Zlomené prsty i krev na tváři. Hokej musí bolet, říká Jan Morev

Brno - Hala přeplněná k prasknutí, pískot fanoušků a blikající světla. Hokejisté plní energie kloužou po ledě, elegantně, přitom z nich srší obrovská síla. Všichni chtějí to stejné. Vyhrát. Mezi nimi je i Jan Morev, hráč za tým HC MUNI. S číslem 88 se řítí po ledové ploše. Dnes se v brněnské Winning Group Areně postaví VUT Cavaliers. Za potlesku tisíce rukou začíná zápas dvou brněnských univerzit.

 

Na stadionu je šero, z tribun září tisíce světélek z telefonů. Vypadá to, že kolem ledové plochy je hvězdné nebe. Ale ty opravdové hvězdy právě míří na led. Honza Morev hraje v Rondu už po čtvrté. Oproti minulým zápasům, kdy ho svíral stres, začíná s naprostým klidem. Myslí na pozitivní věci. Před sebou má jasný cíl. Dát gól.

 

Malý gól pro Masaryčku, velký gól pro Honzu

Hráči jsou agresivní, strkají do sebe a Honza schytává ránu hokejkou do obličeje. „Byla to řežba, jako každej zápas s VUTčkem,“ komentuje. Ani krvavý ret ho nevyvede z míry. Je na to zvyklý a takové zápasy ho baví. První třetina se blíží ke konci, když Honza skóruje první gól. Byl to zároveň i jeho první gól na Rondu. „Strašně jsem si to užil, zážitek na celý život,“ říká. Tenhle moment si za ty roky v univerzitní lize představoval mnohokrát.

Honza vítězně krouží po ledě. S takovým úspěchem přichází velká euforie, zároveň ale popisuje i tlak. „To bylo tak 20 vteřin úplný tmy, o ničem jsem nepřemýšlel, snažil jsem se vstřebat energii, nasát atmosféru. Ale musím říct, že to moc nešlo.“ Nakonec i zavtipkuje, za zranění ze hry mu prý hokejový bůh nadělil gól.

 

 

Ticho po bouři

Vzduch v šatnách je po zápase těžký, line se jím pach potu. Honza je ještě v půl výstroji, na nohou má stále brusle. V jedné ruce drží energetický nápoj, druhou má pochroumanou. „Mám zlomenej prst, možná dva,“ říká hokejista. Všímám si kapky zaschlé krve nad jeho rtem. „A ještě zaražený zuby a roztrhlej ret,“ doplňuje a zubí se na mě. Napadá mě, jaké to je hrát zápas se zraněním, jak to asi musí bolet. Pro Honzu je to prý příjemná povinnost, s tím do toho všichni hokejisté chodí. „Hokej musí bolet,“ dodává.

 

Přichází k nám zdravotní sestra, musí Honzovi ošetřit zraněné prsty. Vytahuje obvazy a pouští se do ošetření zlomeniny. Mezitím mi hokejista povídá o škole. „No to je docela vtipný, já nejsem student Masarykovy univerzity,“ říká. Studuje podnikání a management na Newton University. Ti nemají svůj univerzitní tým, takže Honza může bez problémů hrát v HC MUNI. I přes to má rivalitu proti VUT v sobě zakořeněnou. „Od začátku, co jsem přišel, mě starší hráči učili, jak tady všechno funguje a jak je ta rivalita vážná,“ dodává. Ke sportu soupeření přece jenom patří, má ale určité hranice. „Rozdělujeme hokej a normální život, takže na after party jsme se nikdy nepobili a nikdy ani nepobijeme,“ ujišťuje mě.

Zdravotnice dokončuje svou práci a odchází, chodby už se vyprazdňují. Za Honzou vidím vstup na stadion. Tribuny zejí prázdnotou. Ještě před pár hodinami to tu žilo. Hráči se připravovali na hru. Každý po svém. „Promlouvám s vlastním dresem, vykládám si s hokejkama. Je toho mnohem víc,“ popisuje Honza svůj rituál před zápasem. Teď už ale určitě myslí na to, co bude dělat až z arény konečně odejde. After party v klubu Sono už pomalu začíná. A i když dnes zvedli nad hlavu pohár soupeři, tým z Masarykovy univerzity oslaví zápas, na který Honza Morev jen tak nezapomene.