Švadlen ubývá, co bude, nikdo neví. Oceňují nás jenom zákaznice, říká živnostnice roku

Homepage

Švadlen ubývá, co bude, nikdo neví. Oceňují nás jenom zákaznice, říká živnostnice roku
Kateřina Říhová se před jedenácti lety začala věnovat podnikání s oblečením. Dnes vede firmu, která ročně vydělává 32 milionů. Foto: Kateřina Říhová
GALERIE collections

Brno - Kateřina Říhová před jedenácti lety založila firmu Reparáda, která tvoří nadčasové a ručně dělané kousky pro všechny parádnice. Říhová vystudovala práva a sociologii. Po studiích jela objevovat svět, ze kterého si odnesla nápad na založení šatotéky (takzvaná knihovna se všedním i neobvyklým oblečením), kterou následně se svou kamarádkou zrealizovala. Po dvou letech projekt skončil, ale Kateřina se rozhodla v podnikání s oděvy setrvat a založila si vlastní značku oblečení, za kterou letos získala ocenění Živnostníka roku. „Mám z toho radost. Dost mě to ocenění nakoplo. Člověk má spousty důvodů, proč být z podnikání unavený,“ usmívá se Říhová.

Reparáda je složeninou dvou slov: „re“ jako retro a „paráda“. Jak si představujete vaši parádu?

Je to ten pocit, kdy si řeknu „wow, paráda“. Takové chvění přicházející s kousky, které si mohu vzít na normální denní nošení, ale zároveň na lepší události. Je to ten proces naparádění se a pocit, že vypadám dobře. Taková ta chvilka, co si dopřeju nejen na slavnostní dny, ale kdykoliv, kdy chci vypadat a cítit se krásná. Je skvělé si dělat rituály, užít si takové chvilky, uvědomovat si, co a jak nosím a hledat v tom radost.

Který kousek z vaší skříně je váš nejoblíbenější?

Řekla bych, že teplákovka, kterou moc ráda nosím na doma, ta je momentálně moje nejoblíbenější. Ale celkově mám ráda jedno naše tílko, které vyrábíme. To teď nosím často a je super, protože se v něm cítím, jako by to byla moje druhá kůže. Teď nově máme i vlněné kabátky, do kterých jsem zamilovaná. Ale spoustu našich kousků je vypiplaných. Většinu věcí, které nosím, jsou právě z naší produkce.

Letos jste získala ocenění Živnostník roku za Jihomoravský kraj. Pořadatelé oceňují živnostníky z každého kraje, kteří dokázali překonat nejrůznější nástrahy podnikání. Jaké největší překážky a nástrahy jste zatím zdolala?

Těch nástrah bylo několik. Když pominu těžké začátky, kdy máte to své podnikání, které je nejisté, protože nevíte, jestli to bude nebo nebude fungovat. Trávíte nad tím spousty času, nemáte za to žádné peníze, takže u toho často pracujete zároveň ještě někde jinde, a pak podnikáte po večerech. Tři čtyři roky tohle děláte jenom tak a doufáte, že se to někdy zlomí a začnete na tom i profitovat. Ale to není nástraha, to je běžný proces v podnikání.

První výzvu pro mě představovalo skloubení mateřství s podnikáním. Měla jsem představu, že když dítě usne, budu se moci věnovat práci, ale vlastně to tak vůbec nebylo. Dítě rádo spalo jen v jezdícím kočárku, což znamenalo, že jsem mohla pracovat až někdy v noci. Ale ani tam pracovní doba není jistá, protože malé děti se v noci často budí, takže jsem pracovala mezi třetí a pátou ráno. Všichni navíc říkají, že když dítě usne, tak si máte jít také lehnout, ale není to tak snadné. Mateřství znamená velkou výzvu a je to mnohem složitější, než si někteří představují. Zároveň to byl moment, kdy jsem si uvědomila, jaký je rozdíl mezi podnikajícími ženami a muži. Když si muž založí vlastní podnikání a narodí se mu děti, tak těch starostí nemá tolik. V zásadě se u něj pracovně nic moc nemění, nemusí hledat hlídání pro dítě, ani si nezažije tak intenzivně neprospané noci několik let v kuse a podobně.

Druhá nástraha byl určitě covid, protože jsme nevěděli, co bude. Nikdo neobjednával, museli jsme zavřít obchod. Nevěděla jsem, jestli tím ten můj sen náhodou neskončil. Musela jsem se rozhodovat, jestli mám propouštět zaměstnance nebo ne. Naštěstí se to pak zase rozjelo. S další vlnou jsme věděli, že musíme fungovat dál a buď tedy budeme mít velkou ztrátu v tom, že bychom neměli co prodávat, anebo ušité oblečení nebude komu prodávat. V obou případech to byl risk, a jak to dopadne jsme nevěděli. To stejné jsme pak zažili i na začátku války na Ukrajině, kdy jsme si říkali, že už nikdo nebude nakupovat nebo přijde válka a nebudeme moct vůbec vyrábět. Ale vždy se to nějak překonalo. Asi je dobré se v tu chvíli zaměřit na ty menší cíle a úkony a nenechat se tím vystresovat.

