Snažím se zachycovat shon velkého města, říká mladý brněnský básník

Brno - Petr Hřebíček alias hrebiczech je mladý básník, který nedávno vydal svou první sbírku a momentálně se snaží prorazit na brněnské scéně. Dříve se propagoval hlavně přes sociální sítě, momentálně ale více využívá přímého kontaktu se čtenáři. "Chci svoji tvorbu směřovat víc mezi lidi, nabíjí mě to energií," říká.

Loni vám vyšla prvotina “Po trnech lásky bos”. Co musí v dnešní době udělat začínající umělec, aby mu někdo vydal jeho debut?

Sbírku jsem si vydával sám. Zjistil jsem, že jít přes vydavatelství by bylo na dlouho. Tehdy jsem to chtěl stihnout do svých narozenin v září. Byla to skvělá zkušenost projít si celý výrobní proces na vlastní pěst. S tím se ale pojilo i to, že veškeré finance šly z mojí kapsy.

Kdy jste začal přemýšlet nad vlastní básnickou sbírkou?

Bylo to někdy začátkem roku 2020. Tou dobou jsem psal spíš citáty než básně, ale už tehdy jsem měl v hlavě, že bych chtěl, aby si to za pár let mohl někdo přečíst.

Hlavním tématem vašich básní je láska. Není to už trochu vyčerpané téma, nebylo už vše o zlomených srdcích řečeno? 

Upřímně moc nekoukám na to, co píšou ostatní. Pochopitelně se občas inspiruju od větších autorů. Vždy chci psát o něčem, co mi je vlastní. V době, kdy jsem vydával sbírku jsem se hlavně vypisoval z pocitů lásky. Celá sbírka je o prvních láskách a zlomených srdcích, ale abych řekl pravdu, po tom, co sbírka vyšla, jsem zjistil, že jsem se z toho úplně vypsal a teď už to pro mě takové téma není. Teď už jsou ta témata, která se snažím reflektovat, trochu jiná.

Co je tedy vaší novou hlavní inspirací?

Momentálně je to pracující třída a její pocity a každodennost. Začal jsem si víc všímat lidí kolem sebe, jak na ulici, tak třeba ve fabrice, kde pracuji. Snažím se zachycovat jejich vnímání světa a shon velkého města.

Momentálně žijete v Brně, ale původem jste z maloměsta. Jak přesun do Brna ovlivnil vaši tvorbu?

Jsem kluk z vesnice, byl jsem zvyklý být pořád venku v přírodě. Najednou jsem se ocitl ve městě a hledat tu klid pro mě bylo těžké. Snažím se to i propisovat do svých básní. Téma domova a hledání klidu je teď pro mě také aktuální.

Existuje třeba nějaký brněnský básnický kolektiv, kde by autoři schází a prezentují svoji tvorbu?

Často navštěvuji autorská čtení, kde se setkávám s mladými talentovanými autory. V Brně je velká spousta básníků a lidí, od kterých se dá načerpat inspirace.

Máte nějaký literární vzor? Nebo někoho, kdo vás hodně ovlivnil a je viditelný i v tom, jak píšete nyní?

Co se týká poezie tak mým oblíbencem je Skácel. Dál rád čtu třeba Milana Kunderu, nebo existencialisty jako Alberta Camuse a Franze Kafku. Neřekl bych, že jsou viditelní v tom, jak píšu, spíš mě prostě baví číst.

Jak důležitý je v prezentaci vašeho umění Instagram? Je to už nedílná součást, nebo si dokážete představit, že byste se zviditelnil i bez něj?

Když jsem začínal psát, tak jsem žil v představě, že to nutně musím dávat na internet. Do jisté míry si tento přístup zachovávám, ale už nejsem tak striktní. Mnohem víc mě baví například vylepovat svoji tvorbu po Brně a mít bližší interakci s lidmi, kteří si ji přečtou. Dřív jsem si myslel, že sociální sítě jsou základ, ale teď už vím, že je škoda zůstávat jen v neosobní rovině. Proto mám rád i autorská čtení, která mě nabíjí energií a motivací dál tvořit.

Brňané mohou na vaši poezii narazit třeba na pouliční lampě, kam vylepujete samolepky s úryvky básní. Máte rád tohle hraní si s veřejným prostorem, nebo je cílem dostat se do povědomí lidí?

Je to kombinace obojího. Prvotní myšlenka byla, že je to propagace zadarmo. Postupem času jsem to začal vnímat jako spojování fyzického a veřejného prostoru. Když jsem se před rokem a půl přestěhoval do Brna, tak jsem tu nikoho neznal. Vylepování mojí poezie do veřejného prostoru mi přišlo jako dobrý způsob, jak se začlenit do komunity brněnských básníků.

Na vašem Instagramu jste napsal:

Svoboda v nesvobodném světě

Tyhle papírky jsou mi ale vždy odpovědí, 
proč to všechno. 
Je to můj únik. 
Získání svobody v nesvobodném světě. 
Získání energie ve věčné únavě. 
Na chvíli se necejtit sám 
v osamění a nepochopení všedních dnů. 

Psaní je můj únik! 

Co máte na mysli tím získáváním svobody v nesvobodném světě?

Přijde mi, že systém a pracovní podmínky, které žiju, jsou pro mě do jisté míry nesvobodné. V práci nemůžu být stoprocentně tím, kým bych chtěl. Právě vylepování mých básní a následný kontakt s lidmi, kteří si je přečtou, je pro mě únik z té reality a čerpání svobody.

Myslíte, že kdyby si vaši kolegové ve fabrice přečetli vaši poezii, tak je zaujme?  

Poslední dobou si ze mě kolegové dělají legraci, že bych měl psát “povaleči z kaváren do polí a továren.” To úplně nechci, ale třeba jim časem dám přečíst něco, co jsem napsal, a uvidíme, jak budou reagovat. K mé tvorbě se může dostat opravdu kdokoliv. Moc lidí si básnickou sbírku jen tak nekoupí, ale básničku na semaforu si přečte každý, kdo u něj bude čekat na zelenou. Věřím, že právě i díky tomu se dostane mezi všechny vrstvy společnosti. To, jak si budou moje psaní interpretovat a jakou tomu budou přikládat důležitost, už musím nechat na nich.

Jak vnímáte vztah mezi formou a obsahem ve vaši tvorbě? Láká vás do budoucna více experimentovat, nebo se budete držet “osvědčené klasiky”? 

Dřív jsem se držel relativně pevně dané formy, ale teď už se od toho začínám trošku odklánět. Hodně mi v tom otevřela oči autorská čtení, tam jsem pochopil, že forma není něco, co se musí striktně dodržovat a mnohdy je zábavnější si víc vyhrát a zaexperimentovat. Teď celkem koketuji s volným veršem.

Chystáte druhou sbírku?

Chtěl jsem ji vydat ještě tento rok, ale nakonec jsem se rozhodl to více směřovat mezi lidi, takže mě teď v dubnu čekají další dvě autorská čtení.