Káznice hostila Festival Lidskosti. Komunity propojilo jídlo i debata o domově

Brno - Festival Lidskosti zaměřený na téma domova a propojení rozmanitých komunit žijících v Brně nabídl v neděli netradiční program. Organizátorky připravily módní přehlídku, debatu, vernisáž i společné stolování s ochutnávkou tradičních jídel komunit. Festival otevřel diskusi o tom, zda se v Brně skutečně cítíme doma. Nedělní akce se uskutečnila v brněnské Káznici od 15 hodin.

První květnovou neděli vcházím do brněnské Káznice, kde se koná festival Lidskosti. U vstupu přihazuji drobný příspěvek do skleněné dózy, festival je totiž zcela zdarma.

Nejsou ještě ani tři hodiny a už je nádvoří plné mladých, převážně umělecky vyhlížejících lidí. Starší kluci si hrají s míčem společně s mladšími dětmi. Postávající skupinky se baví o tématu festivalu a rozhlížejí se po nádvoří. Někteří se pak přesouvají dovnitř a objevují místnosti, kde za chvíli všechno vypukne.

Postávám na nádvoří a zaujme mě nápis na budově – kaple. Právě tam se má uskutečnit zahájení festivalu. Společně s větší skupinkou se přesouvám do budovy a tmavou chodbou procházíme až dál do kaple. Jsou tři hodiny odpoledne a festival může začít. Sedáme si s návštěvníky na připravené židle, aby nás mohla uvítat pětice studentek, které jsou organizátorkami celého projektu.

„Dnes jsme se sešli v Káznici, místě, které nese znaky mlčení i nesvobody. My jsme se ale rozhodly mluvit zde právě o tom, co pro nás znamená cítit se někde doma,“ uvedla festival režisérka módní přehlídky Eva Kaslová.

Po krátkém zahájení odcházíme do Stolárny, kde se koná hostina. Na velkém stole uprostřed místnosti vidím různorodé pokrmy brněnských komunit. Je tu turecká Dolma, vietnamské knedlíčky Bánh bao či ukrajinské Pelmeni. Vše vypadá krásně a i návštěvníci kolem mě vypadají, že by nejraději nečekali a vzali si jídlo hned. Není to však tak jednoduché. Pokud si chceme některý z pokrmů vzít, musíme se zeptat člověka vedle nás na otázku, která je přidělena konkrétnímu jídlu. „Nad jídlem se dobře sdílí a láska prochází žaludkem, proto věříme, že pro vás dnešní hostina bude příjemným zážitkem,“ usmívá se autorka všech textů vystavených v Káznici, Marie Viktorinová.

Zaujalo mě ukrajinské jídlo Banuš a tak se ptám slečny stojící vedle mě, jak slaví narozeniny či jiné rodinné události. Slečna odpoví a já můžu pokračovat v ochutnávání dalších jídel. Už po půl hodině ptaní a následného jezení je stůl skoro prázdný a nás tak čeká debata v místnosti s názvem Robotárna.

Hlavními hosty jsou za ukrajinskou komunitu Ilnara Dudash, za slovenskou Tereza Pašková, romskou pak reprezentuje Jan Poliak a vietnamskou Filip Nguyen. Celou debatu moderuje Ester Aylin Yildizová, jedna z organizátorek projektu.

Debata se točí kolem domova, Brna a toho, jak zástupci komunit vnímají bezpečí, jak jsou spojeni se svou zemí a tradicemi či jak vnímají stereotypy, které o své zemi slyší. „Já stereotypy vnímám celkem pozitivně, přece jenom z něčeho vychází. Je lepší se narovinu zeptat, jestli jím psy, než si to jen myslet,“ směje se Filip Nguyen.

Po debatě zůstáváme v Robotárně, kde za malý okamžik začíná vernisáž fotografií. Ty nafotila fotografka projektu a studentka užité fotografie Gréta Šnáblová. Na fotkách vidíme modelky oblečené do šatů reprezentujících různé země.

Tělo šatů pro vietnamskou komunitu je ze lnu, který je tradičně pěstovaný především na severu země. Český model inspirovaly tradiční české kroje. Slovenské šaty jsou z modrotisku, který je společným dědictvím několika středoevropských zemí. Na ukrajinském modelu si na první pohled všimneme velkých balonových rukávů inspirovaných ukrajinským tanečním krojem. Tuhá červená látka tureckého modelu symbolizuje krunýř, pod kterým člověk skrývá své skutečné já. A mezi vrstvami romské sukně se skrývá různorodost a sounáležitost, tedy vlastnosti pro Romy typické.

Hlavní návrhářkou těchto modelů je právě Ester Aylin Yildizová, která je i jednou z modelek na fotkách. Turecké šaty jsou pro ni nejosobnější. Ze strany otce je totiž součástí první generace turecké rodiny, která se narodila v České republice. „Mám takové dva domovy, které se ale nikdy nespojí do jednoho a jsou rozdělené na dvě místa,“ vysvětluje.

Následuje přesun do kaple, kde celý festival začal a dnes i končí právě módní přehlídkou. Ta je rozdělena na dvě části, návštěvníků je totiž tolik, že se někteří na první část nedostanou. I tak je nachystáno málo židlí a někteří musí stát. Po chvíli se setmí a za doprovodu písní přichází v záři reflektorů první modelka. Písně i šaty reprezentují jednu z již zmíněných zemí.

Módní přehlídka má u diváků velký ohlas, kvůli nepřestávajícímu potlesku se organizátorky i modelové vrací ještě několikrát, uklání se a zase mizí.

Potemnělými chodbami Káznice se pak vracím zpět na nádvoří. Tam se rozebírá festival ve velkém, a tak se ještě přidávám k jedné skupince. „Nejvíc mě oslovila debata. Bylo fajn slyšet přímo od lidí z různých komunit, jak Brno vnímají. Byla jsem ale i nemile překvapená, jak někteří cizinci vnímají povahu Čechů,“ zamýšlí se návštěvnice Alexandra Petrů.