Ve Švédsku mají holky podporu klubů, říká hokejistka Čajanová

Vsetín - Osmnáctiletá hokejistka Sára Čajanová dostala v lednu nabídku ze švédského týmu Brynäs IF. Obránkyně českého národního týmu nad přesunem na sever Evropy neváhala. Vsetínský dorost tak vyměnila za nejvyšší švédskou ženskou hokejovou ligu SDHL, v níž nakonec se svým týmem získala stříbrné medaile.

Sáro, jak jste se vlastně do Švédska dostala?
V lednu jsem dostala nabídku z profesionální ženské ligy, což jsem brala jako skvělou příležitost, kterou v žádném případě nemůžu odmítnout. Hlavně proto, že mě v květnu čeká mistrovství světa a v Česku se nehraje. Chtěla jsem zůstat v tempu, hrát zápasy a trénovat.

V jaké fázi byla soutěž, když jste do Švédska přiletěla?
Zbývalo ještě sedm zápasů základní části, potom už jsme hrály play-off.

V něm jste nakonec došly až do finále. Jaká to byla cesta?
Čtvrtfinále jsme zvládly bez problémů, u semifinále to tak vzhledem k výsledkům může taky vypadat, ale měly jsme štěstí a zápasy vždy otočily na svou stranu.

Potom to tak jednoduché nebylo.
To ne. Asi jedenáct hráček dostalo covid a před finále jsme byly deset dní v karanténě bez tréninků. Celé finále taky bylo odloženo.

Jak jste tento čas trávila?
Dělala jsem věci do školy a chodila na procházky. Měly jsme s holkami i pár videohovorů, nějaké to trénování online (smích).

Mohlo to mít vliv na váš výkon ve finále?
Řekla bych, že jsme kvůli tomu byly v menší nevýhodě, ale nechci se na nic vymlouvat. Bojovaly jsme do poslední chvíle, i když je jasné, že holky, které nemoc prodělaly, mohly být unavenější. Na nás všech šlo poznat, že jsme byly v karanténě a dlouho nehrály. Prvním finálový zápas navíc nevyšel úplně podle našich představ. Gólmanka neměla svůj den. Spadly nám tam zbytečné góly z dálky a prohrály jsme 1:6.

„Nikdy jsem nehrála žádné finále v play-off, takže jsem si to hodně užila.“

Další zápasy už ale byly vyrovnané.
Další dva zápasy už vypadaly o hodně líp a po základní hrací době skončily remízou. V druhém utkání jsme ale měly v prodloužení přesilovku, a v ní jsme dostaly gól. Nebylo to úplně dobré. Bojovaly jsme až do konce, ale bohužel to nevyšlo. Soupeřky byly lepší.

Ve finále jste prohrály 0:3 na zápasy a skončily na druhém místě. Je to pro vás zklamání, nebo důvod k radosti?
Když jsme ve třetím zápase prohrály v prodloužení, už podruhé za sebou, bylo to obrovské zklamání. Dostaly jsme celkem nešťastný gól. S holkami jsme seděly na střídačce a nemohly tomu uvěřit. S odstupem času jsme to ale začaly brát jako velký úspěch.

Jak jste si finále užila?
Byla to pro mě obrovská zkušenost. Finále v play-off jsem nikdy nehrála, takže jsem si to hodně užila.

Po celou dobu pobytu ve Švédsku se vám dařilo i v individuálních statistikách.
Dala jsem dva góly, ještě v základní části. Hned ten první, proti Modo, mi ale neuznali. Hrály jsme přesilovku a odpískali postavení hráče v brankovišti, ale nikdo tam nebyl. Bylo to nepříjemné, můj první gól a neuznaný (smích).

Jak se vám ve Švédsku líbilo?
Švédsko je hodně podobné Česku, je to tam opravdu pěkné. Žila jsem v Gävle, což je strašně hezké město. Byla jsem tam hrozně moc spokojená a aspoň vím, co od toho do budoucna očekávat. Určitě bych se tam chtěla vrátit.

A tamní hokej?
Soutěž ve Švédsku je kvalitnější, rychlejší, víc záleží na přesnosti. Má úplně jiný systém. Řekla bych, že je profesionálnější, což je pro hokejový rozvoj samozřejmě výhodou. Je tady cítit velká podpora.

„Kdyby měl ženský hokej větší podporu od klubů, dostal by se do většího povědomí mezi lidi.“

Myslíte podporu fanoušků?
Taky. Například, když jsme se vracely z finále, tak nás doma v Gävle v přivítali. Byla to obrovská euforie. Přijížděly jsme k zimáku a fanoušci tam měli obrovskou vlajku, dýmovnice v našich barvách, zpívali švédské chorály. Rozdali nám květiny a udělali jsme si fotky. Pak jsme šly bránou do kabin, kde stály v lajně mladé hokejistky a přivítaly nás svými pokřiky.

Takže jste měly podporu i od jiných týmů v Brynäs?
Ano, podporoval nás i samotný klub, například na Instagramu. Mládežnické týmy nám posílaly videa a přály hodně štěstí ve finále. Bylo to od nich moc pěkné.

Vypadá to, že ve Švédsku je o ženský hokej větší zájem než v Česku.
Holky tam mají velkou podporu. Nejen od fanoušků, ale i od klubů. Všichni spolupracují. Není to tak, že by byl mužský hokej upřednostňovaný před ženským. Klub Brynäs, v kterém jsem byla, opravdu funguje jako celek a podporuje se navzájem. Uvítala bych, kdyby to takhle bylo i v Česku. Myslím, že by pak hrálo hokej více holek a zvětšila by se konkurence.

Jaká je podle vás situace v České republice?
V Česku se ženský hokej podporuje, ale není mezi lidmi až tak oblíbený nebo o něm třeba ani neví. Řeknou si, že hokej je sport pro kluky a holky ho hrát nemůžou. Kdyby měl ženský hokej větší podporu od klubů, dostal by se i do většího povědomí lidí. Vtáhlo by je to. Možná by pak Česko mohlo přitáhnout i zahraniční hráčky, což by postavení ženského hokeje u nás jenom vylepšilo.

Už jste to naznačila, ale chtěla byste se do Švédska vrátit?
Ano, mám to v plánu. Po celý rok budu v kontaktu s manažerkou Brynäs a budu jí dávat vědět, jak to mám se školou. Jsem teď ve třetím ročníku střední zdravotnické školy, takže chci ještě jeden rok zůstat v Česku. Později se případně domluvíme na podmínkách a na tom, jestli se tam vrátím, nebo ne. Nicméně bych tam samozřejmě chtěla jít a myslím si, že oni by mě tam chtěli taky (smích).