Věci, co se zdají být jasné, jsou pouhými fasádami, říká režisér Honzírek
Kultura
Brno - Studenti brněnské Janáčkovy akademie muzických umění ve čtvrtek 21. března představí premiéru inspirovanou sociologickým dílem Ervinga Goffmana Všichni hrajeme divadlo. Stejnojmenná divadelní hra poodkrývá téma společenských rolí a toho, jakým způsobem je jejich ztvárňování pro náš každodenní život důležité. O tom, jak se realita může propisovat do uměleckého světa a naopak, v rozhovoru mluví režisér inscenace Jiří Honzírek.
Jak vznikl nápad na vytvoření divadelní hry, která je inspirovaná sociologickou studií?
Dostal jsem nabídku pracovat s absolventským ročníkem herectví. To znamená s mladými lidmi, kteří končí své čtyřleté studium a vydávají se do profesionálního divadelního hereckého života. Přišlo mi, že Goffmanův text nabízí možnost zamyslet se nad tím, s čím jako herec z divadelní školy odcházím, jaká je moje pozice a můj obraz ve společnosti. Jak život kolem nás souvisí s tím, že na jevišti ztvárňujeme fiktivní postavy, které často odvozujeme z každodenního života. Jak se reálný život prolamuje do toho uměleckého.
Pracovali jste s Goffmanovou studií doslovně, nebo jste přebírali myšlenku, že i v reálném životě si na něco hrajeme a nosíme masky?
Spíše jsme z něj vycházeli, pracovali s jeho myšlenkami, než že bychom adaptovali jeho knihu na jeviště. Ten text sám o sobě není nejmladší, má i své etické limity, protože Goffman používá řadu přirovnání z běžného života, která se týkají rasy nebo genderu. Jsou to pasáže, které se dnes citovat nedají, protože společnost v padesátých letech vypadala jinak. Byl to pro nás výchozí materiál, díky kterému si absolvující studenti herectví mohli položit otázky, jakým způsobem se jejich práce – hraní rolí, nošení kostýmů, může zrcadlit v každodenním životě.
Lišil se v něčem tvůrčí proces, když jste vycházeli ze sociologického textu a nepracovali jste přímo s hotovým scénářem?
Ony jsou to dva úplně jiné druhy práce. Pravidelný text, to znamená divadelní hra nebo dialogický materiál, může člověk plánovat, tvarovat, aranžovat, chystat si ho dlouho dopředu. Je to věc úzkého tvůrčího týmu, anebo dokonce individuální rozvahy, například právě režiséra. V našem případě šlo o autorskou tvorbu, autorské divadlo, protože jsme vycházeli z určité myšlenky. Divadelní hra se tak rozvíjela prostřednictvím interakce kolektivu, kdy jsme se všichni výrazně podíleli na tom, kam se naše práce ubírá. Hodně jsme komunikovali se studenty, kam by si i oni představovali hru směřovat, nebo jaká témata by do toho chtěli zakomponovat.
Jak konkrétně se studenti zapojili do tvůrčího procesu?
Studio Marta, kde hrajeme, je jakýsi trenažér skutečného divadelního provozu. Na vzniku inscenace se v podstatě většinou na všech postech podílí absolvující studenti. Od herectví, přes produkci a scénografii až po jevištní technologie, kde studující zajišťují zvuk a světlo. Pedagogové na celý proces spíše dohlíželi. Panuje velká snaha o to, aby se mohli studenti sami autorsky vyjádřit.
Jiří Honzírek (44)
Jiří Honzírek je divadelní režisér a scénárista, zakladatel a ředitel nezávislého profesionálního Divadla Feste. Založil a nadále působí v "CO2kolektiv", divadelní platformě zaměřující se na fenomén klimatické změny. Ve svých inscenacích se věnuje tabuizovaným společenským a politickým tématům, ale také historickým událostem a osobnostem. Pracoval na dalších inscenacích jako Eichmann v Jeruzalémě, Anatomie nenávisti nebo Hilsner a ti druzí.
Jak se vám pracovalo coby režisérovi?
Jsem postgraduálním studentem divadelní fakulty, což znamená, že studuji a zároveň působím jako vyučující. Občas jsem si říkal, že se chovám jako pedagog, a někdy naopak jako spolužák. Je to pro mě zajímavá zkušenost z hlediska hranic, protože hodně času na tomto projektu jsem byl spíš moderátor než režisér. Moje režijní autorita posilovala v posledních fázích, kdy studenti potřebují, aby se na ně někdo díval a říkal jim, co je potřeba vylepšit.
Jak dlouho jste inscenaci připravovali?
Já a kolegyně dramaturgyně Katarina Kašparková Koišová jsme několik měsíců strávili studiem textového materiálu, o kterém jsme diskutovali se sociologem Pavlem Pospěchem. Jednalo se o sociologickou přípravu a porozumění výchozímu textu, abychom mohli nabídnout porozumění i studentům. Na hře samotné jsme se studenty pracovali sedm týdnů.
Co chcete, aby si z představení odnesli diváci?
Vycházíme z Goffmana a z toho, že některé věci, které se zdají být jasné, jsou pouhými fasádami. Interakce, které se jeví jako nezpochybnitelné, jsou ve skutečnosti hranými rolemi a vycházejí z nějakého kontextu. Snažili jsme se nezapomenout na to, že text odkazuje na sociologii interakce, která stojí na rituálech, obřadech, na naplňování rolí, které od sebe vzájemně očekáváme. Díky tomu jsme schopni společnost udržet pohromadě, byť vedle sebe žijí lidé, kteří jsou strašně jiní. Chtěli jsme aplikovat to, o čem Goffman píše, na naši vlastní práci. Pohybujeme se v divadle, kde se očekává určitá ritualizace vztahů mezi veřejností a profesionály. Klademe si otázku, jestli to vždy musí být tak, jak to známe.
Co pro vás znamená výrok „Všichni hrajeme divadlo“?
Tohle se mnou hodně rezonuje. Baví mě sociologie interakce, ta mikroskopická každodenní sociologie. Chodím po světě a vidím to všude kolem sebe. Jsem teď více zdrženlivý v hodnocení nebo v přisuzování znamínek některým věcem, protože si říkám, že ten člověk přece žije v určitém kontextu, který ho svým způsobem posílá do situace, v níž jedná. Jde o vzájemné přijímání se, které zjemňuje individuální ego, co se snaží prosadit. V momentě, kdy si člověk uvědomí veškeré okolnosti, které stojí za lidmi a jejich chováním, je snazší s nimi vycházet.
