Je nesmysl uplatňovat mínění o muslimech na miliardu lidí, říká česká muslimka

Egypt - Jaké to je být muslimka v česku, jaké mají postavení ženy v Islámu nebo co přináší stěhování do Egypta? Přečtěte si rozhovor s Kateřinou Gamal Richterovou, která na Instagramu vyvrací mýty o Islámu.

Jak jste se dostala k islámu, kdy jste s ním měla první kontakt?

K islámu jsem se dostala přes knížky, které berou tu muslimskou, často tedy arabskou ženu, jako týranou. Tam bylo vše kladeno za vinu islámu. Mě ale zajímalo, jestli to tak je doopravdy. Dostala jsem se tedy k odbornějším knihám, začala jsem se o islámu dozvídat více a nakonec jsem přečetla český překlad koránu, což ve mně začalo probouzet víru. Do té doby jsem byla ateistka, stejně jako celá moje rodina. Když jsem ale byla ve druhém ročníku na vysoké škole, tak se to zlomilo a stala jsem se muslimkou.

Jaké to je žít jako muslimka ve střední Evropě, potažmo v České republice, kde je islám z úst nejen politiků, ale i obyčejných lidí, často chápán velmi negativně?

Myslím si, že když se muslim rozhodne žít v České republice, případně když Čech nebo Češka konvertují k islámu, tak to záleží především na tom, zda si víru nastaví tak, aby ji mohli na našem území praktikovat. Je to samozřejmě jednodušší v zemi, kde je muslimská komunita větší. Například v Egyptě je mešita na každém kroku, chodí tu zahalené ženy a maso je automaticky halal. Nemyslím si ale, že by se v České republice nedalo podle islámu žít, dá se to podle mě celkem dobře.

Do jakých součástí života běžného Čecha konvertování k islámu zasahuje, co se pro vás změnilo, když jste se stala muslimkou?

Mně islám vlastně přinesl jakýsi přísun radosti, protože to bylo něco, o čem jsem několik let četla a snila. Myslela jsem si ale, že nikdy nebudu mít tu odvahu se muslimkou doopravdy stát. Když se to ale povedlo, splnilo se mi obrovské přání. Samozřejmě tím, že žijeme uprostřed Evropy, v České republice, kde je vepřové maso na každém kroku nebo nesmírně normalizované pití alkoholu, nese to s sebou i nepraktické situace. I to, že máme povinnost se pětkrát denně modlit. Člověk pak přemýšlí, kde se bude modlit nebo jak si ty modlitby později doplní doma. Nese to s sebou tedy nějaká úskalí, ale není to nic, co by se asi nedalo překonat. Člověk si najde i spoustu pozitiv, která mu naše republika přináší. Patří mezi ně třeba náboženská svoboda. Nicméně potom, když třeba nasadíte šátek, tak vám lidé dávají často najevo, že v Čechách náboženská svoboda pro muslimy tak trochu není.

Myslíte, že se česká společnost nějakým způsobem zlepšuje?

Tuším, že nejsme jako muslimové teď v centru zájmu, tam jsou teď možná Ukrajinci. Muslimové a Romové jsou ale dvě menšiny, vůči kterým je u nás nenávist směřovaná nejčastěji. Myslím, že je jenom otázka, kdy zase budeme hlavní terč my. Nemám pocit, že by ta nenávist vymizela. Věřím ale, že by se to mohlo zlepšit s mladší generací.

Cítíte třeba, že to není úplně nenávist, ale například fakt, že Češi nejsou na muslimy zvyklí?

Z pohledu těch lidí to nedokážu úplně přesně popsat, ale když někam jdu, tak vidím, jak na mě lidé koukají takovým zvláštním způsobem. Jako kdyby měli něco na jazyku, ale nevyslovili to. Dokud si ale svoje myšlenky nebo názory nechají pro sebe, je to ještě v pořádku.

A myslíte, že je to víc v lidech, nebo to v nich vyvolávají třeba dezinformační média a politici?

Myslím, že dezinformační média a politici vyloženě vyvolávají nenávist, ale v České republice bych řekla, že tyhle pohledy jsou dané tím, že v Čechách nejsme na odlišnost zvyklí a bude trvat dlouho, než se ji naučíme přecházet mávnutím ruky.

