Recenze: Seriál Přístav jako brána do islandské společnosti

Brno - Drsný islandský komediální seriál Přístav odkrývá Islanďany až do naha. Doslova.

V rámci seriálového festivalu “Serial Killer” v kině Scala se českému publiku naskytla možnost zhlédnout dva první díly minisérie Verbúðin (česky Přístav). Režiséři Gísli Garðarsson a Björn Haraldssonová v ní zachycují průběh událostí na Islandském rybářském trhu od roku 1983. Tehdejší zavedení kvót na ochranu populace ryb vedlo ke vzniku několika velkých korporací, které zcela ovládají islandský trh s rybami až dodnes.

Herci nejsou jen herci

Většina příběhu se odehrává v osmdesátých letech v malém městečku na západních fjordech, kde hlavní postavy působí jako vedoucí pozice továrny na ryby a reprezentují způsob tehdejšího podnikání. Na Islanďany navíc seriál působí velice rodinným dojmem, protože život dvou hlavních herců a scénáristů, o kterém má islandské publikum poměrně velký přehled, z velké části odpovídá životu postav, které představují. Na důvěryhodnosti dodává sérii i velmi naturalistické zpracování. V žádném díle nechybí hodně nahoty, sexu, alkoholu a krve, případně i nezastíraná nevěra a lži. Takto drsné komediální prvky se zde mísí s politickým dramatem inspirovaným skutečnými událostmi.

Seriál nenápadně poodkrývá i spoustu drobností, které ukazují život a kulturu ostrova a Islanďanů. Například scéna, kde námořníci ve středním věku mluví anglicky a rozumí dlouhému anglickému monologu, ale tvrdí, že anglicky nerozumí, je taky poměrně dobrá ukázka islandských jazykových dovedností v osmdesátých letech. Četnost zobrazení tabuizovaných projevů lidského těla pak ukazuje, že se ostrované žádných podobných znaků lidskosti neštítí.

Přístav má nečekaně velký vliv na společnost

Možná právě jakási blízkost seriálových postav s opravdovým životem na ostrově vedla k velké oblíbenosti seriálu. Už fakt, že po spuštění seriálu do televize se v čase vysílání vyprázdnili ulice měst a Islanďané začali oblékat oblečení ve stylu osmdesátek ukazuje, jak velký měl na ostrově seriál úspěch. Zvýšené povědomí o celé problematice v islandské společnosti vyvolalo mnoho otázek a vedlo dokonce k četným protestům proti “rybářské oligarchii”.

Přestože režisér Přístavu Gísli Garðarsson v diskuzi řekl, že “Češi jsou pro nás jako bratři, protože jsou mistry v protestech”, jeho seriál by podle mého v českém prostředí neměl na velký úspěch šanci. Přístav je pro Islanďany komedií podle jejich gusta – vidím živě mého islandského kamaráda, jak se u prvního dílu nahlas směje pozvracené smlouvě, nicméně v českém publiku se během 100 minut promítání jen sem tam někdo pousmál. Komediální scény plné fekálního, nízkého humoru doplňuje jakási posedlost krví. A to do takové míry, že kdykoliv se na plátně objeví jakýkoliv přístroj nebo pila, lze očekávat, že si nějaká z postav něco uřízne.

Neobvyklá práce se střihem nebo hloubkou ostrosti je taky něčím, co by na české scéně obstálo mezi alternativními uměleckými díly, nicméně nestalo by se nejoblíbenějším seriálem současnosti.

Samotná hlavní myšlenka seriálu se může Čechům zdát velmi vzdálená. Přesto si myslím, že můžeme najít spojitost s privatizací po roce 1989. Myslím si, že je ale ještě důležitější důvod, proč by české publikum měla problematika Přístavu zajímat. S tím, jak se rozšiřuje povědomí o environmentálních problémech oceánů, by se mělo šířit i povědomí o životě komunit, pro které tvoří výlov moří hlavní část jejich obživy. Nemůžeme se soustředit na ochranu oceánské biodiverzity a ignorovat sociální problémy, které regulace rybolovu může vyvolat. Seriál Přístav pak přesně na takové problémy ukazuje.

Specifický severský humor určitě není pro každého, nicméně pokud chcete nahlédnout do islandské kultury, společnosti a porozumět okolnostem rybaření v severním Atlantiku, je tento snímek přesně to, co potřebujete.