Často přemýšlím nad tím, jestli je malba stále relevantní, říká Nicolas Garaj

Brno - Nicolas Garaj pochází z Brna a je studentem malby na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM). Malbě se věnuje už od dětství, slouží mu jako terapie. Zároveň ale Nicolas naráží na úskalí dnešní uspěchané doby v prostoru sociálních sítí.

Váš otec Laco Garaj je znám především jako malíř a sochař. Jak vás to ovlivnilo ve vaší tvorbě?

Tohle pro mě bylo už od útlého věku zásadní téma. Tím, že je táta umělec, jsem s tím do určité doby vedl osobní boj já versus táta. Nebral jsem to nikdy negativně, ale měl jsem tendence se neustále vymezovat ve své tvorbě a mělo to na ni velký vliv. Když jsem se malbě začal věnovat a měli jsme společné výstavy, viděl jsem, že to lidé vnímají tak, že jsme si podobní, což je logické. Mým cílem tedy bylo najít si svůj osobitý styl. Je to proces, který přetrvává dodnes, není za tím už ale ta motivace vymanit se ze stylu táty. Uvědomil jsem sitotiž , že geny nezapřu. Snažím se vzít si ty nejlepší atributy z jeho osobnosti, kterými jsou především živost a energičnost. Abych dospěl k takovému závěru, tak jsem všechna svá první díla spálil a vytvořil tím audiovizuální projekt HEYOKA, čímž jsem za tímto tématem vytvořil tlustou čáru.

Nelitujete toho, že jste svá první díla spálil?

Jak už jsem říkal, uzavřelo se tím to téma já versus táta. A zároveň jsem chtěl udělat pro své okolí něco zajímavého a využít ten audiovizuální výstup do portfolia na vysokou školu. Bylo to období, kdy jsem se hlásil na UMPRUM do Prahy, což vyšlo, takže toho nelituju.

Říkal jste, že jste stále v nějaké fázi hledání sebe a svého stylu. Myslíte si, že ho někdy najdete? Není to jen neustálý proces doprovázející život umělce?

Myslím si, že se to u každého může lišit. Já osobně si neumím představit, že i kdybych našel styl, ve kterém mi je příjemné se pohybovat, tak budu tvořit manufakturně to samé dokola. Pro mě to asi vždy bude představovat neustálý proces. Příkladem, jak to vnímám já, je Picasso. Našel se v kubismu, který má více fází a on to nějakými novými prvky měnil a doplňoval.

Jak ta aktuální fáze vypadá u vás?

Momentálně jsem ve své tvorbě hodně rozlítaný. Někdy udělám realistickou věc, jindy abstraktní. Hodně se to liší, ať už technicky nebo myšlenkově. Taková všestrannost může být fajn, ale zároveň je to omezující. Mým aktuálním cílem je mou tvorbu ucelit.

Momentálně jste v procesu tvorby své nové série obrazů. Jaký má být finální výstup?

Celé to má být audiovizuální projekt, kde je zmíněná série obrazů jen prostředkem ve videu. Všechny obrazy už jsem ale dokončil. V tuhlechvíli jsem ve fázi, kdy v hlavě domýšlím projekt a debatuji o něm s okolím, nicméně se chci v blízké budoucnosti věnovat spíše audiovizuálu, protože už déle přemýšlím nad tím, jestli je malba v dnešní době stále sama o sobě relevantní. Zároveň mě láká spolupracovat s lidmi, protože mám ve svém okolí hodně šikovných a inspirujících lidí. A malba je sólo cesta.

Vychází to z toho, že žijeme v době, která je uspěchaná a lidé raději konzumují online obsah?

Ta debata ohledně toho je velká a myslím si, že neexistuje správná odpověď, zda je nebo není malba relevantní. Vycházím ale z nějakého společenského diskurzu a z toho, co je momentálně aktuální. Můj názor je ten, že malba sama o sobě už není zajímavá. Nenabízí tolik, co audiovizuální výstupy, což je logické a vychází to z toho, jak jsou lidé nastavení. Jsme zahlceni všemi možnými obsahy, takže je pro diváka často atraktivnější a pohodlnější vnímat video než obraz. Malba mi ale dává osobní smysl a slouží mi jako terapie.

Do jaké míry se zamýšlíte nad publikem, když něco tvoříte?

U mě se to liší tím, v jaké formě chci divákovi ten produkt předat. Specificky u malby nad divákem tolik nepřemýšlím. Nikdy mi ani nedávalo smysl psát k mým obrazům texty, protože jsou to pro mě nepopsatelné věci. Mé obrazy vychází z niterních pocitů, ve kterých i já sám mám kolikrát zmatek. U audiovizuálních věcí dávám divákovi mnohem větší váhu. Obecně bych ale chtěl, aby má tvorba měla na lidi nějaký dopad, nejlépe obohacení a radost, takže v tomhle kontextu se nad publikem zamýšlím hodně.

Jak vnímáte vztah mezi výtvarným uměním a sociálními sítěmi?

Je důležité se prezentovat na sociálních sítích, protože je to nejjednodušší cesta, jak si vás někdo může všimnout. Zároveň už tam ale není moment překvapení, čemuž u výtvarného umění dávám velkou váhu. Myslím si, že umělec by měl sledovat dobu, ve které tvoří. Tím, že se postupně všechno přesouvá do virtuálního světa, je přítomnost na sociálních sítích nevyhnutelná. Obzvlášť, když jste začínající umělec.

Vy sám jste v reakci na počátku ruské agrese na Ukrajině vytvořil obraz Úzkost. Jak moc vaši tvorbu ovlivňují aktuální společenská témata?

Všechny všechno ovlivňuje nějakým způsobem. Tím, jak bylo téma války na Ukrajině všudypřítomné, tak na mě samozřejmě mělo dopad. Začal jsem si klást otázku, jestli má moje tvorba vůbec smysl, když se nedaleko dějí takové věci. Byla to bezmoc, protože jsem nevěděl, co mám dělat a jak bych mohl pomoct. Mám z Ukrajiny i kamarády, takže o to víc byl ten pocit umocněn. V reakci na to, jak jsem se já a mé okolí cítilo, vznikl právě obraz Úzkost, kde jsou na sobě namačkané obličeje v údolí. Ta situace byla katalyzátorem toho, jak se cítím. Rozhodně bych ale nechtěl svoji tvorbu stavět na těchto tématec. V tomhle případě to byl spíš skrytý význam.

Jak moc je těžké se v této sféře prosadit a odlišit od ostatních?

Cesta k úspěchu je téma, které se pro mě hodně pojí s nástupem na UMPRUM. Pomalu jsem zjišťoval, že moje nastavení moc nekoresponduje s tím, jakým způsobem je brán úspěch tam. Pro spoustu lidí je úspěchem být pod nějakou galerií, která zabezpečuje to, že se tvorbou uživíte. Když jsem ale do tohoto světa nahlédnul, začal jsem pociťovat nejistotu v tom, jestli bych takto dokázal fungovat. Je to hodně konkurenční prostředí a do jisté míry pak upadá ten hlavní smysl umění a stává se z toho pracovní povinnost. Proto jsem si na rok přerušil studium, vrátil se do Brna a od té doby každý den uvažuji nad tím, jestli se tam vůbec vrátím zpět.