Vyrůstala jste v české rodině, jak se vaši nejbližší zachovali po tom, co jste se stala muslimkou?

Moje rodina to přijala víceméně dobře, bylo to pro ně něco neznámého, ale zvládli jsme to a máme velmi dobrý vztah. Kdo to ale nezvládl, byla teta a strýc, ti se mnou víceméně přerušili kontakt. Mému synovi je devět let a oni se s ním doteď neviděli. Dodneška vlastně nevím, co přesně jim vadilo.

Měly vaše děti ve škole nějaké problémy s tím, že jsou muslimové?

Ti mladší dva chodili jenom do školky, kde byli přijati nádherně. Na úrovni školek, kde jsou děti ještě malé, nejsou v podstatě problémy. Bála jsem se je dávat do státní školky, protože jsem měla zafixované, že státní školka je spíše ta míň tolerantní a otevřená. Byli jsme ale přijati úplně neskutečně. Starší syn, který chodil v Česku na základní školu, neměl v první třídě žádné problémy. Ve druhé třídě mu ale spolužáci, pro mě z nepochopitelných důvodů, začali říkat něco o tom, že si s nimi nemůže hrát, protože má tátu z Egypta a měli další poznámky o Arabech, které zřejmě slyšeli doma.

Žijí muslimové v Česku v nějakých komunitách?

Je známo, že v Česku není něco, o čem bychom mohli mluvit jako o muslimské komunitě. Muslimové v České republice jsou roztříštění, velmi nejednotní, což je možná dané i tím, že u nás nijak výrazně nepřevažuje jedna národnost. Jsou samozřejmě menší mešity, kde je určitě možnost narazit na muslimy a muslimky a zeptat se jich, jak třeba konvertovat, ale nejvíce asi pomáhají sociální sítě.

Ve společnosti někdy vnímám, že sice lidé tolerují víru v islám, ale nelíbí se jim, jak je ta víra násilně propagována. Co byste na toto lidem řekla?

Myslím, že lidi nahlížejí na muslimy jako na homogenní masu lidí, která má místo mozku korán, což je samozřejmě nesmysl. Člověk se neshodne pomalu ani se svým sousedem, natož s další miliardou lidí po celém světě. To, jak se muslimové chovají, často nesouvisí vůbec s tím, že to jsou muslimové. Jednají podle toho, jak jsou vychovaní nebo jaký mají charakter a islám často nehraje vůbec žádnou roli. My jsme se naučili muslimy označovat náboženstvím, ale úplně opomíjíme jejich národní kulturu. Lidé často přehlížejí fakt, že islám v životě hraje sice velikou roli, nicméně si troufám říct, že daleko větší roli hraje kultura, ve které člověk vyrostl. Vidíme, že třeba muslimové z Indie a Pákistánu budou žít úplně jinak než muslim v České republice.

Někteří, zejména pak ti extremističtí, politici mluví o jakési islamizaci Evropy. Děje se to, přibývá v Evropě muslimů?

V západních státech s uprchlickou krizí samozřejmě nastal příliv muslimů do Evropy, nicméně islamizace je trochu nesmysl. Musíme si uvědomit, co ti lidé mají za sebou, odkud utíkají. Jejich cílem přece není někde šířit islám, ale především si najít obživu, místo k bydlení a usadit se v nové zemi. Pokud někdo mluví o nějaké islamizaci, tak pouze straší lidi.

Sama jste zmínila váš pohled na postavení žen v islámu, když jste se o něj ještě příliš nezajímala. Jak to tedy je, jsou si ženy a muži podle islámu rovni?

Žena podle islámu může pracovat nebo studovat. Islám přišel v sedmém století a tehdy značně pozvedl práva a úroveň žen. Pokud se chce dívka v islámu vdát, musí vyslovit jasný a dobrovolný souhlas se sňatkem, nesmí být provdána proti své vůli. Když žena pracuje a vydělává si peníze, tak podle islámu ty peníze patří jenom jí a je jenom na ní, jestli bude přispívat manželovi na chod domácnosti nebo ne. Bohužel, pokud se nějaké nerovnosti nebo násilí děje, stojí za tím opět lokální kultura, která na nás ženy už po staletí nějakým způsobem nahlíží. Islám jako takový ženu pozvedává a povzbuzuje. Když se do toho ale vloží někteří muži nebo kultura, může to skončit velmi špatně.

