Psychopatolog: Lidé sledující true crime mají větší strach, že se stanou oběťmi

Česko - Žánr true crime se stává čím dál oblíbenějším. Svědčí o tom například žebříčky nejposlouchanějších podcastů, ve kterých se pravidelně umisťuje na prvních pozicích. S příběhy skutečných a detailně popsaných vražd se diváci mohou setkat i v dokumentech na streamovacích platformách, ve videích na Youtube a TikToku či v knihách. Je fascinace násilnými trestnými činy novým fenoménem? A jaké může mít sledování true crime pořadů na diváky dopad? Na otázky odpovídal psychopatolog Andrej Drbohlav, autor knih o sériových a masových vrazích.

Podcasty, dokumenty, tematická videa na Youtube. Audiovizuální díla s true crime tématikou poslední dobou rezonují mediálním prostorem. Jedná se o nový fenomén, nebo toto téma fascinovalo lidi vždy?

Zájem naslouchat příběhům skutečných zločinů tady byl už od počátku věků. Po celém světě dnes zaznamenáváme kresby, zápisy, mýty, pověry či kulty na podkladu lidské agrese a výbojnosti. Ty nejsou vždy a všude vnímány jako zločin, mnohdy spíše jako obrazy síly, hrdinství, ale také krutosti. Posilovaly bdělost, význam odplaty a koaliční ochrany. Tyto obrazy do jisté míry také pěstovaly a spoluutvářely hodnotové a následně právní vymezení norem dané kultury. Přímo fascinaci sledujeme až od počátku dějin novodobé žurnalistiky. Dokud zprávy o reálném zločinu informovaly jen o jeho důsledcích, a to pomocí textu, kreseb a fotografií, nepřitahovaly tak výraznou pozornost. Výrazný nárůst zájmu se jistě odvíjel s rozšiřováním vizuálních podnětů. Takže například s pomyslným rozpohybováním obrázků filmem nebo později s novými médii.

Může nárůst popularity žánru souviset s novými atraktivními kanály, kterými lidé tento obsah sledují?

Tak to nepochybně. Představte si, že v dobách, kdy si lidé vyměňovaly informace tváří v tvář, musel mít člověk jisté postavení, aby měl k informacím přístup. Pro zbytek, respektive pro většinu, lidí se otevíral velký prostor pro představivost, ze které se rodily povídačky, strašení temnými příběhy a démonické kulty osobnosti. V dobách tisku v jakékoliv vývojové podobě také neměl přístup k informacím každý. Bylo třeba mít určité sociální postavení a umět číst, takže většina lidí opět vycházela ze své fantazie. V dnešní době jsou informace dostupné skoro všude a všem. Otázkou je, s kolika informacemi vůbec dovede jedinec nakládat, kolik jich dovede emočně zdravě zpracovat a jak dané informace ovlivňují prožívání a chování daného člověka.

Proč jsou lidé násilnými trestnými činy fascinování?

Vysvětlení se nabízí několik, přičemž mně je blízká soustava teorií, které nás vidí jako evoluční predátorní článek. Navzdory obdobím klidu a míru máme potřebu potkávat se s temnými tématy, testovat, posilovat a chránit svou zranitelnost vzrušením a aktivací pozornosti ke vzdálenému nebezpečí. Ale pro řadu lidí je to jen atraktivní výplň času v době nudy, kdy volí to, co je ještě vůbec dovede nějak vzrušit a překvapit.

Nemohou dokumenty a rozhovory se sériovými vrahy vést k tomu, že publikum začne s těmito lidmi soucítit nebo je oslavovat?

Mohou a činí to v různorodých podobách. Od přesunu lítosti od obětí k agresorům, ztotožněním se s agresorem, potřebou nápodoby a láskou nebo slepým následováním až chorobně vykreslené osobnosti pachatele. Vždy záleží na tom, jak jsou detaily vykreslené a zda mají za cíl šokovat nebo působit preventivně.

Má true crime potenciál negativně narušovat psychický stav člověka?

Výzkumy zaměřené na true crime hovoří o tom, že čím více jsou tyto pořady sledovány, tím více se lidé bojí, že se stanou oběťmi. Kupují více zbraní, chtějí tvrdší tresty a nevěří soudům. Projevuje se to také vyšším nárůstem agrese a modelem nápodoby u jedinců, kteří k tomu mají předpoklady. Zbytek divácké populace to naopak činí lhostejnější k projevům agrese v okolí.

Kde je hranice mezi neškodnou zábavou a nebezpečnou obsesí?

Ta hranice je tenká a do jisté míry individuální. Mám takovou drobnou ilustrativní vzpomínku na jednu diskuzi z posledních týdnů během semináře o poruchách chování. Vyprávěl jsem o metodách terapeutické práce, které mění primárně zlé postoje k lidem na příznivější skrze všímavost a fantazii. Jedna kolegyně se přihlásila s tím, že pravidelně sleduje true crime pořady, protože ji zajímají, ale vždy poté cítí intenzivní úzkost, kterou potřebuje rozmělnit pozitivními obsahy. S manželem si tedy pouští jen komedie, s dětmi vymýšlí různé výlety a potřebuje je hodně mazlit, aby se sama ubezpečila, že jsou v pořádku. Kolega vedle ní na to pohotově reagoval s jiným, zajímavým, řekl bych až znepokojivým přiznáním. Prohlásil, že také rád sleduje pořady o skutečných zločinech a následně s přáteli na pronajaté chatě v průběhu víkendu stylizují své životy do konkrétní kauzy. Rozdělí se na pachatele, oběti a vyšetřovatele a snaží se porozumět těmto událostem silným prožitkem skrze přesné dějové reálie konkrétní kauzy, což umocňují i poléváním vepřovou krví. Tím vám a vašim čtenářům vracím tuto otázku zpět k vlastnímu zamyšlení nad hranicí škodlivého a neškodlivého, která je evidentně nejen tenká, ale také značně pružná.

Může mít žánr naopak nějaké pozitivní dopady na společnost, například zvýšení prevence?

Domnívám se, že se systémovou prevencí, kdy je hybatelem změn soustava státních institucí neudělá zvýšená dostupnost true crime pořadů vůbec nic. Hypoteticky ani nelze předpokládat přítomnost takového hybatele změn, ale můžeme tuto fázi přeskočit v preventivním konání. Více rozvíjet potkávání lidí, komunitní sounáležitost, starost o blízké okolí, budovat vztah k přírodě, vzdělání, kultuře, tedy v tvorbě pozitivních obsahů, které vyváží současnou převahu negativních a snadno dostupných informací. Budovat větší všímavost a empatii.

Jak se vy osobně k tomuto žánru stavíte? Měli bychom mít z jeho popularity obavy?

Nezbývá než přiznat, že jsem součástí skupiny vypravěčů skutečných kriminalistických kauz, a to zejména ve svých knihách. Napsal jsem je v době, kdy žádné podcasty a tisíce dokumentů vůbec neexistovaly, a od počátku jsem měl jako hlavní zdůvodnění pro představování těchto případů právě ono volání po prevenci. Chtěl jsem, aby bylo vidět, jak křehké jsou životní cesty a jak rozpínavá je duše. Čeho si všímat, kdy zasáhnout, kdy pomoci, jak se bránit. Dnes už bych ty knihy možná nenapsal. Je toho v prostoru už nějak moc. Alespoň na mě.