Slavík Michal Horák: Nejlépe se cítím v roli komedianta

Česko – Anketa Český slavík se na televizní obrazovky vrátila poprvé od roku 2017. Diváky překvapil interpret Řezník, který se kriticky vyjádřil na účet české populární hudby, rozruch ve společnosti způsobil také proslov podnikatele Karla Janečka, jenž akci pořádal. Zlaté slavíky získali kromě Řezníka také Marek Ztracený, Ewa Farna a Mirai. Cenu v kategorii Objev roku si odnesl písničkář a student pedagogiky na Univerzitě Karlově Michal Horák.

Je to pár dní, co jste vyhrál cenu Českého slavíka za Objev roku. Jak to proměnilo váš život?

Řekl bych, že můj život to nezměnilo vůbec. Možná to navýšilo povědomí o mých písničkách, ale jinak nepozoruju žádné výrazné změny. A asi jsem za to rád, protože i do té doby jsem byl vlastně dost spokojený.

O slavících teď média píší primárně v kontextu kontroverzí, které se na nich udály. Nezkazilo vám to nějakým způsobem radost z úspěchu?

Trochu ano. Co se na těch slavících dělo, je úplný bizár. Do hudební ankety popularity to zkrátka nepatřilo. Janečkův proslov byla politická agitka, která neměla s hudbou nic společného. V něčem sice lze chápat jeho pohoršení a v některých bodech s ním i dokážu souhlasit, ale nebyl to férový krok vůči nám všem. Chtěli jsme si jen převzít nějakou potenciální cenu za hudbu, které rozumíme a snažíme se ji dělat nejlépe, jak dovedeme. Namísto toho jsme k celé té situaci přišli jako slepí k houslím. Radost ze slavíka určitě mám, je to výraz nějakého povědomí o mých písničkách a mé tvorbě. Ale to, v jakém duchu se ten večer nesl, jsme jakožto účastníci nemohli ovlivnit a bylo to nepříjemné.

Taky jste se 17. listopadu zúčastnil předávání cen Paměti národa. Jaký to byl pocit, stát před těmi všemi významnými lidmi a politiky v Národním divadle a zpívat písničku Písničkářský bacil od Karla Kryla?

Měl jsem tuhle akci a slavíky, dvě největší akce svého života, dva dny po sobě. A kdybych si měl vybrat událost, které mi bylo čistě jen ctí se zúčastnit, tak je to právě tohle předávání cen. Už jen proto, že mě z Paměti národa oslovili sami a nabídli mi, abych zpíval s big bandem (soubor více hudebníků, pozn. redakce) svou oblíbenou Krylovu písničku, to se úžasně sešlo. Matěj Kroupa, bratr Mikuláše Kroupy, který to měl pod palcem, správně usoudil, že je to můj šálek kávy. Nikdy v životě jsem nebyl tak nervózní jako ten večer. A to si troufnu říct, že už jsem pár nervy drásajících situací zažil. Tady jsem ale poprvé nezpíval svou vlastní písničku, byl to živý přenos a ještě k tomu na takové vážené akci, kde nebylo radno jakkoliv zakopnout. Už jenom kvůli tomu big bandu, který stál za mnou. Takže to bylo veliké břímě, ale neskutečná pocta.

Vaše písničky jsou hodně veselé, vtipné a odlehčené. Kromě písničky Domů k vám jsem asi neslyšela nic takového vážnějšího. Uvažujete někdy zajít ve větším měřítku i do seriózních vod, nebo by to zkrátka nebyl váš styl?

Kromě Domů k vám mám ještě jednu písničku, kterou považuju za takovou vážnější, a to Děda Jára je boss. Ta je o mém dědečkovi, jenž měl za komunismu dost těžký život. V podstatě to není tak, že bych se těm vážným tématům vyhýbal. Ale ve chvíli, kdy si za něčím stojím, se spíš pokouším předat to do světa nějak odlehčeně. Mám pocit, že nějaká hluboká lyrika a promluvy do duše mi nesedí. Nejvíc ve svých kramflecích se cítím v roli komedianta. Dovolím si říci, že i to Domů k vám, ačkoliv je to naservírované poměrně vážně, má malé odlehčující momenty. Nevyhýbám se tomu, ale snažím se dělat písničky, které lidem udělají radost. Zvláště pak v téhle době.

