„Měli jsme s Arnoštem podobné myšlení a z toho vzniklo přátelství tak silné, že mě přijal za syna. Otce jsem celé dětství neměl. V Arnoštovi jsem ho našel. Bylo mi přes třicet let a najednou jsem měl tátu, to je pro kluka s bolavým srdcem velký otřes i štěstí. Stále ho v srdci nosím, tátu, který mi celý život chyběl a chybí i dnes. Tyto city však nedával jenom mně. Takový byl i ke společnosti,“ spomína na výnimočné puto sochár a maliar Jan Kratochvil. - Juliána Lubušká
