„Hlavní je nad nikým nezlomit hůl,“ říká vedoucí centra pro lidi bez domova

Brno - Centrum služeb pro lidi bez domova nabízí čtyři základní služby: azylový dům, noclehárnu, denní centrum a terénní službu. Patří k neziskové organizaci Diecézní charita Brno, která poskytuje záchrannou síť lidem v nouzi ve městě a jeho okolí. S vedoucím centra Petrem Šimonem jsme si povídali o příčinách bezdomovectví, možnostech pomoci i o tom, co mu v práci dělá největší radost.

Jaké formy pomoci jednotlivé služby zajišťují?

Azylový dům poskytuje bydlení a podporu standardně na dobu jednoho roku. Člověk tam má klid a nemusí se obávat, kde bude večer spát. Tak získává prostor a čas na ujasnění si, co vlastně v životě chce. Stanovuje si individuální plán a pracuje na jeho plnění. Podpora tedy může být zásadní. Jinak je tomu v noclehárně, která slouží spíše jako krizové přespání. Lidé zde mohou spát každou noc, ale sociální pracovníci se je snaží motivovat, aby tuto službu využívali jen přechodně. Nabízejí jim bydlení v azylovém domě, kde je daleko větší podíl sociální práce. Denní centrum bylo naší první službou a funguje už od roku 1993. V podstatě je to jenom o zajištění nejzákladnějších životních potřeb. Dostávají tam jídlo, ošacení, hygienické pomůcky a mohou si tam na chvíli odpočinout. Pracovníci terénní služby vyhledávají lidi v nouzi a nabízí jim podporu.

 

Jak se mění vaše fungování během chladných měsíců?

Obecně platí, že čím chladněji je, tím více lidí k nám přichází. Samozřejmě se to ale liší den ode dne a rok od roku. Více lidí chodí do denního centra a na noclehárnu. V azylovém domě je to převážně stabilní. V zimních měsících také poskytujeme službu, které se říká Noční krizové centrum nebo „Teplá židle“ – místnost se sociálním zázemím, kde mohou lidé bez domova přečkat chladné počasí. Tu ale letos neposkytujeme, protože naše současné prostory jsou menší.

 

Na začátku tohoto roku se část centra služeb dočasně přestěhovala z Bratislavské ulice na Táborskou. Jaké výzvy tato změna přinesla?

Nebylo to z počátku jednoduché, mezi místními obyvateli se totiž zvedla silná vlna nevole. Obávali se nárůstu násilných činů, krádeží a jiných patologických jevů. Nic takového se ale neděje. Ani to není tak, že by tu pořád bylo rušno a tvořily se zástupy čekajících lidí.

 

Máte nějaké podmínky, které musí klienti a klientky splnit, aby mohli služby využívat?

Dá se říct, že máme takové dvě podmínky. Nesmí se chovat agresivně a neměli by přesáhnout danou hranici promile. Není to o tom, že by si nemohli dát žádný alkohol. Kdybychom přijímali jenom abstinenty, byli bychom tady sami. Jde o to, aby pili s vědomím, že si mohou dát omezené množství. To nemyslím jako nějaké moralizování. Chceme tak zajistit bezpečné prostředí nejen pro další klienty, ale i pro pracovníky. Pokud je člověk podnapilý, je to často zdrojem konfliktů a když se s ním budeme v tomto stavu snažit něco řešit, nepochopí nás. Zároveň předsudek, že se lidé k bezdomovectví propijí, často není platný. Naopak většina lidí začíná pít až na ulici, protože tak hledají únik z tíživé reality.

 

V čem je specifické postavení žen bez domova oproti mužům?

Ženy na ulici mají oproti mužům výhody i nevýhody. Mnoho z nich si najde partnera, který se k nim ale chová špatně. Jsou ohroženější, bývají oběťmi znásilnění nebo jiného násilí. Všímám si také toho, že jsou častěji závislé na alkoholu a lécích. Na druhou stranu je jim více lidí ochotných pomoct, protože mužů se častěji bojí.

 

Co obvykle k bezdomovectví vede?

Když jsem byl sociálním pracovníkem, položil jsem si otázku: „Proč někteří selhávají, neustojí krizové situace a jiní s nimi bojují?”Začal jsem dělat takový vlastní výzkum, protože mě to hrozně zajímalo. Vysledoval jsem tři hlavní prapříčiny bezdomovectví, které jsou často skryté. Jsou jimi hendikep psychický, mentální a sociální. Těch důvodů je samozřejmě mnoho, ale tyhle vnímám jako základní a nejčastější. Zjistil jsem, že více než polovina lidí bez domova má určitou psychiatrickou diagnózu nebo poruchu osobnosti. Nebylo to tak, že by se v důsledku jedné konkrétní situace sesypali, problémy měli už předtím. Přibližně desetina lidí bez domova měla nějaký mentální hendikep. Takoví lidé mohou být snadným terčem zneužívání. Pak jsou taky hodně častá sociální znevýhodnění. Mnoho lidí bez domova pochází z nefunkční rodiny nebo byli vystaveni jiným patologickým jevům. Máme ale samozřejmě i klienty, kteří pochází z méně problematického prostředí. Je náročné ustát některé situace, když nemáte dobrý životní základ a nejste psychicky stabilní. V dnešní době to může být těžké i pro zdravé a zajištěné lidi.

