Role Evana Hansena je pro mě zatím největší výzvou, říká herec Jan Brožek

Městské divadlo Brno na příští sezónu plánuje řadu nových inscenací. Jednou z nich je i česká verze broadwayského muzikálu Drahý Evane Hansene. Na konci tohoto týdne herce čekají tři předpremiéry, v dubnu pak další dvě a premiéru bude mít představení letos v září. Pro herce Jana Brožka, který v muzikálu ztvárňuje titulní postavu v alternaci s Marcem Salvadorim, byla tato role zatím největší hereckou i pěveckou výzvou. „Zahrát si tuhle roli byl můj velký sen, možná jsem si kvůli tomu ale trochu házel klacky pod nohy,“ vypráví Jan Brožek.

Už za sebou máte většinu zkoušek, předpremiéra se blíží. Jaké máte zatím z představení pocity?

Je to předpremiéra, což znamená, že si můžeme ověřit, jestli to, co děláme, děláme správně a vše funguje tak, jak má. V průběhu předpremiér často může docházet ke změnám, ale to samozřejmě neznamená, že divák nedostane plný zážitek. Většinou se jedná o detaily, kdy se například mírně mění významy replik, načasování a podobné drobnosti. Nemůžu zatím říct, že bych byl naprosto spokojený se svým výkonem, ale to asi nebudu moct říct nikdy, což je na druhou stranu dobře, protože právě ta nespokojenost mě motivuje k tomu, abych na sobě neustále pracoval. Po dnešní zkoušce (pozn. red. - úterní generální zkouška před páteční první předpremiérou) to ale vypadá, že jsem na dobré cestě.

Co je hlavním účelem předpremiér?

Velkou roli vždycky hrají reakce diváků a právě ke konci zkušebního procesu se na ně s kolegy velmi těšíme. Hrát do prázdného sálu je totiž úplně něco jiného, než když se ta emoce od publika vrací. A nemusí jít jenom o smích, i když je ticho, tak se ta energie v divadle mezi jevištěm a hledištěm neustále předává. U předpremiér ale jde i o to ověřit si danou hru v procesu. Někdo z kolegů, který v tom scénáři neleží tak dlouhou dobu jako my a má tak na představení úplně jiný pohled, může mít například nějaké připomínky nebo může jít o jakýsi druh „prozření z odstupu“.

Jaká byla příprava na tuto roli?

Celá ta role je velmi náročná. Nechci říkat, že je to nejobtížnější role, kterou jsem kdy dělal, protože s odstupem se těžko soudí předešlé role, ale určitě to pro mě byla obrovská výzva. Musel jsem například podstoupit fyzickou přípravu. Vzhledem k tomu, že hraju sedmnáctiletého kluka, jsem potřeboval za velmi krátkou dobu zhubnout kila nabraná po zranění na podzim. Tím pádem jsem musel upravit jídelníček a jinak cvičit, ale i to k této práci patří, tělo je pro herce nástroj, který využíváme každý den. Také jsem se zajímal o to, jakým způsobem se chová člověk, který má diagnostikovanou úzkost, což právě Evan je. Snažil jsem se představovat si, jak bych jednal já na jeho místě, protože pocit úzkosti mi také není cizí, stejně jako asi každému z nás v dnešní době. Vždycky je při hraní důležité vycházet ze sebe, nebo se u sebe inspirovat.

A jaká byla příprava po pěvecké stránce?

Zásadní pro mě bylo, že jsem kvůli této roli úplně přestal kouřit. Byl jsem příležitostný kuřák, ale kvůli hlasivkám jsem chtěl úplně přestat. Většina pěveckých partů je ve vysokých polohách a kouření nepomáhá nikdy a ničemu, natož hlasivkám. Byla to pro mě skvělá příležitost, taková záminka, proč se odhodlat přestat. Hned, když jsem zjistil, že jsem obsazený do role Evana, jsem také začal velmi intenzivně pracovat na pěvecké technice. Měl jsem mnoho lekcí zpěvu, nejvíce mi se zpěvem pomohla moje partnerka Zuzana Holbeinová, která, kromě toho, že je herečka, je zároveň i lektorkou zpěvu. Přišel jsem na to, že mi umí velmi dobře vysvětlit techniku, která se využívá například u vysokých tónů, jak lépe pracovat s dechem a neunavovat tolik hlasivky a zároveň mi pomohla se naučit zpívat i trochu jinak, než jsem zvyklý.

