Postit se pro sebe i pro druhé: o Postní almužně s Václavem Sloukem

Brno - Popeleční středou, která letos připadla na 14. únor, začíná nejen pro katolíky postní doba. Ta trvá až do Neděle velikonoční a vrcholí na Velký pátek. Období postu může být také cestou, jak skrze vlastní odříkání poskytnout pro jednoho běžně dostupné prostředky těm, kteří je potřebují. Více o Postní almužně jako relativně čerstvě obnovené tradici a období postu se dozvíte v rozhovoru s děkanem Václavem Sloukem.

K Postní almužně se člověk připojuje právě postem, co přesně ale půst obnáší?

Půst znamená něco si odepřít, to bychom mohli vnímat jako jeho vyjádření. Samozřejmě může mít nejrůznější podobu. Asi nejčastější v křesťanském pojetí je půst od jídla nebo hlavně od masa, ale může být i od jiných věcí, třeba zábavy. Bývalo zvykem, že v době postní se nekonaly taneční zábavy. Fašank nebo zakončení období před postem je koncem veselí a začátkem vážné doby. Součástí je symbolické pohřbívání basy, protože bez basy není kapela. I to je podoba postu. V dnešní době je spousta jiných lákadel, dá se postit od internetu, sociálních sítí. Prostě od jiných radostí. Těžko by se ale dalo říct, že se postím od práce nebo povinností.

To je první rozměr půstu, který ale není jen od něčeho, je také půst k něčemu. To, co člověk získá, je třeba ušetřený čas, který by běžně strávil jinou činností. Nabízí se, aby ho věnoval něčemu užitečnému nebo prospěšnému, a to buď pro sebe v podobě modlitby, soustředění, rozjímání, nebo pro druhé. Tím mohou být dobré skutky, služby nebo pomoc druhým.

Způsob, jakým se člověk může postit, je tedy do značné míry individuální?

V katolické církvi existuje několik druhů postu. Základní půst je ten, který bývá spojen s pátkem. Každý pátek, pokud není jiným svátkem, je postní den. Připomínáme si tím, že v pátek, kterému říkáme Velký, zemřel Ježíš Kristus na kříži. A tak se z vděčnosti za jeho oběť připojujeme svou drobnou obětí. V některé spiritualitě se doporučuje i středa, ale tradiční je pátek.

Potom je postní doba, kdy je půst celých čtyřicet dní. Toto období není v přísnosti pátečního postu, ale mělo by mít svůj postní charakter.

A pak je třetí typ, a to je přísný půst. Připadá na dva dny v roce. Na Popeleční středu, čili den, kdy začíná postní doba, a na Velký pátek jako připomínka oběti Ježíše Krista na kříži. Přísný půst má nejvíce předepsanou podobu. Pro člověka staršího dvanácti let je půst od masa a půst újmy, což znamená, že člověk by se v ten den měl najíst do sytosti jen jednou.

Celá postní doba třeba není vůbec tak přísná jako tento půst, ani každý její den není tak striktní jako páteční půst, ale nese si postní charakter po celých čtyřicet dní.

V současnosti je velká část lidí, kteří maso nejedí vůbec, nehledě na půst. Ačkoli je pro církev charakteristické, že není v čase tolik proměnlivá, jakým způsobem se mění půst právě pro tuhle část věřících?

Pro takové by měl mít jinou podobu. Přísný je stále od masa spolu s újmou. Pátek má být postním dnem od masa nebo jiného. Pokud člověk nejí maso běžně, nejíst ho v pátek není půst. Měl by tedy hledat jinou podobu odříkání. A jak jsem zmiňoval, můžeme se postit i k něčemu, takže může například udělat něco dobrého. Nebo něco víc, než dělá obvykle.

Kdy se mohou zájemci do Postní almužny zapojit?

Období sbírání do pokladniček je sice od Popeleční středy do první neděle po Velikonocích, ale to, kdy se člověk přidá, není nijak stanoveno. Člověk se ani nikde nepřihlašuje. V kostele jsou nějaké pokladničky k rozebrání, lidé si je mohou vzít a pak přinést zpátky.

Takže pokladnička je spíš jen symbolická, vázaná na tradici almužny?

Tradice almužny byla tady zavedena nebo obnovena až v roce 2009, takže je ve své podobě relativně mladou tradicí. Začala v Olomouci a v Brně a rozšířila se po celé republice. Já ji někdy charakterizuji jako snahu propojit Charitu jako svého druhu profesionální organizaci s farnostmi, čili s věřícími. Lidé mezi sebou mají potřebné, a tak jim pomáhají. Pak na pomoc najednou nestačí a tehdy pozvou profesionály, ale sami se v tu chvíli stáhnou. Proto přišla snaha, aby péče poskytovaná charitou jako služba propojovala profesionály s farnostmi nebo společenstvími věřících. A Postní almužna je konkrétní podobou této snahy. S obsahem pokladničky člověk může naložit různě. Může ji někomu věnovat osobně, ale častěji společenství nebo farnost ví o někom potřebném. Tam jsou chudí, mají děti a tak jim ze sbírky dáme na obědy nebo na něco. Farnost se dohodne, komu konkrétnímu z jejich domova vybranými penězi přispěje. Z tohoto má Charita největší radost, protože prostředky zůstanou potřebným.

