Redaktorka Stisku pozorovala ptactvo s amatérským ornitologem

Nad hlavami nám švitoří pěvci, od vody se ozývá kvákání kachen. Procházím přírodním parkem Lanškrounské rybníky a pozoruju ptactvo. Průvodce mi dělá amatérský ornitolog Jan Hajzler. Tuto oblast mapuje už přes rok. A bez dalekohledu a foťáku se ani nehne.

Vyhýbáme se loužím a pokračujeme po rozbahněné pěšině podél Dlouhého rybníka. Dělí nás od něj pár stromů, křoví a uválené rákosí. „Tady jsem to trochu prořezal, abych měl dobrý výhled na hladinu,“ vysvětluje mi amatérský ornitolog Jan Hajzler. Vytahuje dalekohled a přes díru mezi porostem se zadívá na vodu. Vítr pořádně čeří její povrch a tvoří na ní drobné vlnky. Nasazuju rukavice. Doufám, že dnes uvidíme i jiné ptactvo, než jsou rohlíkačky. Tak říká můj průvodce labutím a kachnám divokým. Na duben je pořádná zima a sluneční paprsky se přes šedé mraky nemohou dostat na zem.

Pravidelné zápisky o množství ptáků, jejich stáří i počtu mláďat u lanškrounských rybníků vede Jan Hajzler od podzimu 2019. „Ornitologické záznamy z této oblasti nikdo nedělal asi od osmdesátých let minulého století,“ vysvětluje středoškolský student oboru chovatel cizokrajných zvířat, zatímco míjíme spoustu sasanek. Se systematickými zápisky začal hlavně kvůli své maturitní práci na Střední škole zahradnické a technické v Litomyšli. Pomáhá mu s ní nadšený učitel, který je ornitolog a kroužkovatel. V práci se věnují ptactvu u Lanškrouna.

Docházíme k dřevěné stavbě, která se podobá nízké rozhledně. Místní jí říkají pozorovatelna kachen. Stoupáme po úzkém schodišti. Naskýtá se nám výhled na velkou část Dlouhého rybníka. „Pro ornitology vlastně není vůbec vhodná. Je moc daleko od břehu,“ vysvětluje Jan. Ale stejně vytahuje dalekohled. Hned zaostří na skupinu vlaštovek lítajících těsně nad hladinou. Už se totiž líhne hmyz, kterým se živí. Třeba komáři. Po chvíli mi průvodce předává přibližovací zařízení, abych se taky podívala.

Okolí pozorovatelny nedávno vykáceli. Leží tu nejen čerstvé větve keřů i menších stromků, ale i lahve a plechovky. „Některým druhům ptáků vyhovuje takhle otevřené prostranství. Jiné mají raději spíše zarostlé břehy, takzvané litorální porosty,“ popisuje Jan a ukazuje na podmáčenou půdu pod námi. Za tu můžou bobři evropští, kteří někde na toku za námi vytvořili hráz. Vzniknou tak mokřady, díky kterým se daří třeba některým pěvcům nebo chřástalům. „Mnohdy se na bobry nadává, že kácí stromy. Oni ale prosvětlují krajinu,“ upřesňuje Jan Hajzler.

Plovoucí hnízdo potápky

Od pozorovatelny pokračujeme po dřevěném chodníčku těsně nad zemí k Olšovému rybníku. Více než jindy se zaposlouchávám do zvuků přírody. Soustředím se na ptačí zpěvy. „Tohle byla žluna zelená… a tamto pěnice černohlavá,“ komentuje některé z nich amatérský ornitolog. Další ze soustavy rybníků je dál od Lanškrouna. Během léta se v něm lidé nekoupou a obecně k němu chodí míň návštěvníků. To se projevuje i v množství ptačích druhů, které se zde vyskytují.

Jan vidí i bez dalekohledu na druhém konci vodní plochy kopřivky, poláky nebo lžičáky. Upozorňuje mě, když zaplují pod hladinu a zase se vynoří. Zato já vidím jen jakýsi pohyb v dálce na rozvlněné vodě. Nahnědlé rákosy se k ní naklání, jak hrozně fouká. „Hele, támhle těsně u břehu už sedí labuť na hnízdě. A potápka roháč o kus dál teprve staví své plovoucí. Proto jí nevadí, když hladina kolísá,“ povídá můj průvodce s dalekohledem na očích. Nad námi švitoří hejno jiřiček.

Obcházíme rybník a míříme na jeho druhý břeh, od kterého se táhne smíšený les. Potkáváme pár pejskařů a cyklistů. Začíná drobně sněžit, a tak si přes hlavu natahujeme kapuci a ruce si dáváme do kapes. Mezitím Jan Hajzler popisuje, jak loni psal na městský odbor životního prostředí. Vadilo mu, že rybáři používají plynové dělo na plašení svých konkurentů kormoránů. „Odpověděli, že nemohou nic dělat, protože to umožnil krajský úřad. Po pár měsících ale rybáři dělo odstranili,“ vypráví amatérský ornitolog a ukazuje na místo pod svahem za stromy, kde se plašič nacházel. Prý na kormorány stejně nezabíral a odháněl akorát ostatní ptáky.

Tajná lokace husy velké

Teď už mírně klesáme, nad námi se tyčí mýtina. Přes porost prosvítá vodní plocha dalších rybníků. Můj průvodce vypráví, jak v okolí zaznamenal i vzácné druhy jako je husa velká. „Říkal jsem to kamarádu myslivcovi, který se mě s nadšením zeptal, kde hnízdí. Odpověděl jsem mu, jestli se nezbláznil, že jemu to rozhodně neprozradím,“ směje se nahlas Jan Hajzler. A ani mně neřekne, kde ji můžu spatřit. Letos objevil i hnízdo jeřába popelavého s dvěma vejci. „Pokud se jim odchov podaří, bude to bomba. Jedná se o první hnízdění na Lanškrounsku,“ raduje se. Jde o velkého ptáka, který na vyvedení mláďat potřebuje klid.

Docházíme k Eduardovu prameni a po druhém břehu se vracíme zpátky k Dlouhému rybníku. Všude kvetou nejrůznější rostliny. Vítr stále nabírá na síle. Na zem se hustě snášejí vločky, a tak si upravujeme kapuce. Míjíme několik informačních tabulí, které jsou součástí naučné stezky. Podle Jana Hajzlera pojednává o ptactvu jen jedna z nich. „Navíc vyobrazuje druhy, které tu vůbec nežijí a ani tudy netáhnou. Tak jsem navrhl starostovi, že vytvořím naučnou stezku přímo o ptácích. Souhlasil a teď jsme ve fázi příprav,“ vypravuje nadšeně. Navíc v blízké budoucnosti plánuje absolvovat kurz, aby mohl kroužkovat.

Vracíme se na začátek dnešní cesty. Pár slunečních paprsků se dere přes mraky ven. Hotové aprílové počasí. Ptáci se opět ozývají a já se loučím se svým průvodcem. Ten doufá, že brzy nalezne další nadšence do ornitologie. Přírodní park Lanškrounské rybníky zatím mapuje jen on. A to je škoda.