Jako dítě jsem měl hodně nevyžádané pozornosti. Lidé se za mnou otáčeli a já jsem se cítil jako ve výkladní skříni, říká herec Duy Anh Tran

Praha - V hereckém světě se pohybuje teprve pár let, ale před kameru vstoupil pravou nohou. Za svou debutovou roli Songa Nguyena ve filmu Na střeše získal Duy Anh Tran nominaci na Českého lva a v letošním oceněném seriálu Zrádci si zahrál jednu z výrazných vietnamských rolí. „Změn vzhledu jsem se nikdy nebál. V pubertě jsem byl emo. Nosil jsem nagelované vlasy a barevné čočky. Konečně jsem měl pocit, že lidé mají důvod na mě zírat,“ říká Duy Anh Tran o svém dospívání v Opavě.

Kategorii televizního seriálu Českých lvů letos ovládl seriál Zrádci. Překvapilo vás to?

Ano, překvapilo. Zároveň jsme ale trochu doufali, že by to mohlo vyjít. Jeden z režisérů seriálu Viktor Tauš totiž vyhrál Českého lva za minisérii Vodník, který je natočený podobným stylem jako Zrádci. Česká filmová a televizní akademie (Akademie) ho ohodnotila pozitivně, ačkoli se o ní říká, že je hodně konzervativní, a není tedy nakloněná změnám a inovacím. Jsme opravdu rádi, že byli Zrádci vůbec nominovaní, protože jsou svým způsobem dost nestandardní.

V seriálu jste ztvárnil postavu drogového bosse Filipa. Co vás na této roli lákalo?

Uťáplý Song Nguyen ve filmu Na střeše pro mě byl oříšek. Zahrát si drsného týpka a sem tam někoho zastřelit je jednodušší než plakat na povel. Lákala mě ta protikladnost. Bylo to něco úplně jiného.

Zrádci poodkrývají, že je část vietnamské komunity zapletena do obchodu s pervitinem, což na ně nevrhá úplně hezké světlo. Nestřílel jste tak trochu do vlastní řady?

Po odvysílání Zrádců přišel Miro Šifrovi takový pěkný e-mail z velvyslanectví, ve kterém ho pozvali na schůzku a žádali o vysvětlení motivu a scénáře. Do dneška nevím, jak to tehdy dopadlo. Nikoho ze štábu ale neoslovili. Jsem rád, že nás vnímali jako herce, kteří se snažili ztvárnit svou roli. Hodně jsem nad tím přemýšlel a vím, že to vietnamskou komunitu neukazuje v úplně hezkém světle, ale nemá smysl mazat si med kolem pusy. Jsou to fakta. Ústředním motivem seriálu navíc není vietnamská drogová mafie. Zrádci jsou spíš v řadách Čechů. Přišlo mi důležité poukázat na to, že Vietnamci to často dělají z donucení. Toho si můžete všimnout na postavě Songa, který je uzavřený v pěstírně a pod hrozbou zabavení dokladů ho nutí pracovat.

Letošní předávání Českých lvů se uskutečnilo v Rudolfinu. Jak vypadá taková akce v době pandemie?

Pozvaní byli jen nominovaní. Za Zrádce tam byl scénárista a oba dva režiséři. Poté, co si převzali cenu, se přesunuli do jiné místnosti, kde přednesli svou děkovnou řeč, dali rozhovory médiím a pak šli rovnou domů. Mezi nominovanými byly obrovské rozestupy, což sice vypadalo komicky, ale hlavní je, že se předávání mohlo uskutečnit.

S Českým lvem jste se ale nesetkal poprvé. Za svou první roli ve filmu Na střeše jste získal nominaci v kategorii nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli.

Já jsem o tom nejdřív vůbec nevěděl. Matěj Chlupáček mi tehdy pogratuloval, ale já jsem vůbec nevěděl proč. Když mi pak řekl, že jsem nominovaný na České lvy, nebyl jsem si jistý, jestli sním, nebo bdím. Byl jsem překvapený, že Akademie nominovala mě, přestože jsem byl tehdy takový „herec-neherec“.

Své první herecké zkušenosti jste prožíval po boku herce Aloise Švehlíka. Byl jste nervózní?

Já jsem si tím bohužel prošel dvakrát. Roli profesora Rypara měl původně hrát Jan Tříska, který nás ale bohužel před prvním natáčením opustil. Bylo to velmi náročné a bolestivé období. Nakonec to ale bylo takové štěstí v neštěstí, protože pro Aloise Švehlíka ta role byla jako šitá na míru. Samozřejmě jsem cítil pokoru, ale byl jsem do seriálu tak zapálený, že jsem se na Lojzovo renomé ani nesoustředil. Vnímal jsem nás jako Songa a profesora Rypara.

Vzpomínáte si na váš první casting?

Když jsem zaregistroval poptávku Jirky Mádla po mladých Vietnamcích do jeho vznikajícího projektu Na střeše, rozhodl jsem se to zkusit a přihlásil se na casting v Praze. Po dvou týdnech mi ale odpověděli, že se na mě těší v Brně v hotelu Rakovec. To mě překvapilo, ale neřešil jsem to. Problém však nastal hned po příjezdu. Protože jsem byl v Brně asi tak třikrát v životě, hotel jsem vůbec nemohl najít. Když jsem jim pak tuhle historku vyprávěl, všichni mi začali říkat Brňák. Z castingu jsem byl nervózní, protože jsem nevěděl co čekat. Bral jsem to jako zkoušku a výlet do Brna, ale nakonec to vyšlo. Zpětně se docela divím, že si mě Jirka dokázal v roli Songa představit, protože jsem tehdy měl dost šílený vzhled. Na druhou stranu mě to ale vlastně nepřekvapuje. Jirka je totiž opravdový profík. Nenechá se ovlivnit vizáží a soustředí se na to, co změnit nejde, což je herecký talent.

Proč se Vietnamci tolik nepodílí na české kinematografii?

Je pravda, že nás začali obsazovat až nedávno, což je docela pozdě vzhledem k tomu, jak dlouho je v Česku vietnamská komunita. Muselo se ale počkat, až vyroste naše generace banánových dětí, kteří překonali jazykovou bariéru a mají ambice prorazit ve světě filmu. Před natáčením jsem se ve vietnamské komunitě moc nevyskytoval. Vždycky jsem se obklopoval spíš Čechy. Po filmu Na střeše se ale hodně lidí začalo o vietnamskou komunitu zajímat a já se najednou cítil jako samozvaný vietnamský mesiáš.

Vietnamská komunita je hodně spjatá s tradiční kulturou. Dodržujete vietnamské zvyky i vy, jakožto druhogenerační děti?

Záleží na výchově a místu narození. Pokud se narodili ve Vietnamu a nějakou dobu tam žili, pravděpodobně budou více tradičně založení. Většina vietnamských rodin uctívá kult mrtvých a u domácích oltářů se modlí k zesnulým. Symbolicky jim přenechávají část jídla, aby se i v posmrtném životě měli dobře. Většina Vietnamců, kteří se ale narodili v Česku, tradice dodržují jen s rodiči, s vlastní rodinou už ne. Moje generace už to tolik neřeší, ale vietnamská výchova je dost autoritářská. Pokud rodiče uctívají tradice, je jednodušší pomodlit se s nimi, než jim odporovat. Naše rodina je ale ateistická, takže nemáme ani oltář.