Jana Soukupová: StB mi napíchlo byt, měla jsem všude odposlechy

Brno - Jana Soukupová vystudovala sice experimentální matematiku, ale do revoluce v roce 1989 pracovala jako učitelka v mateřské škole. Když se přidala k brněnským disidentům, tak už jen jako uklízečka, lepička plakátů a vydavačka obědů. Psala převážně do samizdatového Hosta. Po listopadu 1989 spoluzaložila Moravské noviny, byla šéfredaktorkou několika dalších periodik a redaktorkou třech brněnských nakladatelství. Od roku 2007 pracuje v deníku MF Dnes. Vydala tři knihy nonfiction a dvě básnické sbírky. Má tři dospělé děti a více milovaných vnoučat. Od 14.října probíhá v Moravské zemské knihovně výstava Brněnský samizdat. Mezi mnoha autory nalezneme i Janu Soukupovou. Disidentky se ptáme, jak k časopisu přišla, jak jí ovlivnil život, ale i na obecnější věci kolem samizdatu.

Poprvé jste začínala u časopisu Host?

Ne, bylo to v Brněnském večerníku. Na sebe musím prásknout, že to byl tiskový orgán Městského výboru KSČ v Brně. Kulturní redakci měli na starost Jaroslav Kravka, pozdější dramaturg České televize, a Jiří Pavel Kříž. Tam jsem začínala s kritikami, s psaním o knížkách, o divadlech. Byly to docela dobré zkušenosti, protože jsem například recenzovala Matku J.A. Pitínského, který nebyl příliš schvalovaný. Ozvala se dnešní redaktorka z rozhlasu Alena Blažejovská, že na jejím krásném nočním stolečku má Lenina, a tady má nějakého toho dalšího sověta, teda že já to beru úplně špatně. Pak přišel v roce 1984 Dušan Skála, že začne vydávat časopis Host, který navazoval na prvorepublikového Hosta do domu z roku 1929, ale samozřejmě v úplně jiných podmínkách a úplně jinak. Já jsem byla ráda, že můžu psát k disidentům a že nemusím psát do Večerníku. Dušan navíc vybíral moje básně, které se do Hostu přidaly.

 Vy jste Host spoluzakládala, nebo vás rovnou přizvali?

Ten nápad prý vzešel snad od spisovatele Jiřího Kratochvila. Dušan Skála se toho zcela ujal, od začátku do konce je projekt zcela jeho. On mě oslovil, s výrobou jsem neměla nic společného. Vše, co mi řekl, jsem udělala, i takové věci jako rozhovor Tři večery s Petrem Cibulkou.

Pana Cibulku znám především z volebních lístků, kde má jeho strana název přes celou stranu

On udělal spousty práce, nahrával muziku a prodával pásky úplně komukoliv, jistě i agentům Státní bezpečnosti, ale poslední vazba ho dorazila, zcvokl se. Byl třináct měsíců na samotce, hrozilo mu osmnáct let, protože ho chtěli zavřít za ekonomickou kriminalitu a tam byly vyšší sazby než u nepřátel socialistické vlasti. Bojovali jsme za něj, dokonce jsem v listopadu 1989 uspořádala řetězový pochod k Bohunicím, kde ho věznili. Nakonec ho pustili a já si myslím, že mu prostě fakt hráblo. Teď posílá spamy na e-maily, kdy třeba před deseti lety varoval před útokem na Ukrajinu.

Když jsem si o něm zjišťoval informace, zarazila mě myšlenka, jestli nakonec ti blázni nejsme my. Varoval před ruským vlivem

No, ukazuje se, že v něčem pravdu měl. Když například proběhl výbuch ve Vrběticích, hned to označil za práci agentů. Ale já bych to tehdy neřekla. A soudruh Zeman do dneška tvrdí, že ne…

Ještě bych se vrátil k Hostu, vy jste psala recenze, nebo přímo své texty?

Bylo to tak, že Dušan Skála vždy něco objednal, recenze ani ne. Byly to takové tlustospisy, nejtlustší měl asi 300 stran. Nikdy totiž nevěděl, jestli nebude zavřený, dodávaly se tak raději dlouhodobější věci. Nemohli jsme psát recenze na divadelní představení. Já osobně jsem třeba vybírala básničky nevydávaných autorů a napsala k nim jejich životopis. Co StB asi nejvíc naštvalo, tak to byly rozhovory s Petrem Cibulkou a Janem Šabatou.

Takže vaše první problémy s StB přišly v době, kdy jste začala přispívat do Hosta?

Ano, tím jsem je na sebe upozornila. Další věc byla, že Petra Cibulku pak zase zavřeli. Mně ho bylo líto. Bylo jasné, že tam může zemřít. On se neuměl domluvit se spoluvězni, kteří ho proto strašně bili, několikrát dokonce držel hladovku. Proto jsem mu psala, což StB hned odchytla. Myslím si, že kdyby nepřišla listopadová revoluce, tak by tam zemřel.

Jaký kontakt jste měla přesně s StB?

