Fejeton: Český humor představuje národní křehkost i sílu, ne zbabělost

Brno - Konec třicátých let minulého století byl pro Čechy mimořádně tíživým obdobím. Ztráta československého pohraničí v září roku 1938, následovaná nacistickou okupací a vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava v polovině března 1939 potvrdily kompletní odevzdání českých zemí do područí nacistického Německa. Navzdory všemu, o co Češi v předválečném období a v časech války přišli, se však nenechali připravit o jednu věc, a to smysl pro humor.

Hned v prvních měsících po okupaci Česka nacistickými vojsky se mezi lidmi začalo šířit množství vtipů. Například protektorát nazývali v naději na jeho brzký konec jako „protentokrát“ a později spojením slov protektor a krást jako „protektorkrad“. Když příslušníci okupační správy dali v roce 1941 pokyn vyvěsit na domy, lokomotivy a tramvaje plakáty s písmenem V jako vítězství, kolovalo mezi Čechy heslo „Volové věří ve vítězství vůdce“.

Byť odboj po většinu druhé světové války neměl podobu organizovaných bojů a útočných akcí, vtipů a anekdot na účet Hitlerovy Třetí říše vznikaly stovky. Není tak divu, že zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich označil Čechy za smějící se bestie. Humor se pro český národ stal zbraní, na níž jedinou nacistické síly v moři jimi způsobovaném teroru nikdy nedosáhly a která dokazovala české odmítnutí úplně se podvolit Německu.

Hlavně zbytečně neriskovat

Protože ústně šířené vtipy za sebou většinou nezanechávaly viditelné důkazy, pro které by mohli být jedinci zatýkáni, představovaly relativně bezpečnou, a hlavně pragmatickou formu odporu. Nacisté sice odepřeli Čechům řadu věcí včetně možnosti vysokoškolského studia, nikdy je ale nepřiměli k tomu, aby v mluvě používali jiný než jejich vlastní jazyk a styl humoru. Jako by skrývaná kulturní rezistence byla důležitější než ta otevřená a násilná, která v Česku s výjimkou několika prvních a posledních válečných měsíců v podstatě neexistovala.

Oskar Krejčí ve své knize Země úsměvů představil vtip, kterým se za Protektorátu Čechy a Morava lidé bavili: "Jede ráno Karl Hermann Frank na Hradčany a ke svému zděšení vidí na jedné hradební zdi velkými písmeny napsáno jasně a přesně: "Hitler je vůl!" Vzteky bez sebe řítí se ministr z pověření Říše přímo do Háchovy pracovny a spustí strašlivý rámus o Češích, o jejich věrnosti k Evropě a podobně. Dědeček (Hácha, pozn. red.) vyndá doutník z úst a přikyvuje hlavou: "To jsou lidi, to jsou lidi. A já jim stále říkám: napřed všechno německy, napřed všechno německy!"

Ačkoliv by někdo mohl takovou, na první pohled sotva viditelnou formu odporu považovat za zbabělou a jenom potvrzující českou konformitu, je třeba si uvědomit, že i vyprávění vtipů představovalo pro okupační správu výzvu v podobě politického a národního boje. A pro Čechy zase způsob, jak udržovat češství při životě a nevystavit přitom sebe ani svoje rodiny nebezpečí s nejasným koncem.

Humor pomáhá a funguje jako posila v tíživých a bezvýchodných situacích i dneska. O to víc, když se stane jedním z mála bezpečných a dostupných prostředků, jak člověk může projevit svoje obavy. Karel Hynek Mácha kdysi napsal: „Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.“ Vtipy pro Čechy ve válečném období byly způsobem, jak se vyrovnat se zoufalstvím a čelit absurditě světa postrádajícího jakýkoliv pořádek a jistotu. Byla to přirozená lidská reakce na strach z nevyzpytatelnosti doby, za kterou můžeme vidět skrytou křehkost jednoho malého středoevropského národa.