Rodiče často nechápou digitální technologie, říká autor nové knihy

Brno - Pandemie covidu-19, která v Česku vypukla v březnu 2020, donutila školy přejít na online výuku. Teenagerům a digitálním technologiím ve školství i doma se věnuje Jiří Zounek se svým týmem v nově vydané knize Life and Learning of Digital Teens, která vyšla v mezinárodním nakladatelství Springer. „Je zajímavé přečíst si tu knihu právě teď a srovnat, co se během covidu změnilo,“ prohlásil Zounek.

Můžete stručně shrnout, na co jste se svým týmem přišli?

Snažili jsme se spíše pochopit, vysvětlit a uvádět do kontextu, než přijít s nějakými novými poznatky. Je třeba také upozornit, že naše výsledky se nedají moc zobecňovat. Co se týče toho, jak technologie vstupují do života rodin, ukázalo se, že rodiče často neví, jak se mobil dá využít ve škole nebo v přípravě do ní. Když vidí teenagera na telefonu, myslí si, že prokrastinuje, i když si třeba čte povinnou četbu. Rodiče prostě mají jinou zkušenost a vyrůstali v jiné době, takže je to pro ně těžké pochopit.

A co zkušenosti teenagerů?

Ti říkají, že nutně nepotřebují být pořád na telefonu, ale když ho všichni spolužáci používají a oni se chtějí udržet ve skupině, tak se bez něj neobejdou. Chápou, proč to jejich rodiče vnímají negativně. Obě strany si tyto věci sdělují, ale nerozumí si, nebo si možná ani nechtějí rozumět. To je asi jádro problému. Často nám žáci říkali, že jsou na mobilu nebo notebooku jen proto, že se nudí. Rádi by dělali aktivity, do kterých se mohou zapojit i jejich rodiče, jenže když žádný program nemají, uchýlí se k technologiím. A je toho samozřejmě mnohem více.

Jak jste se dostali k tématu digitálních technologií a učení se?

Digitálním technologiím ve vzdělávání se věnuji už dvacet let. Zajímají mě hlavně žáci základních škol. Tam si děti utváří návyky a zvykají si na školní výuku. V minulosti jsem se už odborně věnoval digitálním technologiím přímo ve školách a také tomu, jak je využívají přímo učitelé ve výuce. Například jsem zjistil, že vyučující využívali různých funkcí interaktivní tabule, ale už k ní moc nepouštěli žáky.

A co vás tedy dovedlo konkrétně k tomuto projektu?

Oponenti a recenzenti mých článků nebo knih mi často vytýkali, že se vlastně vůbec nevěnuji žákům. Takže jsem někdy kolem roku 2015 přemýšlel, jak to pojmout, a narazil jsem na přístup norských kolegů akademiků, který nazývají „learning lives“, tedy „život učením se“. Nemůžeme oddělit učení se ve třídě od toho, co se učíme i mimo školu. A právě digitální technologie propojují různé z těchto oblastí, například rodinu, kamarádské skupiny, online skupiny nebo školu. My jsme se zaměřili na rodinu.

V Česku nemáme vlastní výzkum digitální gramotnosti

Jak jste se svým týmem sbírali data?

Prvně jsme prošli data, která jsou volně k dispozici. Využili jsme výsledky mezinárodních výzkumů PISA a ICILS. První se zaměřuje na čtenářskou, matematickou a přírodovědnou gramotnost, druhý se týká informační a počítačové gramotnosti. V Česku s nimi nikdo moc nepracuje, na rozdíl třeba od Norska nemáme ani žádnou národní variantu těchto výzkumů. Takže jsme se zkusili podívat, co z těchto šetření můžeme zjistit. Získané údaje jsme pak doplnili o data z terénního výzkumu v šesti různorodých rodinách z jižní Moravy. Dělali jsme rozhovory s rodiči i s patnáctiletými teenagery, kteří navíc po dobu jednoho týdne zapisovali, kdy, kde a jak používali technologie.

Promítl se do vašeho výzkumu covid-19 a distanční výuka?

Nepromítl, protože jsme s výzkumem skončili asi dva měsíce před vypuknutím pandemie. Hlavní část sběru probíhala v letech 2017 a 2018, projekt samotný končil v roce 2019. Když jsme ale sledovali, co se během covidu ve školství dělo, zjistili jsme, že se mnohem více projevily problémy, které měli učitelé s digitálními technologiemi už předtím. Mnoho pedagogů například před distanční výukou nemělo zkušenosti s prací se sdílenými dokumenty. Během online výuky pak často nedokázali žákům poradit s technickými potížemi. Problémy se vynořily také přímo v rodinách. Rodiče často nevěděli, jak dětem práci s technologiemi ulehčit, protože jim sami nerozuměli.

Bylo vaším cílem od začátku, aby kniha vyšla v mezinárodním nakladatelství?

Původně jsme vůbec nepočítali s tím, že bychom knihu mohli nabídnout do zahraničního nakladatelství. Dostali jsme ale doporučení, že ve Springeru existuje tematická řada, která se zabývá mladými lidmi a učením se. Tak jsme to zkusili a ono to vyšlo. Recenzní řízení se však kvůli propuknutí pandemie protáhlo. Náš tým během covidu intenzivně pracoval. Sami jsme museli využívat digitálních technologií, protože jsme se nemohli potkávat.

Jak je v takto prestižním nakladatelství obtížné projít recenzním řízením?

Záleží na tématu. Jelikož jsme se s naším výzkumem náhodou trefili do jejich tematické řady, byli tomu možná otevřenější. Je třeba mít na paměti, že vaši knihu bude posuzovat někdo, kdo vás vůbec nezná. Musíte myslet na mezinárodní čtenářstvo. Je to velká zkušenost. Ale myslím si, že když má někdo zajímavé téma a dobře udělaný výzkum, tak by do toho měl jít.