Paní nám nabízela tunu látek na roušky, říká dobrovolník z MUNI

Brno - Dobrovolnické centrum Masarykovy univerzity slaví tento měsíc první narozeniny. Od jeho počátků se v něm angažuje také student třetího ročníku všeobecného lékařství Václav Chytrý. V první vlně epidemie působil jako koordinátor a na podzim se přes MUNI POMÁHÁ přihlásil k dobrovolničení ve Fakultní nemocnici u svaté Anny v Brně. Na tamním covidovém oddělení pracuje doteď.

Jak jste se dostal k práci v Dobrovolnickém centru MUNI POMÁHÁ?

Přes svoji přítelkyni, taky studentku Masarykovy univerzity, která tam začala pracovat hned několik dní po jeho vzniku. Když se pak centrum asi čtrnáct dní na to rozšiřovalo, sháněli další dva týmy koordinátorů. A já se stal jedním z nich. Původně jsem měl vizi, že půjdu jako medik pomáhat do nemocnice nebo do domova pro seniory, ale o druháky v těchto zařízeních moc zájem neměli. Chtěli spíše třeťáky a výš. Nechtěl jsem čekat, a tak jsem se zapojil do pomoci tímto způsobem.

Když jste nastoupil, jak centrum fungovalo?

V první vlně nikdo nevěděl, co se bude dít, proto se nejdřív dávaly dohromady různé manuály pomoci. Začínali jsme s excelovými tabulkami, pak se vytvářel celý systém. Každopádně když jsem do týmu přišel já, už to bylo trochu zajeté. Každý člověk z přibližně šestičlenného týmu absolvoval školení. Na rektorátu jsme měli telefonní linku, takže jeden koordinátor přijímal hovory od lidí, kteří potřebovali pomoc. Další pak kontaktoval dobrovolníky nebo opět volal příjemci pomoci. První měsíc jsme řešili hlavně dodávání ručně šitých roušek. Dále jsme zajišťovali doučování, nákupy nebo venčení psů.

A co konkrétně jste dělal vy?

Já jsem tam měsíc a půl organizoval příjem a rozvoz roušek a dalších ochranných pomůcek. Vyřizoval jsem telefonáty s lidmi, kteří je neměli. Vyhledával jsem adresy a plánoval trasy. Následně jsem úkoloval dobrovolníky, kteří roušky rozváželi. Taky jsem komunikoval s lidmi, kteří je šili třeba po večerech a zásobovali nás jimi. Pamatuju si, jak nám jedna paní nabídla tunu látek na roušky. To jsme si vůbec nedokázali představit. Ani bychom na takové množství neměli prostory.

Jak na dobu, kdy jste pracoval jako koordinátor, vzpomínáte?

Moc mě to bavilo. Hlavně kvůli kolektivu, který tvořili studenti z různých fakult. Navíc to bylo zpestření. Dělal jsem něco jiného, než seděl doma a učil se. A taky jsem díky tomu, že nám každý den dováželi oběd, poprvé ochutnal obalovaná játra. Vypadala jako normální řízek.

Dá se dobrovolničení skloubit se školou?

Ano. Na jaře minulého roku to trvalo poměrně dlouho, než odstartovala distanční výuka. Tak jsem si buď něco opakoval nebo se učil dopředu. Ale pořád mi zbývalo spoustu času, takže s prací v centru jsem to zvládal dobře. Jeden den jsem byl tam, druhý jsem věnoval studiu. Pak jsem tam docházel každý čtvrtý den přibližně do půlky května.

Sestry za směnu naběhají klidně deset kilometrů

A jak to stíháte teď, když od října pracujete na covidovém oddělení ve Fakultní nemocnici u svaté Anny?

Chodím tam pětkrát do měsíce na dvanáctihodinové směny, takže se to se školou dá zvládat. Problém je akorát v tom, že si přes týden nemůžu brát denní. Od pondělí do pátku mám totiž každý den aspoň jeden povinný předmět, ať už prezenčně nebo distančně. A tak chodím na noční.

Berou vyučující v potaz, že někteří medici pomáhají v nemocnicích?

Oznámili nám, že u zkoušky na to budou brát ohledy. Ale asi jsem to nijak nepocítil. Ani nevím, že by si zjišťovali, kdo pomáhá a kdo ne. Každopádně ano, říkali, že nám trochu uleví, ale dodali, že to nemůže být na úkor vzdělání.

Co je v nemocnici náplní vaší práce?

Oficiálně jsem na pozici sanitáře. Starám se například o hygienu nesoběstačných pacientů, krmím je nebo jim roznáším jídlo. V noci vyměňuji dezinfekce, uklízím. Pak také pomáhám sestrám s odběry krve, podáváním léků a podobně.

Jak své působení na covidovém oddělení hodnotíte z hlediska vaší budoucí profese lékaře?

Pozitivně. Dělám tam sice věci, které jako doktor pravděpodobně nikdy dělat nebudu, ale aspoň si vyzkouším práci jiných nemocničních zaměstnanců. Budu tak schopen více docenit to, co všechno musejí zvládnout. Třeba bych vůbec neřekl, že toho sestry za jednu směnu tolik naběhají. Tipuju, že to může být klidně deset kilometrů. Dále je skvělé to, že se naučím spoustu praktických věcí, jako jsou odběry krve nebo zavádění flexil. To sice běžně lékaři nedělají, ale měli by to umět. Ve škole jsem si to zkoušel asi jen jednou.

Přemýšlel jste někdy o tom, že s prací v nemocnici skončíte?

Po dvanáctihodinové směně mám občas chuť s tím seknout. Třeba když nám vezou šestnáctého pacienta a my máme kapacitu patnáct lůžek. Ale pak se vyspím a je to dobré. Jsem rád, že můžu pomáhat lidem a podílet se na řešení koronavirové krize. A příjemný bonus je, že za to dostávám zaplaceno.