Glosa: Priorita nebo škrty, vláda Petra Fialy si tato slova plete

Při sledování nedávných rozhodnutí naší vlády se nelze ubránit dojmu, že mezi sliby politiků a jejich skutečnými kroky se rozevřela velká propast. Jedním z nejnovějších příkladů tohoto jevu je rozhodnutí snížit maximální počet hodin výuky financovaných ze státního rozpočtu (PHmax) průměrně o pět procent. Tento krok má potenciál zasadit vzdělávacímu systému ránu, z níž se nebude lehce vzpamatovávat.

Program vlády Petra Fialy, ve kterém se školství hrdě hlásí jako "naprostá priorita", najednou vypadá spíše jako přehlížený bod na agendě. Tento rozpor mezi slovy a činy není jen prázdným prohlášením. Je ukazatelem hlubšího problému, s nímž se naše společnost potýká již dlouho. Zdá se, že když přijde na školství, jsme mistři ve vytváření iluzí.

Pojďme se zaměřit na naše ministry, kteří se mohou chlubit pamětí krátkou jako život jepice, pokud jde o vzpomínání na minulé školské stávky. Avšak neztrácejí schopnost zapůsobit na veřejnost projevy o nezbytnosti kvalitního vzdělání. Ironicky, právě nedostatek financí a volání po zachování kvality vzdělávání byly mezi klíčovými faktory, které v listopadu vyprovokovaly jednu z největších stávek učitelů v novodobé historii.

Tato vláda, stejně jako její předchůdci, stojí před volbou. Může investovat do budoucnosti tím, že lidem poskytne vzdělání, dostatečné zdroje a podporu, nebo může pokračovat v hledání způsobů, jak a kde ve školství ušetřit. Snížení PHmax není jen účetním manévrem. Je to vzkaz učitelům, studentům i rodičům, že kvalita a dostupnost vzdělání rozhodně nejsou na prvním místě.

Zvláštní ironií je, že se to děje v době, kdy svět více než kdy jindy potřebuje dobře vzdělané občany, schopné řešit složité globální výzvy. Redukcí hodin financovaných státem se omezují nejen možnosti pro individualizovanou výuku a podporu nadaných studentů, ale zároveň se snižuje schopnost školství reagovat na rychle se měnící potřeby společnosti.

Přesto, že jsou finanční úspory důležité, tak by investice do vzdělání měly být posledním místem, kde hledáme způsoby, jak ušetřit. Je paradoxní, že ve snaze "regulovat" skončíme regulací budoucnosti našich mladých generací, omezením jejich potenciálu a snížením kvality vzdělání.