Budete se při svém hraní inspirovat broadwayským originálem?

Broadwayský originál jsem viděl pouze ze špatného záznamu a ani jsem ho nedokoukal. Ovšem viděl jsem londýnské zpracování Dear Evan Hansen, na které jsem se díval z první řady a sledoval Sama Tuttyho, jak hraje, což byl zážitek. Vždycky si ale rád najdu vlastní cestu. Okopírovat někoho podle mě nikdy není správně. Čím jsem se nechal inspirovat byly tenisky, které má na fotkách z představení hlavní newyorský představitel Ben Platt. Když byl konkurz, koupil jsem si pro štěstí podobné tenisky stejné značky. Prošly se mnou celým zkušebním procesem, a nakonec jsou i součástí kostýmu. Je to takový můj talisman.

Tento příběh se dočkal také filmové a knižní adaptace. Jaký k nim máte vztah?

Knihu jsem začal číst v angličtině, nezvládl jsem ji ale dočíst do té doby, než jsme začali zkoušet a hrozně mě to mrzí. Film jsem viděl a myslím si, že muzikálu něco ubral. Divadlo a film jsou rozdílné kategorie a zrovna v případě Dear Evan Hansen je živost podle mě výhodnější. Divadlo je živé umění a každé představení je unikátní. Každý večer se stane zázrak a pak zmizí. A další den znovu.

Drahý Evane Hansene se dotýká mnoha vážných témat, ať už sebevraždy, úzkostí nebo depresí. Jak při ztvárňování postavy Evana Hansena k těmto tématům přistupujete?

U všech těchto témat platí, že člověk skoro vždy najde nějaký příklad ve svém okolí, může jít o náhlé úmrtí, psychické problémy a tak podobně. Otázkou je, do jaké míry si to člověk chce pustit k tělu, protože to může být nepříjemné, bolestivé a někdy i nebezpečné. Vše, co herec dělá na jevišti, musí být kontrolované, vždy musí vědět, kde je hranice. Pro herce je dobré umět oddělit to, co se děje na jevišti, od svého vlastního života. Fungují na to různá herecká cvičení, kdy se opouští postava nebo se dostává do takzvaného bodu nula. Někdo místo cvičení chodí po představení na pivo nebo víno, někdo si dá třeba sprchu jako určitý druh očisty. Já se snažím si své role po představení chvíli ještě “doprožít“ a teprve pak si vyberu jeden ze zmíněných způsobů.

Ztotožňujete se s postavou Evana Hansena?

Ano, určitě. Evan je trochu podivný kluk na okraji své komunity, která ho nepřijímá, a mně se na základní škole dělo něco podobného, takže je mi to blízké. Stačí zapátrat ve své minulosti a vzpomenout si jaké to bylo. Být neviditelný, snažit se zapadnout a i když se snažíte dělat cokoliv, tak se to nedaří. Byť to tak teď už necítím, jelikož si myslím, že už jsem se našel, tak je mi Evan stále hodně blízký.

Jde podle vás spíše o optimistický nebo pochmurný příběh?

Má v sobě samozřejmě obojí, ale je to pozitivní příběh. Celé to vlastně začíná touto promluvou:

A z toho se Evan po cestě trochu ztratí, uteče jinam a pak se stanou nějaké zlé věci, ale nakonec si uvědomí, že je nejlepší být sám sebou. To je to poselství tohoto muzikálu, nesnažte se být pro někoho anebo kvůli sobě jiní, než ve skutečnosti jste. Nesnažte se být pro někoho zajímaví. To, jací jste, je dost zajímavé samo o sobě, když to člověk přikrášluje a mění, tak to nikdy není dobře.