Sen, který začal náhodou: Beáta Böhmová a její americká cesta plná výzev

Brno, San Francisco - Beáta Böhmová je česká volejbalová hráčka aktuálně na univerzitě v USA. Tam odešla z týmu Frýdku-Místku. V San Franciscu je na vysoké škole, ale její první rok je ještě těžší než pro většinu ostatních studentů. A to z důvodu zranění, kvůli kterému nemůže hrát. Jenže právě díky němu je pryč z Evropy.

Jak jste se dostala do hledáčku amerických univerzit?

Vlastně to bylo docela náhodou. Jedna hráčka z Česka, která se mnou hrála v reprezentaci, vždycky snila o tom, že pojede hrát volejbal do Ameriky. Vytvořila si video svých herních highlightů a rozeslala ho trenérům v Americe. V jejím videu jsem byla i já, jelikož jsme spolu odehráli několik zápasů.

Jednoho z trenérů zaujala moje hra a energie, kterou jsem na hřišti měla. Kontaktoval mě, a tak mi vlastně i dal tu myšlenku do hlavy. Rozhodla jsem se to tedy zkusit. Takže jsem si vytvořila svoje video highlightů a rozeslala ho i jiným trenérům. Takhle začala celá ta cesta za mým Americkým snem. V průběhu dalších týdnů mě kontaktovalo několik trenérů z různých univerzit s tím, že o mě mají zájem.

Byl váš sen odejít do USA studovat?

Můj sen to rozhodně nebyl. Nikdy by mě ani nenapadlo, že se bude můj život vyvíjet právě takhle. Počítala jsem s tím, že vysokou vystuduji v Česku, maximálně někde jinde v Evropě. O studiu v Americe jsem se dozvěděla vlastně docela na poslední chvíli, ale jsem za to vděčná.

Kolik škol vás nakonec oslovilo?

Měla jsem více nabídek, celkem jich bylo šestnáct. Byly v různých koutech Ameriky, třeba v New Yorku, Illinois, Novém Mexiku, Texasu, Severní Karolině, Ohiu a několika dalších státech. Nakonec u mě zvítězila nabídka z Kalifornie, a moje cesta teda vedla na University of San Francisco. Byla to moje první nabídka, ale zaujala mě asi nejvíce ze všech a asi bych svůj výběr neměnila.

Co rozhodlo, že jste zrovna v San Franciscu?

Výběr univerzity byl docela složitý. Jelikož jsem osobně neznala nikoho, kdo by do Ameriky jel takhle za sportem, musela jsem spoléhat jenom na internet a vlastní intuici. Pro mě byl nejdůležitější přístup trenéra. Posledních pár sezón v Česku jsem trénovala pod člověkem, který mi ten sport opravdu znechucoval. V tom jsem nechtěla dále pokračovat.

Dále jsem si vybírala podle lokace univerzit - některé jsem vyřadila pouze na základě toho, že se nacházeli v nebezpečné oblasti, nebo se mi okolí prostě nelíbilo. Jeden z filtrů byl také výběr oborů, protože některé školy nenabízeli to, co bych chtěla studovat. Samozřejmě mě zajímala i kvalita jednotlivých týmů, ale tahle i formace se zrovna docela těžko dohledávala.

Nervozita, strach, hrdost i štěstí.

Jaké byly první myšlenky, když jste zjistila, že opravdu odlétáte?

Já ani nedokážu popsat, jak jsem se cítila. Určitě jsem se těšila, byla jsem nervózní, šťastná, pyšná, smutná, vystrašená, a to všechno najednou. Jsem ráda, že jsem odjela, a opravdu jsem se těšila, ale zároveň jsem za sebou nechala úplně všechno - rodinu, přátele, domov, svůj tým i zažitou rutinu.

Všechno tohle jsem vyměnila za rozhodnutí jet do Ameriky, o kterém jsem si vlastně ani nebyla jistá, jestli je správné. Teď jsem tady, a i přes to všechno, co se stalo, jsem šťastná, že jsem trochu zariskovala a do Ameriky odjela.

Jak vás přijaly nové spoluhráčky?

