Den na očkovací infolince. Lidé se nejčastěji ptají na termín

Praha - Dobrovolníci z řad Českého červeného kříže pomáhají na očkovací infolince. Ta sídlí v Praze. Volající prosí operátory o pomoc s registrací, chtějí znát informace o vakcíně nebo zjistit, kdy na ně přijde řada.

V šest ráno mě probouzí budík. Snad po roce vstávám tak brzy a mé pracovní místo bude po dlouhé době jinde než v obývacím pokoji. O půl osmé musím být na značce v kancelářích magistrátu. Kolegyně mě rychle proškolí a naučí odpovědi na nejčastější otázky. Pak už jsem hozena do vody. „Očkovací infolinka, jak vám můžu pomoci?” ptám se poprvé už tři minuty po osmé. S obavami mi volá pedagožka, že jí stále nepřišel druhý PIN kód. Tedy ten, který vás zve k výběru termínu očkování. Esemeska totiž přijde až v momentě, kdy má vybrané očkovací centrum volné kapacity. Za celý den to bude vůbec nejčastější otázka. Lidé jsou nervózní, protože po registrací mohou čekat na zvací zprávu i několik týdnů.

Obavy a čekání
Na očkovací lince nás sedí několik. Pomáhá mi vystudovaná psycholožka Petra. Kromě nás tu telefonují i běžní zaměstnanci kontaktního centra magistrátu. V mezičase mi Petra vykládá o svých cestách po Chile. „Prosím vás, já vůbec nevím, jak se na to očkování přihlásit," vytrhne nás z vyprávění senior. Pomůžeme mu s registrací. Pak volá vyděšená důchodkyně. „Je mi po vakcíně nevolno, asi mám teplotu," oznamuje sedmdesátiletá paní. Neví, co dělat. Té pomoci nedokážu, musím ji odkázat na lékaře. Za celý den ale nikdo není nepříjemný. Mám i několik telefonátů od lidí, jejichž příbuzný dostal vakcínu. Ptají se snad na všechno, co se jí týká. Volající jsou často rozrušení a nervózní. Petra mi vysvětluje, že uklidnit a popovídat si je pro ně mnohdy to nejzásadnější. Za osmihodinovou směnu telefon téměř nepokládám. Na konci dne mě postihne silná bolest hlavy. Osm hodin v respirátoru v zadýchané kanceláři si vybírá svou daň. Ale jestli je za pomoc, stála za to.