Láska, která chyběla, a bolest, která se dědí: Inscenace _____tati otevírá traumata

Brno - Autorská inscenace _____tati, která se včera odehrála v produkci kulturní platformy CO.LABS, se zaměřuje na absenci lásky mezi otcem a synem a na to, jak se vzorce chování dědí z generace na generaci. Režisérka Alexandra Bolfová v ní rovněž pracuje s tématem paměti, vytěsnění a nejasných vzpomínek. Co z toho, co si pamatujeme, je vlastně pravda?

Stojím uprostřed bytu v Bratislavské ulici spolu s dalšími, zhruba dvaceti lidmi. Byt má několik pokojů. Oprýskané stěny, padající strop a zatemněná okna. Kromě pár židlí a skleněné vitríny není uvnitř žádný nábytek. V další místnosti stojí muž v bílé teplákové soupravě a bílém tílku. Něco si říká sám pro sebe. Publikum, včetně mě, po sobě zmateně kouká. Co se bude dít? Kromě rozpačitě vrzající podlahy je v bytě hrobové ticho.

„Byl jednou jeden král, ten měl u svého zámku hluboký les…” Z rádia začne hrát pohádka O Železném Janu, která se v průběhu hry ozve ještě několikrát. Vypráví o malém princi, který pomůže divému muži - Železnému Janu uniknout ze zajetí a je s ním odveden do lesa. Tam musí plnit úkoly, ale selže a skončí jako zahradník v cizím království. Díky pomoci Železného Jana se princ stane hrdinou, získá lásku princezny a odhalí svou pravou totožnost. ,,To nechápu,” šeptám svému doprovodu. Herec během pohádky sedí nehybně na židli a kouká do země.

Poté se přiřítí druhý performer v oranžové teplákovce, zelené kšiltovce a padne na kolena. Pláče a naříká. „Tati, já jsem to strašně posral… potřebuju pomoc…”

„Kolik?” ptá se chladně otec. „Asi dvacet tisíc,” říká s brekem syn. Otec začne okamžitě počítat: ,,Ta vitrína by mohla tak litr hodit, věci v ní to je nějaký pětikilo…” Nakonec se dobere k tomu, že stále chybí sedmnáct tisíc, jenže byt už je úplně prázdný.

 

Ze začátku je publikum ostýchavé, herci pobíhají z místnosti do místnosti, a diváci se rozhlížejí kolem sebe „Máme jít za nima?” zaznívá šeptem. Pomalu se teda jako hlouček šouráme do druhé místnosti, přitom se ujišťujeme, že nijak nenarušujeme chod představení.

Hra_____tati je velmi surovým pojednáním o generačním traumatu. Ve hře je to znázorněno tím, že se role střídají. Syn je totiž i něčí otec a otec je zároveň i něčím synem. Inscenace se velmi bez servítek vrtá ve všech možných typech traumat od násilí, přes závislost až po lhostejnost a apatii otců ke svým synům.

Ve druhé polovině inscenace se stal moment, který velmi silně zarezonoval celým publikem. Atmosféra se ještě více přiostřuje. Scéna se mění – herci se náhle chopí tanga a tančí mezi místnostmi. Červené světlo zalévá celý prostor, z rádia hraje typická muzika pro tango. Publikum se usmívá, někteří se pohupují do rytmu. Na chvíli to vypadá jako úlevný moment. Ale jen na chvíli.

Matka, ztvárněná jedním z herců, právě zažila znásilnění svým manželem. Mlčky si jde zapálit cigaretu na balkon. V malém pokoji zůstává muž, téměř nahý, nehnutě stojí u zdi. Všichni diváci mlčí, koukají do země, všechny přepadne velmi nepříjemný pocit.

Zatímco žena vyfukuje dým z cigarety, její syn si bez jediného slova obléká otcovo oblečení – doslova i symbolicky přebírá jeho roli. A s ní i jeho násilí.

Když se žena vrací, nenaznačí bolest, nepustí slzu. Místo toho se s úsměvem začne vyptávat syna, jak se mu povedlo jeho dnešní rande. Syn jí s klidem vypráví, jak uvařil, jak se o dívku postaral. Matka naslouchá s pýchou. Má pocit, že vychovala pozorného a citlivého muže. I publiku se velmi uleví. Přistihnu se, jak se usmívám při synově vyprávění. Tahle iluze se také brzy rozpadne. „No tak jsem ji jednu vrazil, takhle, hřbetem ruky. Myslíš, že bys mi mohla vyprat to bílý povlečení, je celý od krve. Díky, miluju tě.” Matka jen v tichosti sklopí oči, když ji syn políbí na čelo.

Diváci na sebe hážou nepříjemné pohledy, muž vedle mě se ošívá. V místnosti zavládne nekomfort a zhnusení. „Tak už se nedivím, že tam dali trigger warning (varování před citlivým obsahem, pozn.red.),” říká jeden z diváků šeptem.

Ke konci se obloukem vracíme k vyprávění o Železném Janu, které i na konci začne hrát. Vysílá ho „rádio život”. A až tehdy to pochopím - postava Železného Jana ztělesňuje archetyp ryze mužských vlastností. Jako divý muž žijící na dně jezera symbolizuje hluboko ukrytou, těžko dosažitelnou část mužské identity, k nimž se člověk dostává jen skrze zkoušky, bolest a odvahu.

Na úplném konci hry sedí otec sám na židli. Mluví na syna, který ho ale nevnímá. „Mohli bychom jít spolu někdy na pivo třeba,” vede monolog, ze kterého celé publikum docela posmutní. Reflektor zamířený na otce pomalu zhasíná, až se sám otec ocitne v úplné tmě. Po místnosti se rozlehne hrobové ticho. Světla se rozsvítí, herec odchází pryč. Mezi diváky zase na moment zavládne chaos. „To je jako konec?” ptá se mě zmatený kolega. Když se dlouho nic neděje, začne obrovský potlesk, který si inscenace rozhodně zaslouží.

Odchází z bytu celá družina lidí, ale bylo by možné slyšet spadnout špendlík. Všichni jsou zamyšlení. Na schodech se ozve jen hlasité „No tyvole”, se kterým musím jen souhlasit. I když jste možná měli perfektní dětství, tahle inscenace si do vás stejně jednou dvakrát kopne. Nebere si servítky. Působí jako sen, který se vám zdá, když máte čtyřicítky horečky. Je stejně šílená, živá a nepříjemná. Potom, co byt opustíte a nadechnete se čerstvého vzduchu, se vám stejně špatně dýchá. A pak se vám i špatně spí. Nedá vám pokoj.