Komentář: Děkujme Borovskému za věčný kritický pohled

Letos na podzim to bude dvě stě let od narození Karla Havlíčka Borovského. V Havlíčkově Brodě si to lidé připomenou tím, že budou moci navštívit místa ve veřejném prostoru s jeho vystavenými epigramy. Je dobře, že se touto formou připomíná odkaz jednoho z nejvýznamnějších Čechů v naší historii. Podle mě stojí za to si na jeho výročí minimálně vzpomenout každý rok.

Tím, že mě s Borovským pojí město Havlíčkův Brod a náklonnost k místnímu pivovaru Rebel, který je po novinářovi odpovídajícím způsobem pojmenovaný, přiznávám, že nemohu být plně nestranný. Nicméně přesto si myslím, že si zaslouží úctu od každého, kdo uznává intelektuální kapacity. Zejména ty, které dokáží posunout společnost správným směrem.

Borovský prostřednictvím svých textů tvořil politickou atmosféru a veřejné mínění. Často způsobem, který šel proti většinovému proudu. Důkazem budiž jeho ostrá kritika v příloze časpoisu Česká včela vůči Tylovu románu Poslední Čech. Zde mladý Borovský kontroverzním způsobem veřejnosti odprezentoval jeho postoj k prázdnému vlastenectví, jímž dle něj tehdy česká společnost oplývala.

Jak ve svém úvodníku dobře zdůraznil šéfredaktor Respektu Erik Tabery, zmíněná kritika byla v budování českého politického vědomí velmi podstatná. Borovský totiž ukázal, že směřování společnosti nejde stanovit snadno prostřednictvím dobře znějících frází. Je však potřeba být otevřený, kritický a identitu budovat zejména konstantním prohlubováním vědomostí. Pro českou společnost tak vznikl vzor, jenž klade určité nároky a vzbuzuje sebereflexi, která je pro náš národ důležitá i dnes. Levné vlastenectví, před kterým Borovský bránil, je totiž aktuální i v naší éře. My však máme možnost vycházet z někoho, kdo laciné řeči a primitivní náhledy odmítal. Toho si važme.

Rezignace na rusofilství

Ještěže se Borovský jel jako vychovatel podívat do Ruska. Před tím, než tam jel, sdílel jako spousta ostatních osobností Národního obrození pocit, že je to velký bratr. Země, jež se může stát vůdcem panslavismu a pomůže nám se vymanit od Rakousko-Uherského absolutismu. Po nějaké chvíli obdivu svůj názor změnil. Poznal totiž nejen to, že Rusové jsou od Čechů odlišní, ale dokonce holdují absolutismu více než Rakousko-Uhersko. Tou dobou se pro Borovského stalo Rusko nebezpečnějším než Německo, Maďarsko nebo Rakousko.

Stejně jako v případě Josefa Kajetána Tyla se Borovský nebál postavit proti velkému a obdivovanému oponentovi. Buďme rádi, že nezůstal zaslepený. Buďme rádi, že se nebál zakládat své přesvědčení na poznání. Buďme také rádi, že po příjezdu z Ruska měl zrovna on možnost promlouvat do veřejného dění a ovlivnit ho.

Vzhledem k tomu, že se Rusové stále snaží agresivně šířit svůj vliv u nás, bychom takovou osobnost potřebovali i dnes. Takovou, která otevře oči těm, co stále z  různých důvodů zaslepeně věří dominantním představitelům autoritativního státu. Neobdivujme, ale nahlížejme na vše realisticky. To nám podle mě Borovský svými činy předal.

Po jeho návratu začal propagovat federalizaci Rakouska-Uherska a spolupráci s Polskem a jihoslovanskými zeměmi. Přestože to nemusí být národovcům blízké, na tehdejší dobu byl austroslavismus nadějný projekt, který by Českým zemím mohl zajistit prosperitu. Navíc to dokazuje, že klíčová byla pro Borovského svoboda českého národa. Stejně tak vymanění se z rakouského absolutismu. Nikoliv radikální nacionalismus, který by odmítal Rakousko se vším všudy, to jest i s tím pozitivním, co nám spojení s Rakušany dalo.

Západ a vyspělejší země nemusí být vždy dokonalými partnery, ale musíme se smířit s tím, že jsou nám, alespoň v případě Rakouska, blízké. A pokud nám v jejich spojení něco nevyhovuje, neuzavírejme se, ale řešme vztahy sebevědomě a konstruktivně. Borovský takto přemýšlel již dvě stě let zpátky, ale ani v současnosti to není celé společnosti jasné.

Intelektuál se vztahem k umění

Borovský byl vlastencem a do budování identity mimo jiné zahrnoval i poznání umění. Sám částečně v tvorbě beletrie umělcem byl. Jeho hlavní činností však bylo působení v novinách. Cítím potřebu toto podotknout, protože v české společnosti jsou občas tendence lidi z uměleckých nebo mediálních sfér zpochybňovat. Jak však vidíme v případě tohoto velikána, i takoví mohou dosahovat významných zářezů v politické historii. A po Borovském jich bylo nemálo. Domnívám se, že i dnes by politické elity měly mít ke kultuře vztah a nikoliv takové lidi zesměšňovat jako to například dělal současný prezident v koronavirové krizi nebo když se zpochybňuje činnost disidentů před pádem komunismu.

Vše, co jsem uvedl, má o Havlíčkovi vypovídat následující: byl to otevřeně kritický člověk, jenž svým působením v lidech vyvolával sebereflexi a pochyby, které jsou v době, kdy se tvoří identita Čechů, důležité. Nebyl to prvoplánový generátor dojmů a silných slov, ale člověk, jenž uměl nad věcmi trpělivě a rozvážně rozmýšlet. Své myšlenky zakládal na zkušenostech a nebál se je zdokonalovat. Zdá se to být prosté, ale i s ohledem na některé dnešní osobnosti z veřejného dění a politické reprezentanty to nemusí být samozřejmostí.

Závěrem dodám, že cílem tohoto komentáře není analyzovat éru Karla Havlíčka Borovského a spor českých dějin. Cílem je zdůraznit některé z přínosů významné osobnosti české politické historie. A třeba to někoho k příležitosti dvou set letého výročí může inspirovat. Protože takové osobnosti jsou jednoduše nenávratné.