Recenze: Po čem muži touží 2 potvrzuje, že Češi touží po stereotypech

Zazvoníte a otevře vám Jiří Langmajer s pleťovou maskou v dámském prádle. Jestli jste se zatím nezasmáli, nejspíš pokračování české komedie odzíváte.

Každý má občas mizerný den. Málokdo ho ale zakončí v posteli souseda, a navíc ve zcela novém těle. Opilá Irena se rozhodla dát dvě stovky čarodějnici za splnění přání být chlapem, jelikož její představa o údělu mužů je nemít zodpovědnost a „mít na každým prstu devět buchet“. A když tajemná čarodějnice beze stopy zmizí a doktorka jí neřekne nic užitečného, rozhodne se Irena začít chovat jako „správný český chlap“.

Jiří Langmajer se s Annou Polívkovou vrátili do volného pokračování české komedie, tentokrát si ovšem prohodili role. Herecky schopnější Polívková tak táhne jenom úvod filmu, zatímco Langmajer se stává hlavní figurou ve zbytku snímku. Langmajer sice přehrává do úmoru, ale naštěstí mu nahrávají kolegové a dělají celou estrádu o něco snesitelnější. Marek Taclík je v roličce souseda Radima, průvodce světa mužů, uvěřitelný a chvílemi i vtipný. Tereza Kostková naopak pomáhá tím, že hraje ještě karikaturnější figuru, díky které se Langmajerovo podání ženské postavy stává vlastně vcelku milou show.

Premisa filmu, tedy že ženu naučí soucítit s muži pouze to, když se sama ocitne v mužském těle, vyžaduje udělat z hlavní hrdinky zatvrzelou misandristku. Terapeutka Irena si při sezeních do bločku muže načrtává jako čuníky a klientkám radí se jich zbavovat jako vší. Tvůrci se neobtěžují představit divákům validní důvody, proč Irena podobné mínění má. Hrdinka sem tam pronese ohrané věty o ženské nezávislosti a kamarádce říká, že jsou muži nezodpovědní a podvádějí. Což je zvlášť ironické vzhledem k tomu, že stejná kamarádka se jí chvíli předtím přiznala k nevěře.

Ve filmu je paradoxně více fotbalu než ve Vyšehradu, protože tvůrci, ve snaze udělat z misandristky opravdového chlapa, jí vybrali ty nejstereotypnější mužské aktivity. Terapeutka Irena tak zapomíná na možné klienty, pracuje na stavbě a volný čas tráví kopáním do míče. Langmajer se každých patnáct minut hystericky rozbrečí a postěžuje si, že je těžké být chlapem, že ho fotbal nebaví a že mu pracovat na stavbě nejde. Vyznívá to spíše jako poznámka ve scénáři pro samotné tvůrce, aby nezapomněli Irenu na konci filmu vrátit do správného těla, protože navzdory častému nářku Irena v týmu i novém povolání zůstává.

Samotný film nejspíš víc urazí muže než ženy. Langmajer sice hraje Irenu jako ukníkanou nanynku, která se od navztekané terapeutky z první čtvrtiny filmu dost liší, většinu filmu ale Taclík vysvětluje, že správný chlap prdí, smrdí, chlastá pivo a sedí jinak než Langmajer, který si svého ptáčka přiskřipuje. Při názorné ukázce správného posedu pak Taclík roztahuje nohy tak, jako by těch ptáčků měli muži pět. Hlavně film ale dělá z mužů blbečky, když Langmajer mužským figurám uděluje zcela revoluční rady, jak si škraloupy u svých partnerek vyžehlit. Třeba že je dobré občas koupit kytku, připravit pro ně romantickou večeři a vyslechnout je.

Drtivá většina vtipů stojí na ohraných a tisíckrát opakovaných anekdotách o mužích a ženách. Většinu očekávaných stereotypů jsem odzívala, pak ale film ukazuje, že typická ženská neumí nabrat lopatou písek. Snímek však chvílemi naráží na myšlenku, že rozdíly mezi muži a ženami jsou spíše dílem společnosti než skutečných biologických imperativů. Irena v druhé polovině filmu ignoruje kamarádku, protože ten fotbal v telce je přece jen trošičku zajímavější. Když se nejdrsnější fotbalista rozpláče po posledním zápasu, nestává se terčem vtípků spoluhráčů.

Celá romantická linka Ireny a jejího souseda Radima nejvíce pokulhává, dokud jsou oba ve správných tělech. Ochotný soused je do misandristky zamilovaný až po uši a z bytu pravidelně vychází ve stejný čas, aby jí mohl podržet dveře od výtahu v naději, že ona jednou podrží jemu. Když nadranou Irenu nachází Radim na ulici, před uložením do své manželské postele jí vysvléká do spodního prádla. Scénáristi mu samozřejmě mohli dát záminku, proč ji musí vysvléknout, třeba připsat, že si Irena oblečení pozvracela. Je to škoda, protože vedle Ireny působí Taclíkova postava poměrně sympaticky, zvlášť, když bez rozmýšlení sousedku vytahuje z průšvihu, i když ho o pár hodin dříve poslala k šípku.

Sotva se film rozjede, mezi postavami Taclíka a Langmajera vzniká vlastně docela roztomilá „bromance“. Jeden druhému kryje záda, chodí spolu na stavbu, na fotbal, na pivo. Jde nejspíš o první český snímek, ve kterém se spolu mužští představitelé koukají na hvězdičky. Tvůrci udělali chybu, že se z poměrně fungující části filmu nepokusili vykřesat víc. Vzájemná vzrůstající přitažlivost učedníka v mužském světě a jeho nadšeného průvodce mohla být skvělým zdrojem situační komiky a rozhodně by pobavila víc než vtípky o tom, že se Irena kamarádce chlubí, že má větší nádobíčko než většina fotbalových spoluhráčů.

Českým divákům předělávky amerických komedií z devadesátek a počátku století očividně sedí. A ještě, než film začne, ukázky nadcházejících snímků prozrazují, že jejich touhy znají i distributoři. Jediná možnost změny je bojkot. Vyzývat k němu ale nebudu. Nemůžete si přece nechat uniknout, jak Taclík vychvaluje Langmajerova kukadla.