Cítit se sexy není nic špatného, říká pole dancerka Pavi

Brno - Již pátým rokem prostory Cabaret des Péchés začátkem října zaplnila soutěž Czech Exotic Open (CEO). Soutěžící nejen z Česka předvedly své choreografie v exoticu – taneční disciplíně pole dance na vysokých podpatcích. Podobné soutěže dokazují, že pole dance a jeho disciplíny už dávno nejsou jen výsadou nočních klubů. Dřívější soutěžící a jednou z letošních porotkyň CEO byla Pavlína Neveselá, které většina lidí v pole dance světě i mimo něj neřekne jinak než Pavi. Pole dance se věnuje od roku 2010: „Tehdy jsme se všechny učily z Youtube, dneska se budoucí lektorky vzdělávají v akreditovaných kurzech.“ Pavi osvětluje, co s sebou obnáší život moderní pole dancerky.

Pavi si přeje v rozhovoru zachovat tykání. - pozn. redaktorky

Je pole dance ve společnosti stále tabu?

Já jsem se s negativními reakcemi moc nesetkala. Ze začátku, když byl pole dance stále spíše výsadou nočních klubů, jsem si občas nějakou nemístnou poznámku vyslechla. Dnes už lidé vnímají, že pole dance je určitá forma umění nebo sportu, a že je fyzicky hodně náročná. Nechlubím se s ním sice na první dobrou, ale pokud se mě někdo zeptá, co dělám, hrdě se k pole dance hlásím. Věnuji se už několik let stylu, ve kterém se tančí na vysokých podpatcích a je vnímaný jako hodně smyslný a sexy. Jeho pojmenování je v tanečním světě předmětem různých kontroverzí, u nás je nejvíce známý pod označením exotic. Ale i moje cesta k němu byla pěkně klikatá.

Jak to myslíš?

Prošla jsem si za tu dobu snad všemi směry pole dance. Ze začátku jsem se soustředila na pole dance čistě jako na sportovní disciplínu. Přišel mi v té podobě tak těžký a zároveň fascinující, že přidávat nějaký sexy aspekt se mi zdálo zbytečné. Pak jsem se přehoupla přes pole art s odbočkou k aerial hoop (vzdušná akrobacie na kruhu - pozn. redaktorky). Nakonec mě přece jen vysoké podpatky zlákaly a já jsem si uvědomila, že cítit a projevovat se sexy není špatně. Není ani potřeba se za to jakkoliv obhajovat nebo nedej bože omlouvat.

Máš za sebou několikaletou soutěžní kariéru. Na který ze svých úspěchů jsi nejvíce pyšná?

Popravdě, nejsem moc soutěžní typ, takže každá příprava mě stála obrovský kus odvahy, nervů, práce i slz. Ale pocit na pódiu nejde ničím nahradit, musí se zažít. Nedokážu vybrat jen jeden úspěch, na který bych byla nejvíc pyšná, soutěžila jsem v různých kategoriích. Ale nejsilnější vzpomínku mám asi na MČR v pole sport 2014, nejspíš protože to byla moje vůbec první soutěž. V průběhu let jsem pak soutěžila v pole art i pole exotic. Každá z disciplín, ať už v jednotlivci nebo ve dvojici, má různá specifika.

Svou výhru v CEO jsi získala právě v kategorii Low Flow Groups. Jaká úskalí s sebou nese choreografie ve dvojici?

Pro mě osobně bylo soutěžení ve dvojici příjemnější. Když máte na stagi parťáka, není tolik prostoru na strach, musíte dávat pozor na správné načasování triků, synchronizaci nebo abyste si navzájem neublížili. V přípravě je potřeba se časově i tanečně sladit, najít společný průsečík silných stránek, upozadit slabiny a vytvořit harmonický celek. Je to hodně o respektu, kompromisu a fokusu na toho druhého. Na nějaké hroucení a pochybování o sobě zkrátka není čas.

Jaké bylo se ze stage dostat ke stolku porotkyň?

Je to obrovská zodpovědnost. Po celou dobu přibližně čtyř minutového vystoupení sleduji až sedm kritérií najednou, např. provedení prvků, obtížnost, práci s botami a další, která se snažím co nejobjektivněji zhodnotit. Divákovi tyto detaily leckdy uniknou, protože může sledovat choreografii jako celek a jen se kochat. I proto jsem nabídku na porotcovství z počátku odmítala, protože se mi nelíbila představa, že budu muset někoho hodnotit a strhávat body. Chtěla jsem si show spíš užívat a tanečníkům fandit. Nakonec jsem podlehla a za porotcovský stůl si sedla vloni, letos a kdo ví, třeba si tam sednu i příští rok.

