Když dávám pacientovi morfium předpokládám, že se už neprobudí

Zuzana Nováčková se po maturitě na gymnáziu rozhodla studovat vyšší odbornou zdravotnickou školu v Brně, nyní je v prvním ročníku. Na podzim letošního roku dostala, stejně jako její spolužačky, pracovní příkaz a musela nastoupit na oddělení pro pacienty s onemocněním Covid-19 při Vojenské nemocnici v Brně.

Co tě přivedlo ke zdravotnictví jako takovému?

Vždycky jsem chtěla pomáhat lidem a zdravotnictví je jedním z oborů, kde to jde nejlépe. Vnímám to jako svoje poslání. Svou roli ale samozřejmě hrají i pragmatické důvody. Vím, že jako zdravotní sestra vždycky seženu práci.

Jsi teprve v prvním ročníku. Kolik týdnů praxe jsi měla za sebou předtím, než jsi nastoupila na covidové oddělení?

Na covidové oddělení jsem nastoupila dva měsíce po začátku studia. Praxe v nemocnici jsem předtím stihla absolvovat asi šest nebo sedm hodin. Za běžného stavu probíhají první praxe ve škole, kde jsou specializované učebny vybavené figurínami a lékařskými pomůckami. To ale letos nebylo možné. Hned od září jsme tedy šly na praxi do nemocnice, kde nás první týdny zaučovala naše vyučující.

Jaké byly tvé první pocity poté, co jsi přišla na covid oddělení?

Musela jsem se na oddělení rychle zorientovat. Nejtěžší pro mě byla spolupráce se sestrami z nemocnice. Některé byly sice milé, ale jiné vůbec nechápaly, proč tam jsme. Odmítaly nám cokoli vysvětlit a nebyly vůbec vděčné, že jsme jim přišly pomoci. Často jsem si musela poradit sama.

Jak probíhal tvůj běžný den na oddělení?

Do práce jsem chodila na šestou. Hned po příchodu jsem měla za úkol udělat tak zvanou ranní hygienu – upravila jsem pacientům postele, zeptala jsem se jich, jak se mají, doplnila jim vodu a dala léky. Mnohým z nich jsem taky pomáhala se snídaní, protože se nedokázali sami najíst. Kolem deváté jsem pacientům měřila tlak. Pak jsem měla chvilku pauzu, během ní jsem ale často vyplňovala dokumentaci nově příchozích a nosila do laboratoře moč nebo krev. Kolem oběda se znovu podávaly léky, další dávku prášků pak pacienti dostali odpoledne. V průběhu dne jsem taky musela hlídat, jestli pacienti pijí, někteří z nich na to sami neměli sílu.

Měla si za sebou jen pár hodin praxe. Nebála ses, že bys mohla pacientům ublížit?

Nebála. Nikdy jsem neprováděla tak složité úkony, že bych je mohla pokazit. Pokud se mi nepovedlo napíchnout žílu na první pokus, povedlo se mi to na druhý. Podobně to bylo třeba s cévkováním. Pacienti nás navíc pod ochranným oblečením neviděli, takže nepoznali, jestli je ošetřuje sestra s dvaceti lety praxe nebo studentka a nemohli se tedy ani bránit (směje se).

Měla jsi na sobě celou dobu „ochranný skafandr“, kterou je často vidět v reportážích z covidových oddělení?

Podle záběrů v televizi to tak možná vypadá, ale minimálně u nás sestry chodily po většinu dne v klasickém oblečení. Ochranný oděv jsem si oblékala jen, když jsem šla na pokoj k pacientům. K pacientům jsem však chodila několikrát denně, takže jsem se musela během dne třeba pětkrát převlékat. Byla jsem vždycky úplně propocená. V té době jsme tam byli samozřejmě všichni nenaočkovaní, takže to bylo trochu nebezpečné, nijak zvlášť jsem se o sebe ale nebála.

Jaký byl tvůj nejsilnější zážitek z oddělení?

Přivezli k nám pána. Bylo mu okolo sedmdesáti let. Nebyl na tom vůbec dobře, ale postupem času se jeho zdraví zlepšilo. Po pár dnech už dokázal sedět na posteli a sám jíst jídlo, které mu přivezli příbuzní. Vypadalo to, že brzy půjde domů. Ze dne na den se ale jeho stav zase zhoršil. Nakonec už jenom sípal a během deseti dnů zemřel. Takových případů bylo víc. Covid je zákeřný v tom, že se u pacientů často střídají lepší a horší stavy. V jednu chvíli to vypadá, že se vyléčí, a pak se jejich stav prudce zhorší. V poslední fázi nemoci se pacientům píchá morfium. U lidí v tomto stavu už nikdo nepředpokládá, že by se uzdravili.

Kolik lidí jsi viděla zemřít?

Na oddělení jsem byla přes měsíc a během té doby jsem viděla zemřít okolo pěti nebo šesti lidí. Samozřejmě jsem ale nebyla v nemocnici nonstop. Za necelé tři měsíce fungování covidového oddělení při Vojenské nemocnici v Brně zemřelo asi dvacet pět lidí.

Bylo to pro tebe psychicky náročné?

Šla jsem na oddělení s tím, že nejspíš uvidím lidi umírat. Ten emoční prožitek je ale při každém úmrtí pacienta jiný. Někteří lidé umřeli vzápětí poté, co jsme je přijali na oddělení. S některými jsem si povídala a starala se o ně několik týdnů, tam je to pak samozřejmě horší. Celkově se ale nedá říct, že bych to snášela nějak špatně. Ani v okamžiku, kdy jsem viděla zemřít prvního člověka, se mě to nijak hluboce nedotklo. Možná to zní trochu bezcitně, ale jednoduše mi to tolik nedělá. Myslím, že takový přístup je při mé práci potřeba.

Eliška Kaňová