Holky mě přijali skvěle. Bála jsem se, že po mém zranění mě tak nějak vyloučí z kolektivu, ale to se vůbec nestalo. Právě naopak bych řekla, že se o mě teď starají více a snaží se mě do všeho zapojit. Ale protože teď s holkami nejezdím na žádné zápasy a nemůžu s nimi trénovat, tak nějak přirozeně zůstávám trochu mimo kolektiv. I tak se tu ale cítím dobře, a ráda se s holkami bavím.

Vybrala jste si stejně dobře i trenéra?

S trenérem je to stejné. On se řídí slovy: „Já jsem vás tady přivedl, tak se o vás i postarám." Jde vidět, že se o každou jednu z nás upřímně zajímá, a že mu záleží na tom, aby tým dobře fungoval. Vždycky si najde čas na to, si s námi popovídat. Po mém zranění se mnou začal hrát šachy, tak tady máme teďka takovou menší tradici, kdy spolu každý pátek hrajeme šachy. Je to fajn, protože se k nám nechová vyloženě jenom jako autorita, ale snaží se, abychom se tady cítily dobře.

Ale potom přišla stopka v podobě zranění.

Jak jste se zranila?

Zranila jsem se hned druhý trénink tady. Měla jsem zrovna jeden z nejlepších tréninků za dlouhou dobu a všechno mi vycházelo. Zbývalo asi 20 minut do konce tréninku, když jsem vyskočila na smeč a při dopadu jsem cítila jakoby se mi pohlo celé koleno dovnitř a zase zpátky. Spadla jsem na zem a okamžitě mě přepadla bolest. Hned si mě přebrala fyzioterapeutka a snažila se mi nějak pomoct.

Co se vám stalo?

Pár týdnů po mojí operaci mi terapeutka řekla, že hned jakmile se to stalo, tak si byla na devadesát procent jistá, že jsem si přetrhla ACL (přední zkřížený vaz), ale tehdy mi to ještě neřekla.

Pár dní po tom, co se to stalo, jsem chodila o berlích, ale pak se můj stav zlepšil. Tak jsem začala normálně chodit a v posilovně jsem cvičila aspoň vršek těla. Mezitím jsem čekala na výsledky magnetické rezonance. Na vyšetření a výsledky jsem čekala přibližně čtyři týdny.

Nakonec se ukázalo, že mám přetrhnuté křížové vazy v koleni a dva menisky. Ty křížové vazy a jeden natržený meniskus byly nové, ale ten druhý byl podle doktora už dva až tři roky starý.

Jaké byly vaše první myšlenky po tom, co jste se zranila?

Když jsem zjistila, jak vážné moje zranění je, chtěla jsem to vzdát a jet domů. Vůbec jsem takovou diagnózu nečekala, protože můj stav se rapidně zlepšoval. Nechtěla jsem věřit, že by to mohlo být vážnější, než nějaký lehký výron, nebo natažení vazů.

Byla jsem upřímně úplně na dně. Jela jsem sem hlavně za volejbalem a právě kvůli volejbalu jsem doma nechala úplně všechno - rodinu a přátele. Volejbal pro mě tady byl úplně všechno a když mi řekli, že doba rehabilitace je asi 12 měsíců, jako by se mi celý svět najednou sesypal pod nohama. Nemohla jsem to pochopit. První týdny po diagnóze pro mě bylo těžké udělat úplně cokoliv. Neměla jsem motivaci vstát z postele, jít do školy, nebo se s někým bavit. Byla jsem přesvědčená, že poletím domů.

Co vás přimělo zůstat?

Nakonec mi to trenér i spoluhráčky rozmluvili a já jsem za to teď ráda. Mám tady neskutečnou péči fyzioterapeutů, takovou, která by se mi v Česku nikdy nedostala. I když mě to pořád neskutečné trápí, protože jsem od svých devíti let takhle dlouho bez volejbalu nebyla, postupně to zpracovávám. Ale podpora, kterou tady dostávám je neskutečná, a je vidět, že lidem tady opravdu záleží na tom, abych se dala zase do kupy.