Musíme mladé lidi naučit, že sex vždycky nevypadá jako v pornu a klíčová je i komunikace. Tak by se daly eliminovat případy napadení, které řešíme na skupině. Je nutné si také uvědomit, že formy nekonsenzuálního sexu vypadají různě. Znásilnění může být i pohlavní styk s osobou, která spí, nereaguje nebo nevnímá, protože je opilá.

Podílíte se kromě mentorování svépomocné skupiny ještě na jiných podobných aktivitách?

Asi dva nebo tři roky zpátky jsme na Sociologickém ústavu Akademie věd prováděli se dvěma kolegy roční výzkum, který se zabýval tím, jak středoškoláci vnímají a zažívají sexuální obtěžování. Pak jsem začala působit v rámci Konsetu. Nyní jsem také spoluzaložila iniciativu Proč jsme to nenahlásili, která vznikla na popud americké Why I Didn’t Report. Projekt se zabývá tím, proč většina obětí nejde čin nahlásit na policii nebo za gynekologem, jaká stigmata je k tomu vedou a proč mají často pocit, že to byla jejich vina a tak podobně.