Co pro vás ocenění Živnostník roku znamená?

Mám z toho radost, protože celkově ocenění v podnikání moc není. Nejvíce podpory se nám dostává od zákaznic, které píší krásné komentáře, ale pro stát jsme vlastně jen někdo, kdo generuje pracovní pozice a platí daně. Zároveň ani my sami nemáme chvilku, kdy bychom se zastavili a poplácali se po rameni. Jsme v neustálém koloběhu výroby, objednávání látek, zkoušení, testování a podobně. Takže je moc fajn slyšet, že to děláme dobře. Dost mě to ocenění nakoplo. Člověk má spousty důvodů, proč být z podnikání unavený, protože vy jste ta hlava firmy, ten člověk, co to musí táhnout dál a musí mít v sobě ten elán k povzbuzení sebe i svých zaměstnanců. Je potřeba mít odkud brát takovou energii, takže je dobré, když sem tam přijde taková pochvala a ocenění. Ve výsledku mi to dalo velkou sílu do budoucna, větší, než jsem si myslela.

Kam se obracíte, když hledáte nápady nebo energii?

Je dobré měnit prostředí. Probouzí to kreativitu. Když třeba někam odjedete, tak cítíte, že je to tam trochu jiné, ta jinakost mě často cvrnkne do nosu a člověk nad věcmi začne přemýšlet trošku jinak. Zároveň je důležité mít tu hlavu otevřenou a občas tvořit na jiném místě, jednoduše někam odjet. Celkově se snažím přijímat všechno, co přichází ,a na to pak nějak reagovat a případně jít do toho.

Kolik Reparáda vydělává?

Roční obrat u nás vychází zhruba na 32 milionů za rok.

Zmínila jste, že ráda cestujete. Kde se vám líbilo nejvíce?

Mám ráda Španělsko. Mluvím španělsky a italsky, a jak se říká, kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Čím jsem ale starší, tím víc tam vidím tu neuspořádanost, chaos a špínu, což mi dříve vůbec nevadilo. Teď jsem mnohem více uspořádaná, tak si toho španělského dezorganizovaného stavu více všímám. Ale jinak mám ráda tento jižanský styl života, představuje můj způsob odpočinku, protože jsem celkem organizovaná a workoholik a ten zmatek z Jihu mi tvoří kontrast. To je nejspíš i důvod, proč mi čas od času jižanská role přináší radost. Jsem věčně organizovaná podnikatelka a matka, tak ráda vklouznu do té španělské pohody – bavit se s cizími lidmi a být spontánní.

Jak vás cestování inspirovalo ve vaší práci?

Strašně moc. Cestování velmi výrazně ovlivnilo celý můj život. Během cest jsem se seznámila s manželem, a i Reparáda vznikla díky cestování. Tím, že je člověk na jiném místě a najednou se musí sám o sebe postarat, musí se svým způsobem přeprogramovat, se naučí spoustu věcí. Zároveň vidí svět z jiné perspektivy, která pak ovlivňuje jeho utváření pohledu. Vyrůstáme v zemi, kde přijímáte místní perspektivu, pak přijedete do cizí země a zjistíte, že na danou věc lidé nahlíží úplně jinak. Tato inspirace a změna pohledů je v podnikání nesmírně důležitá, protože člověk často hledá, zkouší slepé uličky a vymýšlí to tak, aby vše fungovalo. Vnímám to jako jednu z nejdůležitějších schopností.

Jak vás naopak inspiruje Česká republika?

Je tu spoustu pracovitých lidí. Vznikalo a stále vzniká mnoho zajímavých českých projektů. Je super si projet velká města, která jsou inspirativní, jako Praha, Ostrava, Olomouc a podobně. Česká republika je skvělé místo k žití, a proto jsem tu i zůstala.

Brno bývalo moravskou metropolí výroby oděvů, díky které si vysloužilo přezdívku Moravský Manchester. Jakým způsobem se snažíte navázat na textilní historii?

Třeba tím, že máme dílnu na Cejlu. Tady to žilo textilní výrobou, takže mám pocit, že se naše dílna nachází přesně tam, kam patří. Velká část látek, kterou používáme, pochází z jedné brněnské pletárny. Pomalu se to sem vrací. U nás byl velký odklon od textilní výroby, všechno se dováželo ze zahraničí. Kvůli tomu krachovaly textilky, a teď se to zase trochu obrací a vrací zpět. I ze strany nás výrobců stoupá poptávka po materiálech vyrobených u nás. Tím můžeme podpořit fabriky s dlouholetou tradicí. Máme radost, že jsem tady na Cejlu a můžeme v tom poslání pokračovat dál.