 

Co vnímáte jako klíčové pro ukončení bezdomovectví?

Nemyslím, že by při současném nastavení společnosti bylo možné bezdomovectví úplně vymýtit, ale minimálně by šlo počty osob výrazně snížit. Muselo by jít o širokou paletu preventivních opatření, která by zabránila propadu a vyloučení. Když se to ale nepodaří, je minimálně dobré ze strany blízkých nepřerušovat s dotyčným kontakt. Protože takový člověk postupně získá dojem, že není pro nikoho důležitý, a to je počátkem konce. Pak, když se s ním baví sociální pracovník a říká mu: „Pojďme s tím něco dělat, zatněte zuby,“ on si sám pro sebe říká: „Proč bych to měl vlastně dělat? Když zatnu zuby, budu vydělávat jenom na splacení dluhů a budu žít z minima. A pro koho to mám vůbec dělat, když se o mě nikdo nezajímá?“ Najít motivaci může být velmi náročné, natož když se zpřetrhají blízké vazby. Snažíme se, aby opětovně navázali kontakt. My jim s tím můžeme pomoct. V rámci sociální práce je asi nejnáročnější najít tu správnou míru podpory a pomoci. To, čím někomu pomáháte, může jinému škodit. V tom je sociální práce těžká, ale zároveň hrozně hezká a pestrá. Hlavní je nad nikým nezlomit hůl.

 

Co Vás v práci nejvíc těší?

Když budu chvíli osobní, největší odměnou pro mě asi bylo, když mi někteří z klientů řekli, že s nimi ještě nikdo nikdy takto nemluvil. Že mi věří, protože vidí, že to nedělám jen pro peníze, ale opravdu jim chci pomoci. To je vážně to nejkrásnější, co jsem kdy slyšel. Tahle práce mě naučila trpělivosti a radosti z maličkostí. Předtím jsem potřeboval okamžitě vidět výsledky práce, tady je to ale úplně jiné. Proces bývá dlouhodobý, výsledky nejsou vidět okamžitě a občas se to ani nepodaří. Nikdo z nás ale neočekává, že bude dostávat bonboniéry a děkovné dopisy. Kvůli tomu to neděláme. Jsme rádi za jakoukoliv pozitivní změnu, ať už je zásadní nebo dílčí. A kolegové ve službách výsledky skutečně mají.

 

Který okamžik Vám utkvěl v paměti?

Měli jsme tu klientku, které rodiče celý život opakovali: „Z tebe nic nebude. Za nic nestojíš.“ Pak se k tomu přidala různá traumata. Postupně se dostala do takového jako kdyby bojovného postoje. Už nechtěla být znovu zraněná. Jednou jsem jí řekl, že je strašně fajn a dobrý člověk, že má hodnotu jako každý jiný. Najednou se otočila a odešla péct. Za hodinu přišla a pozvala všechny ženy z azylového domu na takový dýchánek. Omluvila se jim, že na ně byla nepříjemná. U mnoha klientů se najde něco, co je zranilo nebo ponížilo a nikdo to s nimi neprobral, nezpracovali to. Často vidím, že nevhodné a problematické chování pramení z traumat, strachu a špatné komunikace. Kdyby si lidé častěji říkali: „Nic se neděje, každý jsme nějaký,“ dělalo by to divy. Občas lidé bazírují na takových maličkostech a mají dojem, že když nebude po jejich, svět se zhroutí. Současná společnost tomu navíc vůbec nepřidává, protože je postavena na soutěži a neustálém boji. Hlavně dokázat, že jsi lepší než druzí. Buď nejvýkonnější, nejlepší, nejkrásnější.

 

Napadají Vás konkrétní klienti nebo klientky, kterým se podařilo opravdu zásadně změnit život?

Chodila k nám paní, která byla dvacet let těžká alkoholička. Byla na tom velmi špatně. Postupně se nám ale podařilo ji s pomocí její dcery přesvědčit, aby šla na léčení. Po návratu odtamtud bydlela u nás v azylovém domě a našla si přítele. Později se přestěhovali do podnájmu v běžném paneláku. Již osm let abstinuje, chodí do práce a nevyužívá žádných sociálních služeb. Kdyby mi někdo před lety řekl, že zrovna tahle dáma skončí takhle, nepřišlo by mi to pravděpodobné. A vidíte, i zázraky se dějí.

 

Jak může veřejnost lidi bez domova podpořit?

Ze strany širší veřejnosti je obecně nejlepší nasměrovat lidi bez domova do nějaké sociální služby, kde jim mohou pracovníci poskytnout odbornou pomoc. Případně mohou pomáhající organizace podpořit finančně; cílová skupina osob bez přístřeší jinak pro sponzory není zajímavá.