„Když vyhoříte, všechno přestane dávat smysl,“ říká umělkyně Jana Trnitá

Mladá umělkyně Jana Trnitá, studentka Fakulty výtvarných umění na VUT, představila svou výstavu „Mám popálené ruce a za nehty popel“. Vernisáž proběhla v úterý 18. března v Café In The Ghetto. Námětem expozice, která je součástí její bakalářské práce, je syndrom vyhoření a znovunalézání vlastní identity. „Výstava probíhá v rámci programu Kultura kvete v Ghettu, další dvě připravuji na duben a květen,“ říká kurátorka Lenka Kamínková, která má na starost jarní blok výstav. Ve vitrínách kavárny dává příležitost studentům a mladým umělcům, jejichž tvorba komunikuje s místním prostředím.

Jak byste popsala hlavní myšlenku výstavy?

Hlavní myšlenkou i tématem je syndrom vyhoření, vlastní zkušenost a její přetavování do uměleckého procesu. Ve své tvorbě vždy hodně pracuji s „procesovostí“ a s rituálem, během kterého dílo vzniká. To se odráží v práci s popelem a se střepy.

Syndromem vyhoření si prošel můj manžel a já potom okrajově taky. Často se objevuje v mém okolí. Mám pocit, že se týká stále mladších lidí. Nejen samotné vyhoření, ale i nějaké zmatení, ztráta identity, ztráta sebevědomí. Výstava nese myšlenku navracení se zpátky, snahu o navrácení se zpátky k něčemu smysluplnému a k tomu, že dává smysl něco tvořit.

Jaký význam nese název „Mám popálené ruce a za nehty popel“?

Jde o dvojsmysl až možná vtip v tom, že jsem nemotorná. Zároveň mám brigádu v pekárně, takže z té své nemotornosti mám vlastně pořád někde nějaké malé popáleniny, drobné oděrky a moje ruce jsou tak, dá se říct, destruované. Pak jde o práci s popelem, že se zachytává za nehty.

Výstava se týká osobního tématu. Co chcete, aby vaše díla v návštěvnících vyvolala?

V dnešní době jsme obklopeni algoritmem a rychlými věcmi. Já dlouhodobě pracuji s plošným a monochromním vyjadřováním. To z ničeho nic vyžaduje soustředění a zastavení, nádech a výdech. Člověk se před tím zastaví a jen se zadívá do plochy.

Proč jste k vyjádření zvolila právě střepy?

Byl to proces, než jsem k nim došla. Pracovala jsem technikou monotypu, člověk má naválenou barvu na desce, pokládá na ni papír a tím tvoří otisk. Prvně jsem se orientovala hmatem a rukou tvořila, hledala gesta. Ale začala jsem se v tom trošku ztrácet a potřebovala jsem to víc uchopit. Střepy, plexisklo nebo skleněné střepy, mě zaujaly tím, že jsou to nalezené materiály někde u popelnic nebo v kontejneru. Líbila se mi myšlenka s už vyhozeným, odepsaným materiálem znovu pracovat a definovat si tím nějaký tvar. Moje práce začínala prázdnem, gesty někde v prostoru. Teď se jim definoval tvar a teď namaluju barvu na sklo a hledám to sklo rukama na papíře... Gesto se posunulo.

Použila jste barvu z popela, kterou jste si vyráběla sama. Co vás k tomu vedlo?

S barvami experimentuji ráda. Baví mě osahávat si to médium netradičním způsobem. Například olej jsem ředila terpentýnem. Pak jsem pracovala už jenom s barevnou vodou. Ráda zkouším, kam až mě médium může přivést a co si s ním všechno můžu dovolit. V předchozích sériích jsem například pracovala s grafitem a hliníkem. Popel vychází z názvu, je to poslední slovo toho celého.

Kdy jste si uvědomila, že se vás syndrom vyhoření týká?

