Reportáž: Poslední přípravy Karmelitek vrcholí

Brno - Změť ženských hlasů, řeholních suknic a zvuků orchestru. Dialogy Karmelitek se blíží a jejich příběh v podání Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění (JAMU) již za pár dní zarezonuje Divadlem na Orlí.

Sál, který má za dva dny praskat ve švech, je dnes poloprázdný a temný. Místo tónů opery Francise Poulenca, na kterou jsou už dva týdny beznadějně vyprodané lístky, se z orchestřiště ozývají jen tiché rozmluvy muzikantů a prapodivné souzvuky ladících se nástrojů. Jen stěží si lze představit, že taktovka dirigenta Patrika Červáka zvládne za moment spojit všechny nástroje v jeden. Inscenace Dialogy Karmelitek si navíc žádá daleko větší počet hráčů, než je pro Komorní operu obvyklé.

Naskládat celý orchestr pod pódium je podle muzikantů dost složité. „Ta díra je malá, ale horší podle mě je, že má jen jeden vchod. Když přijdete pozdě a sedíte vzadu, musíte se dostat přes celý orchestr,“ konstatuje fagotistka Terezie Šrámková. Pohled dolů na změť stojanů, not, lampiček, špiček smyčců a vrcholků hlav muzikantů, vykukujících z orchestřiště, ve mně nepřestává vzbuzovat zvědavost.

Plné ruce práce

Mou pozornost upoutá pleskavý zvuk bosých nohou řeholní sestry v historickém kostýmu, která právě přeběhla pódium z jedné strany na druhou. Dlouhé vlasy, prozatím ještě neukázněně odhalené světlu reflektorů, za ní vlají jako závoj. Nikoho v hledišti to příliš nevzrušuje. Zdá se, že mají plné ruce práce.

Napínám uši. „Snad bude dneska ta gilotina slyšet lépe,“ ozývá se z řady za mnou. „Přidejte světla na toho kněze,“ slyším zase odjinud. Hlediště je kromě tvůrců tvořeno zejména studenty JAMU, kteří přišli podpořit své spolužáky. Tmavovlasá slečna, jak zjišťuji, houslistka, mi vysvětluje, že například housle mají více alternací a jelikož je orchestřiště příliš stísněné, chodí se hráči, kteří se nevejdou, dívat na zkoušku odtud.

Energická režisérka Kateřina Křivánková usedá za mohutný pult plný tlačítek, světla naposledy zablikají a náhle zhasnou. Všechno to hučení, chrastění a mumlání úderem osmnácté hodiny ustane. Dialogy muzikantů, tvůrců a diváků nahrazují Dialogy Karmelitek.

Hudba francouzského skladatele ovládla divadlo. Počátečními tóny i celkovou změnou atmosféry se přenáším do dob Velké francouzské revoluce. Ocitám se v karmelitánském klášteře v Compiègne, kde se před mými zraky začíná odehrávat tragický příběh, který se dotýká témat, jako je strach ze smrti nebo naopak hledání věčného klidu, radosti a bezpečí.

Ačkoliv se mělo původně zpívat v originální francouzštině, texty recitativů nakonec režisérka přeložila do češtiny a já toto rozhodnutí naprosto schvaluji. Odstranění jazykové bariéry mi umožňuje unášet se hlubokými myšlenkami libreta ještě bezprostředněji a také o něco lépe pochopit osobnosti jednotlivých postav. Pěvecké výkony vysvětlují mou naskakující husí kůží. Na konci druhého dějství už vidím emoční bouři ve tvářích všech přítomných. Výjimkou nejsou ani muzikanti a tvůrci, kteří zkoušek slyšeli jistě nespočet. „Prosím, řekněte někdo, že to ve skutečnosti není podle reálného příběhu,“ zoufá jemný ženský hlas o pár řad nade mnou. Mám totožné pocity. Představa, že se Poulanc odrazil od skutečných osudů žen je téměř nepřijatelná. Obzvláště pak v momentě, kdy jemnou tesklivou melodii na samém konci prořezávají zvuky padající gilotiny.

Zvednout se po takovém výbuchu emocí ze židle a vrátit se zpět do reality není nic snadného. Na to si diváky dovoluji upozornit. Když se to konečně podaří, pospíchám do zákulisí za hlavními představiteli.

Úzkost, síla, odvaha.

„Během práce na inscenaci jsem se snažila postavu Blanky co nejlépe poznat. Její osobnost je komplikovaná. Během jednoho představení prožívám celý její život, což je emocionálně náročné,“ vypráví mi hlavní hrdinka opery, pěvkyně Ekatarina Krovatyeva. „Blanka je velmi úzkostlivá, ale přesto v sobě najde obrovskou sílu a odvahu jít do kláštera a obětovat se pro svou víru,“ ujasňuje. Rozpovídá se také o tom, že bylo chvílemi těžké, nenechat se její úzkostí ovlivnit i v běžném životě.

Jako dalšího odchytávám Vladislava Agamuradova, který ztvárňuje postavu žalářníka a revolucionáře. „Největší štěstí pro mě je, že hraji opravdu zápornou roli. Mám v Rusku vystudovanou činohru, takže jsem už párkrát záporáka hrál, ale tohle je něco jiného,“ raduje se. Zpěvák přiznává, že dialogy jsou jeho první zkušenost s operou a orchestrem. „Dělat operu byl vždycky můj sen. Včera jsem se dozvěděl, že budu zpívat i samotnou premiéru," září spokojeností a pýchou.

Zajímám se o proces nácviku. Vladislav mi vysvětluje, že jako zpěvák dostal noty k nastudování poprvé na začátku prosince. Od půlky ledna se začalo zkoušet se sborem a režisérkou. Orchestr se ke zkouškám připojil o měsíc později, tedy uprostřed února.

Právě stanoviště orchestru je mou další zastávkou. „Dneska mě ta generálka i bavila. Začínáme být jako orchestr hezky pohromadě," hodnotí zkoušku první houslistka Anna Horáková. Jde tady hodně o soustředění. „Všichni jsme z toho už trochu přešlí. Je třeba dávat pozor na pokyny dirigenta, změny dynamiky nebo na to, abychom nebyli hlasitější než zpěváci," pokračuje.

V cílové rovince

Ve výsledku zkoušky vnímá pozitivně. „Opera nás jako orchestr hodně sdružila i po lidské stránce. Po zkoušce se jde do hospody, kdy každý sdílí své pocity nebo poznatky. Každý jsme trochu jiní, ale všem nám jde o stejný cíl," chválí si Horáková.

Cíl je už na dosah ruky. Brněnské publikum bude mít možnost zhlédnout premiéry již tuto sobotu a neděli. Od úterý do čtvrtka se potom hrají reprízy.