V té zmíněné písničce Domů k vám zpíváte „Leckde chtěl bych zůstat a taky leckde bych zkusil si žít“. Láká vás nějaká konkrétní země, kam vycestovat nebo kde se dokonce usadit?

Ta moje myšlenka byla tedy nejen o nějakých geografických změnách, ale i o zkoušení nových věcí. Takové to vymanění se z rodinných kruhů, ale s důrazem na možnost se vždycky vrátit, protože máme v rodině skvělé vztahy a je to taková alfa a omega mého života. Rozhodně ale ještě toužím po velkém cestování. Třeba po maturitě jsem byl měsíc ve Skotsku, to pro mě byl úžasný zážitek a rád bych si to někdy zopakoval. Zároveň můj kamarád bude mít brzy v Kanadě svatbu, tak ho pojedu na tři týdny navštívit. Vždycky se ale zase vrátím domů do Česka, konkrétně k nám do Hradce.

Říkáte, že máte v rodině skvělé vztahy. Podporují vás tedy v hudební kariéře? Co říkají na vaše současné úspěchy?

Jsou moc pyšní. Moji rodiče jsou perfektní a během života mě zahrnovali takovou přirozenou láskou. Nijak mě nezastavovali, ale zároveň mě usměrňovali, abych neudělal nějakou hloupost. Soutěžit a koncertovat jsem začal poměrně aktivně už zhruba ve třinácti letech a nebýt našich, podepsal bych kdovíco. Vždycky mě drželi zkrátka a připomínali mi důležité hodnoty. Všechna sláva, polní tráva, hlavně se z toho nepodělat a být dobrý člověk. Myslím si, že to zvládli dobře vyvážit, a tuhle podporu bych přál každému dítěti, které si jde za svým. Asi tedy trochu tušili, že nejsem úplně marný a nějaký talent tam bude (smích). Kdyby to se mnou bylo špatné, nejspíš by mě taky brzdili a vypadalo by to ještě trochu jinak. Ale v tomhle případě se dá rozhodně mluvit o velké podpoře.

Ve třinácti letech jste vyhrál hudební talentovou soutěž. Jak by bylo spokojené vaše třináctileté já, kdyby vás teď vidělo?

On by mě totálně nejvíc miloval (smích). Možná to zní narcisticky, ale já zkrátka vím, že kdybych teď mohl vyslat signál deset let dozadu, ten malý Michal by z toho byl úplně vedle. Myslím si, že v tomhle směru jsem ze své vize vůbec neuhnul a dělal si všechno po svém. Minimálně ze svého pohledu vnímám, že jsem to vydržel dělat srdíčkem, a přineslo to ovoce. Sice až po deseti letech, ale Ed Sheeran má pravidlo, že si člověk musí odmakat deset tisíc hodin, než se dostaví nějaký úspěch. A ono to tak odpovídá, řekl bych.

Zajímá mě nejen vaše minulé já, ale i to budoucí. Studujete teď pedagogiku na Karlově univerzitě. Máte v plánu být jen učitel, jen písničkář, nebo to třeba nějakým způsobem zkombinovat?

V podstatě jsem si učení jako takové vyzkoušel až teďka. Jinak jsem měl v rámci školních praxí jen třeba dvě vyučovací hodiny, teď první týden učím každý den a je to úžasná zkušenost. Momentálně se ale těším, až dostuduju. Teprve pak se nadechnu a nějak si zredukuju všechny činnosti, které momentálně dělám. Určitě bych chtěl u učení aspoň jednou nohou zůstat. Považuju to za osvěžující, nerutinní a zkrátka smysluplné. Když to baví učitele i děti, je to sranda. Rozhodně ale neplánuju polevit ve své hudební cestě. Je to moje regulérní živnost, OSVČ (Osoba samostatně výdělečně činná, pozn. redakce) jsem od patnácti let a už se tím dá solidně uživit. Takže zkrátka jednou nohou v hudbě, druhou v učitelství.

