K umění i životnímu prostředí musíme přistupovat s otevřenou myslí, říká porotkyně Ekofilmu Haškovcová

Brno - Rozárie Haškovcová je influencerka a porotkyně 50. ročníku mezinárodního filmového festivalu Ekofilm. Na Instagramu vystupuje pod přezdívkou @shluk.bunek a sleduje ji přes 80 tisíc sledujících. „Je třeba lidem ukázat, jak je člověk propojený s přírodou, aby ji sami chtěli chránit,“ komentuje festival.

Rozárie, vy jste se Ekofilmu účastnila už minulý rok, pozorujete nějaký trend napříč soutěžními filmy?

Musím říct, že to letos bylo hodně různorodé, což moc oceňuji. Enviromentální dokumenty bývají často o kytičkách, stromečcích a zvířatech, což mám také ráda, ale občas mi tak chybí ten aspekt člověka a upozornění na to, že lidská aktivita nějakým způsobem zasahuje do ekosystémů a přirozeného fungování světa. Docela dost filmů bylo v tomhle ročníku politických - vyprávěly příběhy lidí, kteří přišli o domov, lidí v Americe, kteří žijí v průmyslové oblasti, dýchají znečištěný vzduch a mají třeba rakovinu. Jiné filmy se zaměřovaly na strukturální problémy, například na klimatické žaloby nebo obchod s odpadky.

Napříč filmy byl tedy apel na lidskou činnost. Jinak může vzniknout dojem, že je tu jakási dualita - člověk versus příroda. Tím pádem pak lidé nemají žádný bližší vztah k přírodě nebo pocit, že je třeba ji chránit. Myslím, že je potřeba lidem ukázat, jak je to vlastně propojené, a to spousta těch filmů zvládla velmi dobře.

Vy jste zmínila, že je za Vás lepší, když ty filmy na něco apelují - je tedy lepší, když film varuje než když motivuje?

Těžko říct, co je lepší. Hodně se mi líbil i film, kde bylo takové přijetí celé té situace. Trochu mi to připomnělo Orwella, kde se dystopický hrdina nesnaží bojovat proti tomu systému, protože nemůže vyhrát. Ani tenhle film nekončí žádným vítězstvím, ale spíš přijetím toho, že nad některými věcmi nemáme žádnou moc. To mi přijde taky důležité si uvědomit - spousta lidí se systému nemůže sama postavit, když je takových lidí len pár. Bylo to hrozně silné a moc důležité. Takové filmy jsem ohodnocovala nejvýše - když upozorňovaly na nějaký systémový problém tak, že ukázaly příklad a ten pak zasadily do kontextu.

A které téma z celého festivalu s Vámi zarezonovalo nejvíce?

Film Low-tech s námi všemi v porotě zarezonoval a nakonec jsme ho i ohodnotili jako výherní. Zabývá se technologiemi a rozdílem mezi velmi složitými technologiemi, takzvaně high-tech, a na druhé straně low-tech, na které se zaměřuje. Lidé si takhle ve Francii třeba postavili vlastní větrnou elektrárnu ze dřeva a jiných recyklovatelných materiálů. Nabízí trochu jiný pohled na to, jak řešit enviromentální krizi, a to řešení je úplně jiné, než s jakým většinou pracujeme.

Když se tady ale bavíme o high-tech, low-tech, ropných továrnách - jak mají tato témata šanci zaujmout někoho, kdo se běžně o životní prostředí až tak moc nezajímá?

Právě tohle pro mě bylo to hlavní kritérium, protože náplní mojí práce je snažit se oslovit lidi, kteří se o tahle témata až tolik nezajímají. Byla tu i spousta filmů, kde člověka baví sledovat tu samotnou zápletku, jako by ani nešlo o enviromentální téma. Ale ani tak to není žádný hollywoodský trhák se šesti dějovými zápletkami, který z vás bude ždímat emoce, které by možná pro většinu lidí byly atraktivnější.

Ekofilm je mezinárodní filmový festival, promítají se tu filmy nejen z Česka, ale i z Austrálie, USA, Francie a tak dál. Proč je spolupráce na téhle úrovni tak důležitá?

Je to taková trochu klišé odpověď, ale umožňuje to reprezentovat celou společnost, a to aby všechny hlasy byly vyslyšeny. Umožňuje nám to si navzájem ukázat různé přístupy k různým problémům, i takovým, které třeba tady v Evropě vůbec neřešíme, ale jsou neméně důležité.

Může Ekofilm něco i fakticky změnit? Nebo je spíše zaměřený na networking, taková platforma pro dialog o životním prostředí?

Je to asi obojí - a hodně o práci s psychologií lidí. Chce to z takovýchto akcí udělat něco atraktivního, hezkého, tak aby toho i další lidi chtěli být součástí. Přijde mi super, že ty filmy se promítají zadarmo celý týden, a tak jsou mnohem dostupnější. Ale i pro nás všechny v této eko bublině je to důležité - neustále jsme zvenčí bombardováni dezinformacemi a nenávistnými komentáři a tady můžeme načerpat energii a nemusíme se nikomu obhajovat. Obecně mají ale tyhle akce potenciál podněcovat spíše zespoda skrze diváky, nelze očekávat, že by se v pondělí v reakci na Ekofilm změnil zákon.

Je to propojení umění, neformálního vzdělávání ve formě besed a diskuzí a umění cesta k širší veřejnosti?

Nemyslím si, že širší veřejnost má k umění úplně blízko. Umění je, a asi vždycky bylo, trochu okrajové, je pro vybranou skupinu lidí, která to vyhledává. Divadelní představení nebo film je přeci jen mnohem delší než třeba video na TikToku. Může to oslovit nějakou část lidí, ale myslím, že je vše hodně propojené - že člověk, který se zajímá o umění, se většinou zajímá i o životní prostředí.

Je to tedy o nějakém nastavení mysli?

Já v tom vidím umění zpomalit a vidět krásu světa. Hodně často jsme zaseklí na tom vydělat peníze, ale umění a životní prostředí je to, pro co žijeme. Na umění i životní prostředí se člověk musí dívat s otevřenou myslí, zamyslet se, zpomalit. Podívat se, co je kolem něj, na věci, které nejsou na první pohled vidět. To, že se děje klimatická změna, není na první pohled vidět a člověk by si toho mohl skoro až nevšimnout.

Je tedy mít otevřenou mysl klíč k tomu všemu?

Já si myslím že to dost souvisí s duševním zdravím. Jakmile se člověk jednou začne zajímat o sebe, o to, co má na sobě, co jí, najednou ho napadnou otázky typu “Odkud to moje oblečení a jídlo pochází, co na to bylo použité? Byla na to použitá hnojiva?” Ta mentalita a duchovno, znalost svého nitra pak může člověka jednoduše dovést k tomu začít se zajímat o umění, životní prostředí. Pak už je to všechno propojené.

Měla byste nějaké doporučení na film s enviromentální tématikou pro ty, kteří se teprve začínají zajímat o životní prostředí?

Já jsem vždycky milovala filmy Davida Attenborougha. Spousta z nich je vlastně docela podobná těm, které jsou promítané tady na festivalu a dokázaly zaujmout širší veřejnost. A potom jsou tu ty víc mainstreamové - K zemi hleď, Zmenšování nebo seriál Problém tří těles. Všechny jsou hodně alarmující, ale myslím, že dobře vykreslují to, kde jsou zakopané problémy k řešení klimatické změny - někdy je to střet zájmů a zkrátka ta řešení nejsou vůbec snadná.