Barokní Instagram i jídelníček trilobitů. Vědci ukázali, že výzkum baví lidi i u piva

Brno - Žádné bílé pláště ani nudná teorie. Neformální akce Vědecká zastávka, která se konala ve středu 14. října v brněnském klubu Music Lab ukazuje, jak vypadá věda v praxi, když se servíruje s nadhledem, se sklenkou piva či vína a navíc se vstupem zdarma. Pětice mladých vědců z Akademie věd ČR provází zaplněný sál tématy od dávné historie přes medicínu až po novinky v přírodě.

Při vstupu do místnosti mě s úsměvem zdraví jedna z organizátorek. Nacházím volné místo u jednoho ze stolů v zadní části a vzápětí se mě cizí muž ptá, jestli si ke mně může přisednout. Prostor se pomalu plní a na stolech se objevují půllitry s pivem nebo sklenice vína.

Tlumené světlo společně s klenutými stropy v místnosti na mě působí velmi příjemně a útulně. Vědci se pohybují v publiku a svým oblečením se nijak neliší od návštěvníků, se kterými vedou neformální konverzace. Na plátně za vyvýšeným pódiem svítí heslo večera „Zastavte se na kus vědy!“ Hodiny ukazují přesně sedm večer a vědci se přesouvají z publika ke stolům na pódiu.

Předchůdce Instagramu z dob baroka

První se mikrofonu ujímá Kateřina Dolejší z Ústavu dějin umění. Srovnává barokní památníky Alba amicorum se sociálními sítěmi dnešní doby. „Místo profilovky byste tam měli erb a místo followerů přátele, kteří se vám podepíší. A takto jste se mohli prezentovat,“ líčí způsob, jakým si šlechta budovala prestiž. Lidé v místnosti neudrží smích ve chvíli, kdy se historička zmiňuje o explicitních erotických malbách žen v památnících, které patřily mladým šlechticům.

„Památníky nebyly přímo jako Instagram, ale ta metafora připomíná, že lidé se nemění. Potřeba ukazovat svůj idealizovaný obraz, sbírat kontakty a chlubit se zážitky zůstává pořád stejná. Mění se jen kulisy a technologie,“ uzavírá Kateřina Dolejší své vystoupení .

Magnetem proti nemocným buňkám

Po odlehčeném úvodu přichází na řadu vážnější téma, když si mikrofon přebírá Martin Sojka z Ústavu fyziky materiálů. V sále se rozhostí ticho a na tvářích posluchačů pozoruji soustředěný výraz. Muž, který se mnou sedí u stolu, popíjí své pivo a stůl se zakymácí pokaždé, když na něj odloží sklenici. Vědec promítá grafy a přibližuje využití magnetických nanočástic při léčbě rakoviny.

Složitý výklad odlehčuje osobními historkami. Posluchače baví vzpomínkou na pracovní pohovor v Janově. „Naplánovali mi ho na 24. prosince dopoledne. V Itálii je to pracovní den, takže zatímco někteří zdobili stromeček, já přesvědčoval komisi,“ vypráví s úsměvem .

Svůj výzkum se snaží srozumitelně shrnout pro všechny diváky. Magnetické částice mají dopravit léčivo přesně na místo a následným zahřátím zničit nemocné buňky . „Cílem je ten nádor v podstatě, když to řeknu laicky, uvařit,“ podotýká Martin Sojka v závěru svého výkladu.

Fosilní detektiv a trilobití jídelníček

Ticho a soustředění v místnosti střídá smích, když svou přednášku začíná paleontolog Lukáš Laibl z Geologického ústavu. Publikem nechává kolovat plastový model zkamenělého trilobita a s nadsázkou se představuje jako fosilní detektiv.

Na promítaných snímcích ukazuje obsah trilobitích žaludků. „Je to jako kdybyste našli vlka s Karkulkou a babičkou v břiše . Místo Karkulky je tam ostnokožec a místo babičky rozkousaný mlž,“ vysvětluje Lukáš Laibl, načež se publikum nahlas směje.

Hledání stop v pravěkých ohništích

Od trilobitů se večer posouvá k pravěkým táborákům, když se mikrofonu ujímá Katarína Adameková z brněnského Archeologického ústavu. Její výklad doprovází propracovaná prezentace plná fotografií z archeologického naleziště a z jejího hlasu je znát lehká nervozita. Po předchozím vtipném výkladu paleontologa působí její prezentace klidnějším dojmem.

Zatímco vědkyně mluví o stopování pravěkých ohňů a sedimentech v zemi, u baru za dveřmi místnosti je živo. Lidé se střídají ve dveřích s prázdnými i čerstvě načepovanými půllitry piva.

Vědkyně trpělivě přibližuje svou práci archeologa v terénu a ukazuje přitom dvě zkumavky se vzorky spálených uhlíků a kostí. „Je to vlastně skládání puzzle, kdy vám chybí dílky a ani nevíte, jaký byl původní obrázek,“ popisuje odkrývání stop dávných ohňů.

Největší oživení přináší závěrečná diskuze. Publikum i vědce rozesměje upřímný dotaz jedné z divaček. „Co se vám stane v životě, že zkoumáte oheň?“ ptá se posluchačka. „Děkuji za otázku . V podstatě nezkoumám přímo oheň, ale stopy, které po něm zůstaly . Je to archiv, kde můžeme zjistit interakci člověka s přírodním prostředím,“ reaguje Adameková s úsměvem.

Nový přírůstek do rodiny českých savců

Na závěr večera se k mikrofonu dostává Alena Fornůsková z Ústavu biologie obratlovců a atmosféra v místnosti na chvíli připomíná hodinu biologie na gymnáziu. Vědkyně pokládá na stůl vypreparovanou bělozubku tmavou a rovnou vyvrací častý omyl. Nejde o hlodavce ani myš, ale o savce, který se v Česku objevil poprvé v roce 2022. „Ne každý rok ani ne každé desetiletí objevíte nový druh savce pro Českou republiku,“ líčí svůj výzkum, do něhož její tým zapojil i veřejnost .

Úsměvy v sále vyvolává ukázkami rozmazaných fotografií od lidí, ze kterých vědci často jen stěží luští, zda jde o bělozubku, obyčejnou myš, nebo něco úplně jiného. Přednášku uzavírá výzvou k publiku, aby se lidé v přírodě i na zahradách koukali pod nohy a pomohli vědcům mapovat nového souseda.

Věda jako posezení s přáteli

Po hodině a půl se místností rozléhá hlasitý potlesk pro všech pět řečníků a lidé se u svých stolů stále zdržují, aby vědcům mohli položit své zvědavé otázky. Celý večer v Music Labu připomínal spíše posezení s přáteli, kteří se u sklenky vína dokážou nadchnout pro svůj výzkum. „Líbilo se mi, jakým stylem témata přiblížili veřejnosti. Odnáším si spoustu zajímavých vědomostí,“ hodnotí akci jedna z návštěvnic Adéla. Ukázalo se, že vědecké poznatky se mohou lidem předávat i u oroseného piva.