Jedno z pravidel CEO je zákaz obnažování. Kostýmy jsou sporé a triky bývají často dynamické. Jak si holky hlídají, aby nic nevykouklo?

Existuje celá řada opatření, která předcházejí nechtěným nehodám. Riziková místa na kostýmu se dají přímo na těle zašít nebo třeba přilepit. Intimní partie se pro jistotu dají překrýt tělovou tejpovací páskou, i když následné odlepování rozhodně nepatří mezi příjemné zážitky. Občas sama žasnu, jak některé rafinované kostýmy dokáží držet na svém místě, ale nešťastné příhody se samozřejmě stávají. Hlavní je si kostým předem pořádně odzkoušet a nejít na stage v něčem, co máte poprvé na sobě, protože pokud existuje i jen malá šance, že se něco pokazí, určitě se to stane.

Osobní zkušenost?

Přesně tak, přestože jsem si předem všechno několikrát zkoušela. Měla jsem na vlasech napletené dredy a přes kostým dlouhé šaty, které jsem v průběhu vystoupení svlékala. Do šatů jsem se zamotala, vlasy mi ve správný okamžik nešly rozpustit, a nakonec se mi ještě v botě zvrtla noha.

Jakou roli boty na platformě (vyvýšená část boty pod špičkou - pozn. redaktorky) v exoticu hrají?

Vysoké podpatky a platformy prodlužují linie a propůjčují nádech smyslnosti, i když naše boty se lidem neznalým exoticu většinou už nelíbí – připadají jim moc extrémní. Na první pohled se může zdát, že si prostě jen stačí platformy obout a začít tančit, ale v exoticu jsou boty spolu s tyčí dalším sportovním náčiním, které musíte umět ovládat. Skrývá se za tím obrovská dávka techniky a je naprosto nezbytné mít správně posílené kotníky a chodidla. Tančit na vysokých podpatcích není jednoduché, ale moc se mi líbí ta elegance, kterou disciplíně propůjčují. Pro nesoutěžní exotic ale nezbytné nejsou. Člověk se koneckonců může cítit sexy i bosky nebo v teniskách.

Záleží na výšce podpatku?

Ano i ne – tančit můžete v čemkoliv se cítíte dobře. Ale pro mě osobně je z technického hlediska ideální výška 8 inchů (cca 21 cm) a výše. Existují i boty s výškou 10 inchů, tedy přes 25 cm a v krabici s nimi najdete i upozornění, že se v nich rozhodně nedoporučuje chodit, pouze ležet a pózovat. Upozorněním se ale úplně neřídíme. Obecně platí, že čím vyšší bota a potažmo platforma je, tím snadněji se přechází „na špičku“, tedy na přední hranu platformy, což je esteticky i technicky žádoucí. Přirovnávám to občas k baletkám, princip se trochu podobá. Objevují se však i nové styly, jako např. edge work, kde se záměrně pracuje i s tzv. „fajfkami“ (flexování paty - pozn. redaktorky).

Jak rychle se boty opotřebují?

Moje boty vypadají ošklivě už zhruba po dvou trénincích. Záleží určitě na materiálu, ale barvy na platformách se většinou ošoupou, boty z umělého semiše se na namáhaných místech zase snadno prodřou a zašpiní. Některé materiály mají tendenci časem povolovat v oblasti kotníku, mohou se rozpárat ve švu, v extrémních případech se svršek oddělí od platformy. To vše ale k exoticu patří a ke kosmetickým vadám jsem už celkem slepá. Dokud jsou boty funkční, bezpečné a dobře drží na noze, oděrkám prostě nevěnuji pozornost. V průměru mi boty vydrží v provozuschopném stavu necelý rok.

Dnes se věnuješ hlavně lektorství exoticu, máš při tom čas na vlastní trénink?

Protože kromě lektorování mám i „normální“ zaměstnání, určitě si to vybírá svou daň. Prioritou je kvalitní příprava na lekce a na vlastní trénink mi tak nezbývá tolik času, kolik bych si přála. Učení je však moje srdcová záležitost, a kromě samotného tance i jedna z věcí, která mě na pole dance baví nejvíc. Moc ráda pohyb dopodrobna analyzuji, zkoumám souvislosti a informace pak předávám srozumitelnou formou dál. Zároveň se od lidí na lekcích neustále učím i já sama. Baví mě sledovat, jak si přeformulují moje myšlenky, kladou otázky a hledají vlastní cesty k provedení triku. Při učení sice vydám hodně energie, ale zároveň jí i hodně přijímám zpátky – ať už tím, že u holek vidím pokrok, nebo tím, že jsme se během lekce prostě spolu zasmály a na chvíli zapomněly na každodenní starosti.