Jaké nejčastější mýty o islámu slýcháte?

Nejsou to úplně mýty, ale spíše polopravdy. Slýchám, že je islám zlé, nenávistné a násilné náboženství, což není pravda. Většinou to lidé zakládají na těch verších koránu, které upravují způsob boje. Vezmou ale jen půlku verše a na základě toho dělají závěry. Někdy si lidé představují, že je žena nesmírně ponížená. To ale není otázka islámu, je to otázka toho, koho si vzala za manžela nebo jaká je ona sama o sobě. Jsou muslimky, které jsou obecně submisivnější a mají nad sebou rády tu autoritu, pak jsou muslimky, které jsou emancipované a jdou si za svým cílem a sny – a je to tak naprosto v pořádku. A tvrzení, že muslimové bijí své manželky? Upřímně se to asi děje, ale děje se to bohužel i v Čechách a s islámem to nemá nic společného. Měli bychom se raději podívat na českou společnost, která má obrovský problém právě s domácím násilím. Občas také lidé říkají, že lakujeme islám narůžovo. Muslimové určitě dělají spoustu špatných věcí, ale je nefér, abychom dělali, že jsou takoví všichni a aplikovali to na miliardu lidí.

Vy jste se s celou vaší rodinou přestěhovala na podzim do Egypta, proč?

Protože je to náš druhý domov. Je to pro nás jednodušší než se stěhovat do jakékoliv jiné země. Zároveň jsme chtěli dětem nabídnout vzdělání, kdy se budou přirozeně učit anglicky a osvojí si arabštinu. Původně se mi nikam stěhovat nechtělo, ale když jsem hledala ta pozitiva, která by to mohlo přinést, uvědomila jsem si, že chci, aby děti poznaly svou egyptskou identitu. Razím teorii, že pokud stráví pár let i tady v Egyptě, budou potom daleko líp odolávat případným stereotypům. Nechci, aby měly pocit, že to, že jsou napůl Egypťané, je něco, za co by se měly stydět.

Plánujete se tedy přestěhovat zpátky do Čech?

Ano, jsme tady vlastně na zkoušku. S manželem jsme si řekli, že zkusíme školní rok tady a kdyby to nešlo, tak se vrátíme. Musím ale říct, že jsme tady spokojení. Děti jsme přihlásili do školy s britským vzdělávacím systémem. Ten vyloženě propaguje inkluzi. Je nádherné vidět, jak je ta škola barevná, ale i ten styl výuky, kdy jsou učebnice inkluzivní. Zrovna včera jsem četla s dcerou knížku. Bylo to o dětech, které jsou na táboře a společně si hrají děti s různou barvou pleti, vlasů, s různým náboženstvím, hrají si i s dětmi na vozíku a podobně. Tohle je něco, co mi v Česku velmi chybí. Kdyby si z toho Egypta nepřivezli nic jiného, jenom třeba toleranci k odlišnostem a to, že svět je přirozeně barevný, tak mi to bude úplně stačit.

V Česku tedy nemáme podobné školy nebo školky?

To by asi musel být opravdu osvícený učitel, ale systémově si myslím, že tohle v Čechách prostě není. Víme, jak šílené debaty se vedly ohledně inkluze. To hovoří za vše.

Jak je ten život pro vás jako pro muslima v Egyptě jiný než v Česku?

Když jsme sem přiletěli, tak aniž bych si to víc uvědomovala, spadl mi ze srdce obrovský balvan. Najednou jsem si uvědomila, že nemusím mít strach jít ven, nemusím mít strach jít na nákup. Samozřejmě jsou tady mešity, slyšíme svolávání k modlitbě, nemusíme řešit, jestli to maso je halal, protože je prostě halal všechno. Přináší to i nevýhody, chybí mi česká příroda, český chleba nebo kremžská hořčice. Pro mě je doma pořád Česko.