Samozřejmě, všechno není růžové. Někteří výrobci látek neprodávají do České republiky, ale pouze do zahraničí. Pak je také spousta látek, které se v Česku ani nevyrábí. I kdybychom chtěli být kompletně lokální, tak nemůžeme. Snažíme se alespoň zůstat součástí evropského trhu. Ale je toho dost, co vylepšovat. Těch problémů v textilní výrobě se vyskytuje spoustu. I samotná řemeslná práce je v krizi, protože ubývá švadlen, takže vůbec nevíme, co bude za několik let.

Čím to je, že je málo švadlen?

Tím, že u nás před lety textilní výrobci krachovali, tak vyučit se švadlenou nebyl perspektivní směr zaměstnání. Zároveň je to těžká a precizní práce. Když se chce člověk stát dobrou švadlenou, tak to zabere spoustu času za šicím strojem. Ani platy nejsou velkou motivací. Dříve byly platy opravdu nízké, teď už se zvyšují, ale v porovnání s jinými řemesly dostávají švadleny poměrně málo. Většina studentů a studentek, co z textilních škol vychází, spíš volí návrhářskou práci než to samotné řemeslo. To ale znamená, že bude spoustu návrhářů, ale už nebudou ti, kteří by jejich návrhy ušili.

Co si myslíte o fast fashion, tedy rychlé módě?

Je to zbytečné chrlení množství odpadu. Oblečení nesmírně znečišťuje naši planetu, a to množství produkovaných věcí zahlcuje nejen člověka, ale celý svět. Měli bychom nad tím mnohem více přemýšlet. Zastavit se a zamyslet se nad tím, co reálně potřebujeme, a umět se pak o ty nakoupené kousky postarat. Péče o oblečení je nesmírně důležitá. Je super mít rád módu, proto si nemyslím, že bychom se měli řídit nějakým asketickým stylem života. Každý, ať si najde to svoje, není špatné se módou bavit, ale dělat to s rozmyslem a určitou pokorou. Ve výsledku kousky z rychlé módy nejsou tak levné, jak se zdají. část cenovky jen není vidět. Často pak tuto neviditelnou část platíme jinak. Třeba za obsažené chemikálie, kvůli kterým někdo onemocní - my tuto cenu pak splácíme na daních, za zdravotní péči a podobně. Věci, které se jeví jako moc levné a moc jednoduché, tak jsou často ve skutečnosti pravým opakem.

Rychlá móda s sebou kromě ekologických a etických problémů přináší i všelijaké pomíjivé trendy. Který na vás za poslední dobu působil nejbizarněji nebo nejzbytečněji?

Popravdě to tolik nesleduji. Nechci se tím vším tolik zahlcovat. Dostala jsem se do takového toho stádia, kdy se vším, u čeho cítím, že mi nepřináší nic nového, neobklopuji – ať už to jsou lidé, věci nebo tyto trendy. Nejsem vůči trendům vyloženě imunní, ve výsledku i to, co vytváříme, se nese v určitém trendu, ale snažíme se o nadčasovost.

U mladých si teď všímám trendu širokých kapsáčových kalhot, upnutých vršků a obrovské bundy. Připomíná mi to módu z dob, kdy mi bylo třináct. Asi to není nic pro mě, je to jednoduše móda gen z, kterou my mileniálové úplně nechápeme. Je otázka, jestli je tento styl oblékání trend nebo půjde o nějakou nadčasovost.

Kde vy sama nejradši nakupujete?

V Reparádě, tam ale většinou nenakupuji. Čekám, co všechno se prodá , a nebo, když se při šití či vrácení zboží vyskytne na oblečení nějaká vada, tak už daný kousek nejde do prodeje. To si mezi sebou rozebíráme, já možná ještě míň než zbytek týmu. Já to chci primárně prodat a dostat ven, takže jsem v tomto zdrženlivější, pokud to tedy není třeba kousek, který bych testovala. Ale nejvíce věcí mám z Reparády. Pak mám ráda další české značky, nakupuji i v sekáčích, občas teda i nějaký fast fashion, ale tam se hodně dívám, z jakého je to materiálu a jak je to ušité. Najdete tam spoustu dobrých střihů, ale ze špatné látky. Nechodím tam tak často, ale občas tam člověk objeví něco dobrého. Já ale po pravdě celkově moc nenakupuji.

Další články o stisk online

Svíčka v plechovce hoří několik hodin a vytopí malou místnost

Skauti posílají teplo na Ukrajinu

V hale číslo dvanáct je chladno, rozhodně ale ne tolik jako venku. Vzduch ohřívají velké plynové bomby, na kterých jsou položené hrnce s roztékajícím se voskem ...