Pokud nevíme o potřebných, je v poslední době takovým zvykem, že se přímo vyhlásí, jak se moderně říká, projekt, a na ten se pak vybírá. Tady v Brně je to mladý muž, který bydlí v chráněném bydlení, a vybírá se na vybavení jeho příbytku a na fyzioterapii. Myslím, že se jmenuje Pavel.

Vnímáte změnu v míře zapojení do Postní almužny, třeba v počtu pokladniček, které si lidé rozebrali?

Loni mi nějaké zbyly. Nevím ale přesně, kolik jsem měl tady pro farnost. Letos jsem jich měl možná tak třicet. Asi tam ještě nějaká je, ale je jich míň, než mi loni zůstalo. Možná se ještě rozeberou.

Připadá mi, že ten Pavlův příběh je něčím, co možná dřív nebylo. Když se připomene konkrétní příběh, asi to nějak víc přitahuje. I když jsem povzbudil, aby se farnost poohlédla po zdejším potřebném, tak zatím nevím o tom, že bychom tady nějakého měli. Vypadá to tedy tak, že výtěžek půjde na Pavla.

Čemu byste přisoudil výkyvy ve výnosech z Postní almužny v posledních čtyřech letech? V roce 2021 přesáhly 300 tisíc, následující dva roky nebyly ale ani 250 tisíc.

Existují dvě velké sbírky, jednou z nich je Tříkrálová sbírka a pak Postní almužna. U Tříkrálové, abych to tak řekl, jde o to, aby se vybralo co nejvíc, protože řada velkých projektů je z prostředků financována. A opravdu každý rok je víc než loni. I letos, pořád to stoupá. Tam, řekl bych, o sumu jde, kdežto u Postní almužny záleží spíše na zapojení. U ní se nikdy nezdůrazňovalo, že je třeba vybrat mnoho. Možná větší radost přichází, když se pokladničky rozeberou a připojí se víc lidí. Kolik se vybere, to není tak podstatné. Proměny společnosti a situace lidí jako příčinu výkyvů u tohoto úplně nevidím. I proto, že Tříkrálová sbírka jde nahoru, a ji vnímám spíše jako ukazatel toho, jestli lidé jsou ochotni dávat. Věřím ale, že letos vybereme tady u nás víc, i protože příběh Pavla se mi zdá silný.

Na začátku Postní doby, a z toho možná almužna vznikla, se připomínají tři prostředky pokání - modlitba, půst a dobré skutky. V letošní postní době Papež říká, že jsou ty tři prostředky vlastně jedna věc. I tímto propojením bychom mohli vysvětlit, že výnosy z Postní almužny nejsou tím podstatným a míra zapojení se nemusí projevit výší konečné sumy v pokladničce.

Jak si myslíte, že se právě v Česku uchytila Postní almužna jako tradice?

Vždycky za tím stojí lidé. Někoho to napadne. Prvně to bylo v Olomouci, tehdy byl olomouckým arcibiskupem Jan Graubner, nynější pražský arcibiskup. Pro něj je Charita srdeční záležitostí. Já si myslím, že výraznou roli hrál právě on a lidé kolem něj. Pokud to nevzešlo přímo od něj, tak určitě z Arcibiskupství olomouckého, které má s brněnským úzké kontakty. Věci se zde dělají podobně, protože tyto diecéze mají podobný charakter. Jako první se uvádí Olomouc a Brno a já myslím, že se jednoduše jednalo o konkrétní lidi, kteří s nápadem přišli.

Co byste vzkázal nevěřícím, kteří se rozhodli připojit se letos k Postní almužně nezávisle na náboženském přesvědčení?

Vycházel bych z té trojice modlitba, půst, dobré skutky. Jestli chci aspoň trošku prožít toto období s užitkem, tak je určitě dobré zkusit propojit toto. Pokud třeba nemám dar víry, můžu místo modlitby praktikovat nějaké ztišení, přemýšlení o smyslu života, hodnotách, o které mi v životě jde, které chci naplňovat nebo naplňuji. U půstu je pak zajímavé, že i lékaři doporučují mít v týdnu jeden den střídmější, očistný. Když se dobré skutky jako poslední z trojice propojí s tím, že něco ušetřím na postu a věnuji to potřebnému, je to také k užitku. A možná pak lépe vnímáme postavení potřebných kolem nás. Já si myslím, že je jich hodně, ale ne každý má to srdce jim pomáhat. Chtít někomu pomoct nebo přispět by mohlo být čímsi výchovným. Zastavení se k přemýšlení a alespoň občasné uskromnění. A vlastně i vnímání potřebných kolem nás, soucit s nimi. Myslím, že se člověk může pokusit všechny aspekty spojit, a ne nutně jen na čtyřicet dní postní doby.

Když se řekne půst, spojím si ho automaticky s dospělými, jaké je pak v postní době zapojení těch nejmenších?

Určitě se počítá s účastí dětí, ale nemají povinnost postu. Myslím, že v nějaké míře se jako dospělý bere člověk od čtrnácti, úplně dospělý od osmnácti. Újma je tedy od osmnácti do padesáti devíti let. Od čtrnácti bez omezení je půst od masa. Menší děti se postit určitě nemusí. U nich je zase aspekt výchovy k přemýšlení, ať už o hodnotách nebo právě o potřebných. Nebo o sobě. Samozřejmě samotná pokladnička je dětská záležitost. My normálně doma pokladničku nemáme, ale děti si tak střádají korunku ke korunce a v tom je takový dětský prvek almužny.