Můj byt byl prošpikovaný zařízeními s odposlechem, tzv. " štěnicemi." Probíhaly u mě šabaty - schůzky, které organizoval Jaroslav Šabata, velký brněnský chartista, v Brně organizoval kdeco. Občas se ode mne volalo i do rádia Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa, takže dávalo smysl, abych měla napíchnutý telefon. Šeptandou, kterou se organizovalo všechno v Brně, se k nám dostal vlastně každý, kdo chtěl. Chodil k nám i Ludvík Zifčák, agent StB, který pak sehrál roli mrtvého studenta Martina Šmída během revoluce na Národním třídě. Já jsem se debat neúčastnila, mě politické kecy strašně nebavily, takže jsem dělala dveřníka, popíjela a jedla.

Jak to bylo s  financováním samizdatu, jestli jste tedy nahlédla i k tomu.

Jo, první půjčku si na časopis vzal Dušanův přítel Jiří Hrdina, protože Dušanovi by nic nedali jako chartistovi. Půjčil si kolem 20 000, což v té době byla obrovská pálka. Pak za to koupili blány, které se používaly do takové jednoduché domácí tiskárny.

Co jsou to přesně ty blány?

Ofsetové blány, které se tiskly přes dřevěný rámeček s plátýnkem. Na blánu se na psacím stroji naklepala stránka, která musela být bez chyby, nedala se pak opravit. Plátýnko se vložilo do rámečku, ten se přejel válečkem s tiskařskou barvou, a takhle se postupně tiskla každá stránka. U Hosta se začínalo na sto výtiscích, dotáhlo se to až ke třem stům. Poslední samizdatové číslo se takzvaně „snášelo“ už na stávkující filozofické fakultě v Brně, to mělo kolem tisíce výtisků.

Přicházely peníze i jinak, třeba ze zahraničí?

Dostali jsme od českého disidenta z Kanady nějaké peníze, přivezli nám také nějaké elektrické psací stroje do Prahy. Jaroslav Šabata pro Dušana Skálu zařídil také jeden. To ulehčilo hodně práce.

Vaší rodiče byli taky hodně antikomunističtí, byli zapojení do samizdatu?

Ne, oni byli jenom opravdu proti. Tatínek byl z rodiny malého podnikatele, který když se konečně vzmohl, všechno mu sebrali. Nastěhovali ho do jeho bývalých kanceláří s jiným takzvaným továrníkem, takže ten když slyšel komunista, viděl opravdu rudě. A můj druhý dědeček, nejlepší chlap, kterého jsem kdy poznala, ten byl masarykovec, takže věděl, kde pravda je.

Abych zůstal ještě u rodiny, vy jste byla svobodná matka, nebála jste se o své děti?

To bylo jediné, o co jsem se bála. U výslechů jsem nic neříkala, ale kdyby vytáhli moje děti, tak bych nejspíš řekla vše. Naštěstí o této mé zranitelnosti nevěděli. Nejhorší bylo, když přišlo udání na sociálku, že se nestarám o svoje, tehdy dvě, děti. Chtěli mi je poslat do dětského domova. Nakonec případ dostaly dvě paní, které když viděly, že nejsem zfetovaná troska, hned věděly, o co se jedná. Možná u nás proběhla kontrola, jestli nebydlí ve sklepě, ale to je vše, děti mi nevzali.

Ony nespolupracovaly s StB, když jste měla všude štěnice?

Právě tyhle paní ne, myslím si, že byly natolik slušné, že se k tomu nenechaly dotlačit. Nebyly takové všechny, jestli znáte kauzu Drahomíry Šinoglové, kdy jako matka malých dětí jenom opisovala samizdat. Estébáci jí potom při domovní prohlídce z náručí vyrvali maličké dítě a odsoudili ji k nepodmíněnému trestu. Děly se strašné věci, šíleli hlavně po Chartě 77. Když v osmdesátých letech nastoupil Gorbačov, začali se mírně krotit. I když, jak se to vezme, studenta Pavla Švandu (křesťanského aktivistu) umlátili tady v Brně a pak ho hodili do Macochy. Mladého kluka, měl asi kolem dvaceti.

Rád bych se podíval na dnešní situaci. Jak vnímáte třeba návrat komunistů s Kateřinou Konečnou?

Já bych na komunisty byla od osmdesátého devátého přísnější, hlavně ty tresty byly k smíchu. Pozavírala bych jich víc. A Kateřina Konečná? No, tak ta je opravdu strašná, ale, víte co, ještě horší je třeba Andrej Babiš.

Doteď jste ale v Mladé frontě, kterou Andrej Babiš do nedávna vlastnil.

Já vám to vysvětlím, strašně nerada bych se sice dotkla těch, kteří odcházeli, ale mně přišlo, že odcházeli jenom kvůli tomu, že to byla ostuda pod ním pracovat. Mně byla nějaká ostuda jedno, já jsem já, já jsem se tím tajtrdlíkem nenechala vyhodit, ani vyštvat. Ale na všech demonstracích jsem alespoň řvala: „Babiše do koše!“ Je to zhouba, ale na druhou stranu máme demokracii a národ si ho zvolil a znovu zvolí.

A co takový Petr Pavel?

Ne, to je úplně jiný případ. On je hrdina, který osvobozoval francouzské vojáky a za svou minulost neznalého mladíka se tisíckrát omluvil, zatímco Andrej Babiš vůbec ne. Ti, kterým vadí Petr Pavel, prostě potřebují nějakého nepřítele, ideálně právě hrdinu. Zatímco Andrej Babiš jim jako každý demagog slibuje, že za ně vyřeší všechny problémy. A to Petr Pavel ne, protože je slušný člověk.