Když poslouchám třeba písničku Plány jdou nebo Je to tak, což jste nazpíval s dětskými pěveckými sbory, nemohu se ubránit asociaci s písničkami Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře. Byli pro vás tito pánové nějakou inspirací?

Kdybych měl uvést nějaký svůj vzor, hned po mém otci je to určitě Zdeněk Svěrák. Jeho působení v Divadle Járy Cimrmana, na filmovém plátně i na poli dětských písniček je naprosto geniální a nemá to obdoby. Potkali jsme se dokonce osobně, to už si nemůže pamatovat, zároveň jsme si ale taky psali. A potěšilo mě, že je opravdu tak pokorný, jak působí. Já jsem mu psal v době, kdy jsem mu mohl být úplně lhostejný. Kdybych se s ním zkontaktoval teď, už by to asi bylo něco jiného, ale v době, kdy mě ještě nikdo neznal, ke mně byl neskutečně vstřícný. Tuto vlastnost jsem hodně obdivoval i u Karla Gotta, jenž byl neskutečně milý k fanouškům a obecně i k lidem, kteří mu nepřinášeli žádný prospěch, a to si myslím, že se málokdy vidí. Většinou je to tedy rovnice čím větší legenda, tím větší pokora. A naopak. Pravdou je, že na základě některých písniček, co jsem zpíval s dětmi, mě spousta lidí upozorňuje na tu podobnost se Svěrákovým stylem. Mně to vůbec nevadí, naopak to považuji za tu největší čest. Cíleně se do něj ale nestylizuju a nikdy bych neměl ambice se mu vyrovnat. Možná bych ho svým způsobem mohl zastoupit v té podobné tvorbě s dětskými soubory, ale Svěrák bude vždycky jenom jeden.

Máte nějaký další vzor na hudebním poli?

Poslouchám leccos, ale že bych někoho označil za jeden konkrétní vzor, to asi ne. Hudebně se inspiruji dost, jako příklad může posloužit, že si třeba oblíbím nějaký soundtrack (hudba doprovázející seriál či film, pozn. redakce), sednu si a zkusím napsat něco s podobnou atmosférou. Nevezmu harmonie, nevezmu melodii, ale snažím se vstřebat to, co v té písničce vyvolává dobrou náladu. Na základě toho se pak snažím tvořit po vlastní ose. Takže vyloženě jeden hudební vzor nemám.

Píšete skladby o historkách a zážitcích všedního dne. Do jaké míry jsou písničky podle vašich osobních zkušeností a do jaké míry fantazie?

Je to individuální. Vždycky je to tedy tak, že to musím nějak umět vztáhnout na sebe, znát třeba ten pocit. Jsou nějaké historky, co mě pobavily, třeba ten křeček (zápletka písničky Hej, teto, pozn. redakce), jsou i věci, co jsem sám zažil nebo zrovna cítím. Většinou si to ale trochu dobarvím, aby to bylo vtipnější.

Existuje nějaké speciální místo, kde se vám dobře píše?

Nedokážu to zdůvodnit, ale úplně nejlíp ve sprše. A taky v posteli před spaním. Vždycky, když si lehnu, mám tolik myšlenek, že ještě musím vstát a zapsat si to. Taky si takhle noční nápady nahrávám na diktafon, takže mám záznamník zvuku úplně plný.

Zatím se vám poměrně kupí profesní úspěchy, zmiňoval jste, že třináctileté já by na vás bylo hrdé. Je přece jenom něco z vaší kariéry, na co se díváte zpětně a říkáte si „Tohle bych udělal jinak.“?

Toho je opravdu dost. Kompletně bych spálil svou tvorbu od třinácti do šestnácti (smích). Vzal bych z toho možná tak dvě písničky. Byl jsem posedlý Tomášem Klusem a pod vlivem toho jsem například používal různé archaismy a přijdu si teď zpětně jako pozér. To má ale podle mě hodně umělců, když se podívá na svou deset let starou tvorbu. Všichni najdou něco, co by nejradši někam schovali, asi to ke kariérnímu dospívání zkrátka patří. Celkově jsem ale moc spokojený.