Nejčastěji na trénincích slyším větu: „Nedělej triky jen na dobrou stranu!“ Hlídáš, aby byly obě ruce posilovány stejně?

Všichni jsme jinak stavění, máme odlišně dlouhé a silné různé části těla a rozdílnou úroveň propriocepce. Například já sama, ačkoli jsem pravák, preferuji dělat spiny (otočky kolem tyče – pozn. redaktorky) na levé ruce, ale v silových prvcích mám dominantní zase pravou. Při skládání choreografií se snažím, aby byly všechny části těla zapojeny vyváženě, ale vzhledem k povaze pole dance to zkrátka vždycky úplně nejde. V ideálním světě bychom si v půlce lekce otočili sestavu zrcadlově na druhou stranu, ale trénink by musel být dvakrát delší a nejspíš by ani nikoho nebavil. Snažím se proto, aby další choreografie obsahovala jiné prvky než ta předchozí.

Jak probíhá tvůj tvůrčí proces?

V tomhle asi patřím k menšině. Většinou si nejdříve poskládám kombinace, které chci v choreografii mít, a až potom k nim hledám vhodnou hudbu. Myslím si totiž, že prvky se dají zatančit na jakoukoli skladbu, pokud tomu přizpůsobíte styl pohybu. Občas nechávám holky, aby mi samy nahodily nálady nebo témata, která si chtějí zatančit příště. Nutí mě to pohybovat se i mimo svoje zajeté koleje, což je ohromně inspirativní. Choreografie mají většinou minutu deset až minutu dvacet a tvořím ji přibližně dva až tři tréninky. Na prvním tréninku si poskládám kombinace, nechám je uležet, a pak je pasuji na hudbu a ladím detaily.

Jsou nějaké triky, které ti dělají problémy?

Těch je spousta! Podle mě ani není možné umět úplně všechno. Je to navíc dáno i tím, že jsem s pole dance začala relativně pozdě - v 29 letech a bez předchozí zkušenosti s výkonnostním sportem. Znám své limity, co se týká flexibility a poslouchám svoje tělo, abych předešla zraněním. A tak se o některé triky už ani nepokouším a spíš se soustředím na taneční projev, technické detaily a budování síly. Když jsem se věnovala pole sportu, byly mojí noční můrou veškeré triky, při kterých bylo nutné mít chodidlo na tyči, hodně se totiž potím.

Potíme se všichni, dá se proti tomu něco dělat?

Na trhu je spousta přípravků, které nám s tím mohou pomoct. Existuje jich několik druhů a záleží samozřejmě na důvodu, proč člověk na tyči nedrží. Může to být kvůli nadměrnému pocení, nebo naopak nedostatečnému zahřátí, problémy může dělat i příliš suchá kůže. Proti pocení se často používá tekuté magnesium, případně gripy (protiskluzový přípravek - pozn. redaktorky) na bázi oxidu křemičitého. Dále existují různé další přípravky s glycerinem, vosky nebo pryskyřicemi podle toho, jaký problém a na jaké části těla potřebujete řešit. Je to celkem velká alchymie.

Měla jsi i vlastní produkt MyGrip, jaký je příběh tvé značky?

Můj oblíbený grip nešel dlouhodobě v Evropě sehnat, a tak mi přišel jako dobrý nápad pokusit se vyvinout ve spolupráci s odborníky vlastní produkt. Byla to cenná zkušenost, která mě naučila hodně o technologii výroby a všech dalších procesech, které předcházejí uvedení na trh. Zároveň jsem zjistila, že mi nejde samotný proces prodeje, ani mě nebavil. Prodejem první várky jsem jenom pokryla počáteční investici, ale dál jsem nepokračovala a MyGrip zanikl.

V létě se opět otevřelo téma pole dance a Olympiáda. Měl by být v dalších ročnících zařazen?

Lidem, co za to bojují upřímně držím palce, protože dostávají pole dance více do povědomí veřejnosti, ale za mě osobně by na Olympijských hrách být nemusel. Pokud se v budoucnosti přece jen podaří, bude to velký úspěch a z pole dance se nejspíš stane disciplína hodně podobná třeba gymnastice – velmi technická, „očištěná“, s přísným systémem bodování a s fantastickými výkony. Což není vůbec špatně, ale bohužel se z něj v této formě vytratí i všechny ostatní věci, kvůli kterým mám pole dance tolik ráda.

A to je…

Svoboda sebevyjádření, jeho různorodost, nekonečná kreativita, ale i pocit komunity a sounáležitosti. Pro mě osobně má exotic i hodně terapeutický rozměr, kdy si v tanci můžu zažít nebo zpracovat pocity, které leckdy zůstávají skryté pod povrchem.