Díky tomu, že prvně vyhořel manžel, jsem mohla vidět, jak syndrom probíhá. Oba jsme tvůrčí, oba jsme umělci nějak kreativně tvořící. Manželovi z ničeho nic všechno přestalo dávat smysl a nechtěl se moc bavit o své tvorbě. Já jsem se dlouho držela, ale potom mě to samotnou začalo hlodat, jestli má tvorba smysl a tak... Pak se přidaly nějaké existenční otázky o tom, co dál v životě, potkalo se více faktorů. Ztratila jsem sebevědomí, měla jsem pocit, že nic nemá smysl. Právě znovunalezení sebevědomí pro mě potom bylo nejtěžší. Dojít k uvědomění, že to, co dělám, má přínos a smysl. Že moje výtvory v lidech něco zanechávají a mají ohlasy. Že mám setrvat v tom, co dělám, protože je to dobře.

Dokážete popsat rozdíl mezi tím, když syndrom vyhoření prožíváte vy sama a když sledujete někoho blízkého, kdo si tím prochází?

U sebe sama si člověk říká „musím s tím začít pracovat“ a může s tím pracovat a je to čistě jenom na něm. Ale u druhé osoby cítím hroznou bezmoc. Chcete pomoct, snažíte se, ale pokud druhý nechce, anebo to není přesně to, co zrovna potřebuje, tak se to nesetká. Potom je potřeba tam pro toho člověka být, ale dávat mu i prostor, aby on sám zjistil, kým je a co potřebuje.

Vnímala jste proces tvorby jako způsob vyrovnání se s vlastním vyhořením?

Je to smíření se s tím, dát tvar prožitkům, zobrazit je. Nedávno jsme v rámci skupinových konzultací k bakalářské práci řešili, jestli a jak moc proces pomáhá. V nějaké chvíli už to může být spíš nimrání se v tom. Člověk si pak musí znovu vytvořit odstup, uvědomit si, že v tom už není, aby se nezačal znovu topit.

Zmínila jste, že se syndrom vyhoření týká stále více mladých lidí. Máte nějakou teorii proč?

Rozhodně jsou na nás kladeny stále větší požadavky. Člověk se snaží vystudovat školu, zároveň mít i nějaký osobní život, má práci, aby se uživil a do toho řeší politickou situaci… Pořád se snaží a občas ztrácí smysl proč.

Na střední škole jste studovala design interiéru a textilu, teď studujete umění. Kdy jste pochopila že se umělecké tvorbě chcete věnovat?

Od dětství jsem doma vyráběla hromadu věcí, pořád jsem něco patlala a vymýšlela, dělala imaginární televizní show pro plyšáky. Jediné, nad čím jsem ještě přemýšlela, je práce v gastronomii. Teď mám v gastru brigádu a stačí mi. Je to sice taky kreativní práce, ale volné umění je volné umění. Znamená pro mě svobodu, svobodné vyjádření se, jakkoli, skrz cokoli, hledaní si cest, jak vyjádřit svoje pocity a životní situace.

Máte za sebou nějaký milník, kdy jste si řekla, že to je ten moment, který vás posune dál?

Každá výstava nebo každá příležitost je další milník, člověk se díky tomu něco nového naučí. Prozatím pro mě byla asi nejvýznamnější výstava v rámci Postpost, z té je tady vystavena velká frotáž. Nevystavovalo se někde v kavárně nebo tak, ale v klášterní kapli, takže v hodně specifickém monumentálním prostoru. Bylo super dělat přímo na tento prostor site specific výstavu.

Máte nějaké plány do budoucna, něco čeho byste ráda dosáhla?

Teď je v plánu hlavně dodělání bakalářské práce. Do budoucna plánuji stáž na knižním designu v Ostravě na magisterském studiu. Doma máme knihařskou dílnu, která je takovým mým vedlejším zájmem. Přála bych si, aby dílna fungovala. K tomu bych chtěla mít vlastní ateliér, prostor na volné umění, a aby byl o moji tvorbu zájem.