Psycholožka: Terapií přibývá. Mladí budou doživotně limitovaní

Brno - Počet lidí trpících úzkostmi, depresemi a dalšími psychickými onemocněními v pandemii vzrostl. Studenti Masarykovy univerzity s podobnými problémy mohou využít až pěti psychologických konzultací zdarma, které poskytuje Poradenské centrum MUNI. „Důležité je požádat o pomoc zavčas a nečekat až na chvíli, kdy to už nezvládám,“ říká terapeutka Ludmila Dudášová. V rozhovoru také popisuje, jak sezení vypadají, jaké problémy studenti řeší nejčastěji a co můžeme dělat, abychom v této extrémně náročné době zvládli žít.

Všichni žijeme více než rok ve velmi náročné situaci. Co se teď v našich hlavách z pohledu psychologie děje?

Přišli jsme o základní bezpečí, o nějakou předvídatelnost, o možnost řídit svůj život jak chceme a potřebujeme. Učíme se být spokojení s tím, co máme, protože málo věcí můžeme ovlivnit. Věřím ale, že nám to může pomoct rozklíčovat důležitost blízkých vztahů a naučit se přijímat pomoc od druhých. Pro řadu lidí to může být příležitost uvědomit si, které věci jim najednou nechybí a které naopak ano, objevit věci, na které do té doby třeba nebyl čas nebo myšlenky. Ale jedním dechem musím dodat, že je úplně v pořádku, když pro někoho v této situaci žádný rozvojový potenciál není. Někteří lidé velmi trpí a nemají čas objevovat nové věci, začít se otužovat, péct chleba a učit se cizí jazyk. Bojují o to, aby zvládali každý den. Je řada studentů, kteří mají omezené pracovní příležitosti, nevyhovující podmínky pro studium a je úplně v pořádku, když na tom nic pěkného nevidí.

Jak se tomu obrovskému tlaku můžeme bránit? Co můžeme dělat, abychom do špatných stavů nespadli, nebo abychom je aspoň zmírnili?

Měli bychom být všímaví k vlastním pocitům. I během náročných dní si vyhradit chvilku a pozorovat, jak se cítíme a co by nám prospělo. Pravidelně si dělat pauzičky, zkoušet dobíjet baterky i drobnostmi. I v této době je spousta maličkostí, které mohou náš život zlepšit nebo zpříjemnit. A když cítíme, že to je nad naše možnosti, tak bychom měli vyhledat nějakou pomoc. Nemusí to být zrovna poradenské centrum, může to být přítel, kamarád, soused, vždycky se někdo najde. Podstatné je si o pomoc říct, když mám pocit, že to zvládám, ale je mi to hodně nepříjemné. Nečekat až na tu chvíli, kdy to už nezvládám.

Hledat pomoc má smysl vždy

Asi pro všechny je tato situace v určitých chvílích náročná. Jak poznáme, že už to není něco, co zažíváme všichni, ale že bychom měli vyhledat odbornou pomoc?

Jako psycholog si myslím, že má smysl vyhledat odbornou pomoc pokaždé, když stojíme o to, aby nám někdo pomohl. Je úplně v pořádku, že to zažívají všichni ostatní. Pokud se rozhodnu, že na to už nechci být sama, je to podle mě správná chvíle někoho si najít. I když bych to možná sama zvládla, byla by to pro mě zbytečná námaha a trápení.

Z různých míst zaznívá, že poradny jsou přeplněné, mají dlouhé čekací lhůty, občas nemají ani kapacitu na to přijímat nové klienty. Jak je na tom Poradenské centrum MUNI?

Poptávka určitě vzrostla, ale zatím jsme schopní zhruba do měsíce poskytnout konzultace všem studentům, kteří nás kontaktují. Univerzita poskytuje jenom pět konzultací. Takže to vede k tomu, že přirozeně dokážeme opečovat větší množství lidí, než kdybychom poskytovali dlouhodobější péči. Potom studenty odkazujeme na navazující služby, které můžou dobře doplnit základ, který univerzita nabízí. U nás je možné doplatit si další sezení v soukromých praxích, ale z pohledu studenta mi připadá smysluplnější vyhledat nějakou organizaci, která je hrazená například zdravotní pojišťovnou.

Co se dá za pět sezení zvládnout?

Je to individuální. Jsou studenti, kteří využijí třeba jen jedno sezení. Často stačí poměrně málo času na to, aby se posunuli tam, kam potřebují. Pro řadu lidí je těch pět sezení dostatečných i s rezervou. Ze zkušeností, které mám, je hledání navazující péče spíš výjimečné.

Odloučení od rodiny i ztráta smyslu

Jak se v pandemii změnily problémy, se kterými za vámi přichází studenti nejčastěji?

Za mnou konkrétně studenti nejčastěji přichází s úzkostmi nebo s depresemi. Mám praxi s poruchami nálad a s úzkostnými poruchami, takže možná i proto ke mně chodí víc takových lidí. Proměnila se témata, se kterými přichází. Hodně pracuji se zahraničními studenty, kteří tady většinou studují na lékařské fakultě. Často řeší odloučení od rodiny a větší izolaci. Jsou teď v mimořádně zranitelné pozici. Česky samozřejmě neumí, mají velmi náročné studium a jejich rodina má mnohdy problémy vydělávat peníze a hradit školné.

