Valašský krok? Šej-Haj-Hop učí tance, které už dnes umí jen málokdo

Brno - Občas se může zdát, že lidové tradice se pozvolna vytrácejí ze společnosti. Ručně pletené pomlázky začínají nahrazovat výrobky ze supermarketů a kroje v některých částech republiky už zcela vymizely. Nejinak je tomu s lidovými tanci. Taneční škola Šej-Haj-Hop ze Slovenska se však rozhodla uspořádat workshopy této kratochvíle, aby tak dostala část této lidové kultury z pódia do běžného společenského života. Na jeden takový jsem se vypravil ve středu 10. dubna do brněnského Artbaru Druhý Pád.

Sklepení Artbaru Druhý Pád je rozlehlé a potemnělé. Černé cihly se pnou po zdech a dotvářejí tak lehce ponurou atmosféru. Taneční workshop má začít za půl hodiny, takže místnost je až na pár hloučků dívek z taneční školy Šej-Haj-Hop prozatím poloprázdná. Stojí v malých skupinkách oděny v dlouhých tradičních sukních a poklidně si povídají. Ospalost středečního večera rozbíjejí pouze táhlé zvuky houslí a tahací harmoniky, když začne kapela na pódiu ladit své nástroje.

Zanedlouho se nicméně místnost plní účastníky a projít jí už vyžaduje značné úsilí. Parta dívek a kluků se usmívá a s očekáváním sledují prostředek sálu, kam sebevědomím krokem vchází Stanislav Marišler, vedoucí dnešního workshopu tradičního tance pocházejícího ze slovenské obce Rejdová. Soustředěný a odhodlaný tón jeho hlasu mu propůjčuje společně s širokými brýlemi podobu pravého učitele.

„Pravá, pravá, pravá a teď tři valašské kroky,“ řekne taneční mistr a roztančí své nohy, aby všichni viděli, co od nich očekává. Několik účastníků ho při tom zkusí napodobit a neobratně někomu šlápne na nohu. Poté si k sobě Marišler přivine taneční partnerku, která mu dnes s workshopem pomáhá, a šikovným pohybem těla se s ní roztočí dokola.

Sálem se rozezní teskná, ale energická hudba. Rozvážné tóny basy se mísí s odvážnější a ráznější harmonikou. Hudebník s prošedivělými vlasy přiloží k hrubě oholené tváři tělo houslí. „Folklórní hudba pro mě znamená radost ze života, zachování tradice a uvolnění se po práci. Doma máme rodinnou kapelu. Jsme tři bratři a otec, po kterém jsme umění hrát zdědili,“ sděluje mi houslista a smyčcem rozechvěje struhy svého nástroje.

Moře mladých tváří se vydává na promenádu po kraji místnosti a podle návodu tanečního mistra zkoušejí překládat nohu přes nohu. „Pravá, pravá, pravá…“ opakuje si několik z nich polohlasně. Několik dívek z taneční školy se přitočí k méně zručným tanečníkům a trpělivě jim znovu a znovu vysvětlují jednotlivé pohyby.

Celé dění z povzdáli sleduje jeden z organizátorů Šej-Haj-Hop Ondrej Mišík. „Taneční domy se začaly dělat už v 70. letech v Maďarsku. Tam je toto hnutí silné i dnes. Přibližně na začátku tohoto století se ale začalo prosazovat na Slovensku, i tam se folklór přesunul z hlediště mezi lidi,“ prozrazuje mi vysoký šohaj s upraveným knírem, jehož pohodlně založené ruce značí spokojenost s dnešním workshopem.

I já jsem se rozhodnul vyzkoušet si tradiční tance sousedních Slovanů. Snažím se držet s ostatními krok a klást nohy vedle sebe ve správném pořadí. Zdá se mi, že jich mám ale až moc. Obdivuju účastníky, kterým se i na poprvé daří udělat všechny pohyby tak, jak je ukazuje taneční mistr, aniž by z nich udělali naprosto jiný tanec. V mém podání se tak trochu mění ve válečný tanec Maorů. „S organizátory se znám dlouhé roky a tancujeme společně. Jsem pravidelný účastník těchto akcí, a tak to byla jasná volba sem znovu dojít. Tanec je můj koníček a věnuju se mu roky,“ odpovídá mi Jan Dzurjan, poté, co se s ním dám do řeči.

Základy teorie máme zvládnuty a jde se do praxe. Děvčata se chytají chlapců a do zvuků kapely zkoušejí sladit pohyby, které se doteď učili každý z nich samostatně. Uprostřed davu však zůstal kluk, na kterého už nezbyla žádná dívka. No což, chytám se šance a jdu tančit.

To, co jsme se během večera naučili, můžeme teď zúročit v závěrečné tancovačce. Ta na každém workshopu probíhá dlouhou do noci a svou energií a atmosférou mě ujišťuje, že lidové tance ještě nezemřely a zůstanou tu i pro další generace.