Občas je to běh se skalpelem ke klavíru, říká talentovaná medička

Praha - Klavír, medicína a folkor. Všechny tyto aktivity rozvíjejí mladou medičku Emu Trávníčkovou. Podle ní je nejnáročnější najít si čas a prostor, aby všechno stihla. Hlavně teď v pátém ročníku. Prozatím ale neplánuje opustit ani jednu svou vášeň. Jak se vydala na cestu lékařství, na co se musí soustředit při hře na nástroj a na co ve škole? Nejen to prozradí v rozhovoru pro Stisk Ema Trávničková.

Kdy jste poprvé začala uvažovat o studiu medicíny?

Svůj počátek měl tenhle nápad někdy v druhém nebo třetím ročníku na gymplu. Nejen učitelé se mě ptali, jakým směrem se po střední vydám. Logicky jsem si vybrala seminář z biologie, chemie a potažmo z fyziky. To jsou totiž předměty, které vyžadují lékařské fakulty pro přijímací zkoušky. Lékařské obory jsou jistotou budoucího uplatnění. Doktorů není nikdy dost a hlavně v republice je po nich velká poptávka. Biotechnologické obory mě tolik nelákaly a sedět celý den v laboratoři už vůbec ne.

V té době jste už skoro třináct let hrála na klavír, tudy cesta nevedla?

Na střední jsem byla na konzervatoři i na gymplu zároveň. Bohužel samotnou hrou se člověk neuživí, pokud jí i nevyučuje. Nechtěla jsem se hlavně vydat na dráhu profesionální pianistky. Nejsem úplně typ člověka, kterého by bavila výuka hry na klavír. Zároveň jsem ale ten nástroj nechtěla pustit. Během let se stal mou součástí a vášní a bylo mi jasné, že jen tak tolik těžké práce nechci pustit k vodě.

Určitě nebylo lehké spojit dvě školy během střední. Hlavně se k tomu váže koloběh přijímacích zkoušek. Nebylo by jednodušší vybrat si jen jednu?

Přijímací zkoušky byly vlastně vždy tou nejjednodušší částí. Třeba moje učitelka z konzervatoře pro mě nebyla nikým neznámým. Už na základce mi na konzultacích pomáhala s technikou hry, s tím jak zlepšit moje dovednosti a posléze mě připravila i na zkoušky na konzervatoř. Kontakt s tím prostředím jsem měla už dávno. Přijímačky na gympl nebyly ničím velkým. Medicína samotná nebyla problémem snad vůbec. Dostala jsem se na prospěch, čímž se mi vrátila energie a píle vložená do předmětů na střední. Nejvíc práce asi dalo dostat se na hudební a taneční fakultu Akademie múzických umění (HAMU), ale pokud připočítám čas strávený hrou na klavír, byly všechny přijímačky jen trochu těžším otestováním toho, co jsem dávno dělala. Navíc i moje profesorka z akademie umění mě občas trénovala. A mimo to i děkan HAMU byl často porotcem, který mě znal ze soutěží a různých soustředění. Svět klavíru je taková komunita, kde se všichni znají. Hlavně když míříte do nejvyšších soutěží.

Vysoká škola, a hlavně vaše dva obory vyžadují hodně času stráveného nejen studiem, ale i samostudiem. Jak všechno zvládáte spojit?

Je to náročné, ale prakticky jsem v tom vyrostla. Od mala jsem zvyklá podávat vysoký výkon a dobře si rozvrhnout čas. Každý máme jen omezený počet hodin, kdy můžeme něco dělat. Měla jsem podporu i motivaci od mamky, která mi nikdy neváhala pomoct. Osobně je mým nejdůležitějším koordinátorem Google kalendář. Všechno si tam zapisuju, vše přehledně vidím a podle toho se dokážu zajistit.

S tím jde ruku v ruce umět si říct ne. Jaké oběti musíte přinést, abyste všechno zvládla?

Často je to velmi těžké. Musím se omezit v tom, jak často s někým zajdu na pivo, nebo jestli vyrazím s kamarády obrážet kluby. Není to pro nikoho, kdo se rád druží se známými a hodně odpočívá. Je to cena za úspěch. Každá chvilka, kterou strávím nějakou formou relaxu se pojí s tím, že pak po zbytek týdne musím nasadit vyšší tempo, abych nevypadla z rytmu. V době mimo školu potřebuji cvičit na klavír nebo se drtit vzorce a postupy.

Našli se i lidé, kteří pochybovali, jestli vše zvládnete?

Častěji se setkám s údivem. Hodně se mě nejen učitelé ptají, jak to všechno můžu stíhat. Ale ku příkladu na HAMU mi dávali maximálně tři měsíce a že to potom vzdám. To mě možná ještě víc motivovalo dokázat hlavně sama sobě, že na to mám. Ale ve spojení s medicínou si po pravdě připadám, jako bych občas běžela ještě se skalpelem v ruce ke klavíru. Aby toho nebylo málo, tak navíc tančím ve folklorním souboru. Je to forma odpočinku, která v sobě spojuje moje hudební vlohy a jako přidaná hodnota je tam pohyb. Navíc mě rozvíjí i v rovině kulturní tradice mého slezského regionu, která je taky mou částí.

Nabízí se i otázka podpory od rodiny a přátel, máte ji dost?

Je to hlavně mamka. Ta není moc šťastná, kolik se toho snažím stihnout. Občas má o mě strach, abych se úplně nevyčerpala, ale ani na chvíli mě nepřestala podporovat. S tím vším vypětím a odpíráním je i můj okruh přátel menší, zato jsou to ale všechno skvělí lidé, kteří mě chápou a často mě i rádi podpoří a motivují.

Co plánujte po medicíně?

I když jsem v pátém ročníku, tak v tom nemám úplně jasno. Učitelé často žertují, že jsem váhavá váha. Mým cílem je hlavně ortopedie, chirurgie ruky nebo neurochirurgie. Všechny jsou hodně praktické a počítají s jemnou motorikou a určitým vlastním nasazením a sebezdokonalováním. Klavír pochopitelně nepustím, ten je už mojí další končetinou.