A u českých studentů?

Ti mají často problém vidět smysl ve studiu. Nebo třeba ti, kteří nastoupili do nižších ročníků, mnohdy neznají svoje spolužáky ani vyučující, neměli možnost se na střední škole naučit pracovat určitým způsobem a je pro ně mimořádně těžké se na univerzitě adaptovat s ostatními.

Dá se nějak řešit, když někdo vůbec nevidí smysl v tom, co dělá?

Myslím si, že vždycky nějaký smysl můžeme najít. Ať už v tom, co zrovna dělají, nebo v tom, že to změní. Někdy to řešení může být ale bolestivé, může jím být i změna oboru nebo přerušení studia. U některých lidí je ztráta smyslu projev deprese, kterou je potřeba léčit i farmakologicky. Není to vždycky jen o rozhovoru s terapeutem, část studentů odchází s doporučením krátkodobě užívat psychofarmaka.

Je to spíš poslední možnost, kterou doporučujete, nebo je podle vás lepší je nasadit zavčas, dokud ten problém není příliš daleko?

Podle výzkumů se jeví, že nejefektivnější způsob pomoci těmto lidem v těžkých situacích je většinou kombinace psychoterapie a farmakologické léčby. Vždycky to ale závisí na konkrétním posouzení studenta. Někdo je k tomu nakloněnější, jiný si říká, že by to chtěl vybojovat sám a chce to zvládnout bez léků. To respektujeme, protože ta hranice je tenká.

Mluvila jste o studentech medicíny a jejich náročnosti studia. Jsou to právě oni, kteří se na vás obrací nejčastěji?

Ano. Myslím si, že to je ze dvou důvodů. Jednak jsou více naklonění psychologické pomoci, protože se sami učí základy psychiatrie, víc si připouští, že by se jim pomoc psychologa hodila. A pak to může být spojené s extrémní náročností jejich studia. Na jiných oborech není takový tlak na výkon. Tady je velký. U jiných studií je víc v pořádku, když někdo něco neumí, zatímco medici musí umět všechno a perfektně.

Terapie on-line

Jaké to je vést terapii distančně?

Pro mě to je celkem příjemný způsob práce. Mám pocit, že to je srovnatelné s běžnými konzultacemi naživo. Některým studentům to ale nevyhovuje. Někdo nemá vhodné domácí zázemí, kde by mohl tyto těžké věci řešit, nemá soukromí. U některých lidí narážíme na to, že nemají dostatečně kvalitní internetové připojení, takže někdy konzultace probíhá bez přenosu obrazu, což je samozřejmě velký rozdíl oproti běžnému setkání. A někteří mají raději způsob osobních konzultací, protože je to pro ně možnost, jak si utřídit myšlenky. Cestou na terapii si promyslí, o čem by rádi mluvili, a cestou zpátky může sezení nějak doznívat.

Co tedy mohou udělat studenti, aby si i z on-line konzultace odnesli co nejvíc?

To záleží na každém z nás, jestli si vyhradím půl hodinu a popřemýšlím, jak bych chtěla tu konzultaci využít. Důležité je to nastavení – domluvit se, že mi ostatní umožní, abych byla sama v místnosti, pokud je potřeba, můžu volat i z venku.

Doživotně poznamenaná generace

Myslíte si, že se téma psychických problémů řeší v naší společnosti dostatečně?

Pandemie prospěla společnosti tím, že se o duševních obtížích víc mluví. Mám pocit, že v dnešní době je přijatelnější říct: „Já to nezvládám, tohle je nad moje síly.“ Víc se mluví o tom, jak stres vypadá, co se proti němu dá dělat a podobně. Zdravotní pojišťovny sice po delší době, ale přece jen navýšily množství pracovníků, kteří poskytují psychoterapii hrazenou pojišťovnou. Psychologická péče je aspoň trochu dostupnější.

Co nás čeká po tom, co se svět vrátí do starých kolejí?

Nemůžeme čekat, že se vrátíme do předpandemického stavu. Přestože tato situace trvá z našeho pohledu už dlouhou dobu, pro výzkum je to stále velmi krátká etapa. Zatím máme málo studií, které by mohly ty dlouhodobější efekty odhadnout. Ale už teď se mluví o tom, že stres způsobený pandemií může podporovat například různou formu demencí. Pro řadu osob je toto období traumatizující a je to něco, s čím se budou potýkat ještě i v době, kdy odezní.

Jak se podle vás projeví na této generaci? Bude mladým lidem něco chybět?

Těžko se mi to říká, ale budou tím podle mě doživotně limitovaní. Zásadní je zhoršená možnost vzdělávání, které jim bude chybět. A z pohledu psychologie také řešíme, že naši studenti jsou ve věku, kdy by měli dělat různé věci, které jsou na pomezí dospívání a dospělosti. Měli by mít možnost zkoušet, poznávat svět a seznamovat se s lidmi, utvářet si nějaké sebepojetí a životní plány. Tohle všechno dělat nemůžou. Jedna varianta je, že se to přesune do pozdějšího věku, druhá že tyto nezbytné kroky udělají příliš rychle, aniž by měli možnost některé věci zkoušet. Obojí je špatně.