Kostýmy chodíme hledat i do sekáčů, říká výtvarnice z Městského divadla Brno

Brno - Andrea Kučerová pracuje v Městském divadle Brno již třicet let. Začínala jako grafička, ale už v roce 1993 zde realizovala své první kostýmní návrhy. Za svou dosavadní kariéru vytvořila kostýmy k více než sto čtyřiceti inscenacím. A to i v zahraničí. “Za jednu sezónu jsem měla na starosti i dvanáct představení. Je to náročná práce, ale baví mě,” říká Kučerová.

Jak jste se dostala k práci hlavní kostýmní výtvarnice v Městském divadle v Brně?

Vlastně to bylo oklikou. Vystudovala jsem sice návrhářství oděvů, ale po maturitě jsem začala dělat grafické návrhy obalů desek. Spolupracovala jsem tehdy s brněnských fotografem Jefem Kratochvílem. On získal v divadle práci a mě vzal tak trochu s sebou. Začala jsem tak dělat pro Městské divadlo v Brně plakáty. Až shodou náhod se mě jednou režisér zeptal, co mám vlastně vystudované. A když jsem mu řekla, že textilní průmyslovku, navrhl mi, abych mu udělala kostýmy pro jednu z jeho her. Moje návrhy se mu líbily, a tak začala naše spolupráce, která trvá už třicet let.

Co všechno vaše práce obnáší?

Vše začíná tím, že si přečtu scénář. Potom začnu studovat podklady. Záleží, jestli je to historická hra a bude se dělat v dobovém kontextu, v tom případě se pak studují reálie doby, ve které se děj má odehrávat. Většinou začínám od velkých davových scén a až postupně přecházím k hlavním rolím, kde je důležité se zaměřit na charakter postavy. Ale i u ansámblu musíte brát zřetel například na sociální postavení postav. Poté odnesu hotové návrhy režisérovi, který k tomu pochopitelně taky může mít nějaké výhrady. Další fáze už je předání do dílen a následně první zkouška přímo na hercích. Potom je třeba vidět kostýmy přímo ve scéně na jevišti, takže chodím na zkoušky a vychytávám detaily. Poté už jsou jen generálky a premiéra.

Kolik zaměstnanců má dílna?  

Aktuálně máme v dílnách dvacet lidí. Ale nebylo to vždy tak. Když jsem začínala, bylo tu dohromady šest lidí. Postupem času to ale bylo neúnosné. Hlavně kvůli tomu, že se začaly dělat muzikály, které jsou na kostýmy obzvlášť náročné.

Na kolika inscenacích za rok se jako hlavní kostýmní výtvarnice podílíte?

Když jsem začínala, tak to byly dvě nebo tří inscenace za rok. Potom jsem ale začala dostávat více práce a časem jsem se dostala na deset až dvanáct inscenací za sezónu. To znamenalo premiéru každý měsíc. A zvládnout během jednoho měsíce vyprodukovat sto padesát kostýmů od prvotního nápadu až po hotovou věc bylo skutečně velmi náročné. Aktuálně mám na rok osm inscenací a to je únosné.

Jak dlouho to trvá od přečtení scénáře po zhotovení kostýmu?

Od té doby, co se začaly dělat i muzikály, tak je to náročnější. Jedna inscenace má většinou sto padesát až dvě stě kostýmů a máme na to zhruba pět týdnů. Když si to spočítáte, tak to vychází na osm kostýmů denně.

Stalo se vám někdy, že se vaše představa zcela lišila od představy režiséra?

Dlouhodobě spolupracuji s panem režisérem, a v současné době i ředitelem Stanislavem Mošou. S ním se nám nikdy nestalo, že bych se vůbec netrefila do toho, co by si představoval. Jednou dokonce viděl kostýmy až při první zkoušce na jevišti, protože jsme ani jeden neměli čas, abych mu je ukázala předem. Samozřejmě si člověk ale nesedne s každým režisérem, takže k nějakým sporům třeba docházelo. Většinou to ale byly spíš lidské nesympatie, než že by se režisérovi nelíbila moje práce.

Jaký je váš přístup k historickým kostýmům a jak zajišťujete, aby byly autentické a přesvědčivé pro diváky?

Mám přehled o dějinách umění, takže vím, jaká historická etapa, se čím vyznačuje a jak vypadaly oděvy v té době. Stejně si to ale ještě jednou nastuduji a vyberu si jeden stěžejní prvek, například barvu nebo střih, který pak bude pro kostým klíčový. Neděláme kostýmy pro film, takže to nemusí být přesná replika dobového oblečení. V divadle je to spíš stylizace do dané doby.

Kolikrát se může jeden kostým nebo jeho část “recyklovat” a použít například v jiných představeních?

Záleží na tom, kolikrát se hra hraje a jak moc se kostýmy opotřebí. Běžné ale je, že když skončí inscenace, tak kostýmy jdou do fundusu, tedy skladu. Odtamtud se samozřejmě mohou brát již hotové kostýmy. Nejčastěji se recyklují takové klasiky jako pánské černé kalhoty, saka a vesty. Má to ale jeden velký problém. Čím dál tím častěji se nám stává, že herci se do kostýmů třeba z padesátých let nevejdou, hlavně muži přes ramena. Další problém je, že když se některé inscenace hrají třeba patnáct let, tak ve skladu dost často nic moc není, protože se všechno používá.

Chodíte hledat nějaké kusy, které by se vám mohly pro kostým hodit, třeba i do sekáčů?

Ano, pokud se hra odehrává v současnosti, nebo má být oblečení obnošené, tak je to zcela na místě. Jednou jsme dělali hru, která se odehrávala po apokalypse. Moje představa byla, že ti lidé si oblékli něco, co našli někde na skládce. Takže jsme zašli do sekáčů a sešili kostýmy z různých kusů oblečení. Teď je to moderní nosit i normálně, ale já jsem z toho kdysi udělala celou hru.