Zelňačka zahřeje, sladkosti potěší. Herci rozváželi po Brně jídlo

Brno - Je Zelený čtvrtek, půl desáté ráno. Vcházím do budovy divadla. Po takové době. Těším se jako malá, a to i když na sobě nemám večerní robu, ale respirátor a botasky. Místo psaníčka držím v ruce foťák. Žádné představení se dnes v Huse na provázku nehraje, místo toho se herci rozjedou za sociálně slabými rodinami, do Domova svaté Markéty a do Armády spásy. Tam předají potraviny, drogerii, hračky, ale i školní potřeby a léky, které se jim podařilo shromáždit ve velikonoční sbírce pro nízkopříjmové rodiny.

Sluneční paprsky už od brzkého rána příjemně hřejí na kůži, a tak se herci místo původně domluveného foyer setkávají na dvoře divadla. Posedávají na vyvýšeném pódiu, popíjejí kávu, pokuřuji a povídají si. Setkání oficiálně zahajuje intendantka divadla Eva Yildizová. Ta předává hercům informace o dnešním programu a vysvětluje, kam vybrané dary poputují. „Sešlo se nám toho skutečně hodně. Jedna krabice má hodnotu zhruba dva a půl tisíce korun,“ sděluje nadšeně. Celkově se divadelníkům podařilo od veřejnosti a sponzorů vybrat potraviny, hračky a drogerii za tři sta tisíc korun.

Následně si herci rozdělují úkoly. A nejenom herci, v davu je i tajemnice Soňa Kalužová, rekvizitářka Petra Jiránková nebo produkční Zdeňka Kocábová. Práce mají opravdu více než dost. Zaměstnanci divadla musí za pouhou hodinu a půl zkompletovat více než sto krabic pro potřebné a navařit polévku. Ta poputuje do kontaktního centra Společnosti Podané ruce ve Vlhké ulici.

Vzniknou dvě party, jedna míří do kuchyně, druhá do sklepa. Já se připojuji ke druhé skupince. Míříme po schodišti dolů na sklepní scénu. Místnost zaplňují krabice. Drogerie, sladkosti, knihy, hračky i respirátory. Prostorem se line vůně banánů a pomerančů. Herci se pouští do přerozdělování darů do předem nachystaných krabic. Zpočátku tu vládne chaos, herci pobíhají od jedné krabici ke druhé. Všichni se překřikují. „Můžu tam dát tohle?“ ozývá se ze všech stran. „A tohle?“ Po chvílí se ale zorganizují a práce jim jde od ruky.

Procházím se uličkou mezi krabicemi. Vidím snad úplně všechno. Od plenek až po chilli papričky. „Jé, čistící pleťová séra, maminky budou mít krásně čistou pleť,“ vykřikuje jedna z hereček. Ve sklepě panuje přátelská a uvolněná atmosféra. Je vidět, že práce s lidmi, a hlavně pro lidi, je to, co herce naplňuje. A že rozdávat radost dokážou i mimo divadelní prkna.

„Koukejte, byla tu jedna známá a přinesla tohle!“ volá nadšeně Kocábová, když vchází do sklepa. V rukou drží krabici plnou obřích velikonočních beránků. Paní, která sladké pečivo pekla, si na něm opravdu dala záležet. Ke každému kusu dokonce přiložila obálku s dopisem.

Jak se blíží rozvoz, objevuje se v divadle čím dál víc lidí. Kromě novinářů taky techničtí pracovníci Husy na provázku. Přišli pomoci svým kolegyním s vynášením těžkých krabic ze sklepní scény do kufrů aut. Poznávám osvětlovače Jiřího Müllera nebo vedoucí techniky Jiřího Zemana.

Po čuchu pak zamířím do kuchyňky. I přes nasazený respirátor cítím jídlo. Zpočátku nedokáži určit, co za dobrotu tu voní, ale jak se blížím, daří se mi identifikovat zelí a uzené maso. Na Zelený čtvrtek poctivou zelňačku. Čtyřčlennému kuchařskému týmu šéfuje Vladimír Hauser. Ani bublání vody, údery nože o kuchyňské prkýnko a syčení hrnce nepřehluší smích, který je v divadle všudypřítomný. Pár slziček sice ukáplo, na vině je ale cibule.

Krátce po jedenácté hodině odjíždí dodávka plná krabic do Domova svaté Markéty. Následuje je několik osobních aut, které míří asi do třiceti rodin. Ty si divadlo vytipovalo ve spolupráci se sociálními pracovníky. Auta se rozjíždí i do neziskové organizace Na počátku, na Vlhkou ulici a do Armády spásy. Do všech směrů, do všech částí Brna. Stejně jako krabice mizí z divadla i herci.

Hlasy utichly, sklepní scéna se vyprázdnila. Zůstala jsem tu jen já. Sedám si do hlediště a s letmým úsměvem na tváří přemýšlím o  všem, co se dnes v divadle odehrálo. A nejen dnes. Celých osmnáct dní sem lidé z Brna přinášeli dary pro rodiny v nouzi. Do sbírky se zapojily i firmy Notino, Hortim a nakladatelství Host. Sedím a přemýšlím nad tím, jak moc je fajn, že i v těžké době dokážeme myslet na druhé. Sedím sama v hledišti, nohu přes nohu. Doufám, že už brzy se zaplní celé. Těším se na to, až budeme hercům dělat svou přítomností a potleskem radost zase my.