Jsem rockový věrozvěst, říká majitel Rockové galerie

Olomouc - Zdeněk ‘Heavy‘ Holeček bere rockovou hudbu jako své poslání. V Olomouci na Dolním náměstí ze své celoživotní sbírky vinylů, plakátů a gramofonů vytvořil Rockovou galerii. Místo, kam si každý může přijít poslechnout hudbu, zavzpomínat nebo se dozvědět nové věci.

Jak vás napadlo udělat Rockovou galerii?

Jsem posedlý, sbírání desek a plakátů je nemoc. Vždycky se mi hrozně líbilo, jak jsou vinyly udělané graficky. Navíc ti hudebníci mají kouzlo. Například Uriah Heep, moje nejoblíbenější kapela. Mají neskutečné charisma, na jejich plakáty se v galerii můžu dívat každý den. Desky, plakáty a všechno, co tady mám,sbírám už od sedmdesátých let. Galerie vznikla proto, že jsem to všechno chtěl zachovat. Nechtěl jsem mít prodejnu desek, ale Rockovou galerii, místo, kde by lidi mohli vidět moje plakáty, desky a koláže, co dělám. Nikdy jsem to nikde neviděl. Za tohle místo patří díky majitelce tohohle domu. Vychází mi vstříc, umožnila mi sem například napojit svítící vzducholoď. Díky ní to jde, díky ní to tady dál rozvíjím. Chci, aby si lidé uvědomili, že rocková galerie má místo ve společnosti. Vidím tady vývoj, od Beatles dál. Tohle je naše duchovno a nostalgie.

Jak vznikla přezdívka Heavy?

Jednoduše a spontánně. V roce 1984 jsem si koupil album British Steel od Judas Priest. Byl jsem z toho vyřízenej. Undergroundu jsem byl přeposlouchanej a zjistil jsem, že mě heavy metal se svým přímočarým zvukem naplňuje. Začal jsem všude propagovat heavy metal, a tak to vzniklo. Říkají mi Heavy třicet pět let, už ani neslyším na svoje jméno.

Mluvil jste o tom, že děláte koláže.

To je něco, co mě baví, s čím si hraji. Dřív byl problém sehnat desky a plakáty, ale já měl dobrý zdroj z Německa. A vždycky se mi obaly desek graficky líbily, tak jsem z nich začal dělat koláže. Měl jsem velkou výstavu v Šantovce, která měla úspěch. Teď si mě vzala pod křídla jedna agentura a s tou budu dělat výstavy v Praze, pokud to dobře dopadne s covidem. Tam lidé uvidí sto padesát až dvě stě velkých A1 koláží a plakátů. Budou tam i dobově oblečené figuríny. Těším se na to. Snad to všechno dobře dopadne.

Dříve jste měl galerii jinde.

Jo, to byl mastnej krámek. Tam to bylo šílené, vůbec to tam nešlo. Dozvěděl jsem se od jednoho pamětníka, že tam bývala jatka. Proto se tomu říká mastnej krámek, ale ten prostor to poznamenalo. Byla tam špatná energie ze všeho toho utrpení. Když jsem to zjistil, dělalo se mi zle a musel jsem jinam. Tady jsem už šest let, sice bych chtěl větší prostory, ale stěhovat se už nebudu.

Dřív tady byl gauč. Musel jste ho dát pryč kvůli nedostatku místa?

Nejen kvůli prostoru. Vznikla mi z toho taková klubovna, a to jsem nechtěl. Má to být tak, jak to je teď. Navoněno, čisto. Přijdeš a prohlédneš si galerii. Je o mně známé, že desky nerad prodávám, takže si je opravdu spíš jen prohlédneš. Co nemám dvakrát neprodám nikdy, neexistuje. Prostě je nedám z ruky.

Jaký je váš nejcennější kus?

Všechno, co tu mám je vzácnost, nejde to takhle říct. Možná desky a plakáty, které mám od Uriah Heep. Jak jsem už říkal, je to moje nejoblíbenější kapela. I kdyby se mě na to někdo zeptal o půlnoci, odpovím Uriah Heep. Mám tady například jeden jejich originální plakát, který jsem vydražil v Německu.

Vznikla vám za dobu fungování galerie nějaká trvalá klientela?

Vypíchl bych pár srdcařů. Většinou jsou to lidé přibližně v mém věku, kteří mají k téhle hudbě vztah. Je to tím, že za komunistů nic nebylo, všechno nám odpírali a desky a plakáty jsme museli tajně shánět. Lidí, kteří sem chodí pravidelně, si vážím, vnímám je jako kamarády. Jsem hodně komunikativní a lidi sem za mnou rádi přijdou. Když prodávám desku, řeknu k ní celý příběh kapely. Když to celý život sleduješ a studuješ, tak to chceš předávat dál. Není to, jako když si kupuješ třeba svetr. Důležité je, aby vás to bavilo. Jestli to tak je, poznám už podle toho, jak vezme desku do ruky.

Kdy jste se poprvé dostal k rockové hudbě?

To vím naprosto přesně. Přes Radio Luxembourg a Bayern Drei. Jsem ze Sokolova, takže do Bavorska jsme se dívali přes ostnaté ploty, stačilo natáhnout kus drátu a chytali jsme rádio i televizi. V roce 1963 jsem to začínal vnímat, to mi bylo sedm let. Alice Cooper, Arthur Brown, Beatles zrovna začínali. Sedával jsem u rádia a rodiče mi pořád říkali, ať to ztlumím. Byla to paráda, když začínal Elvis Presley, který byl velká persona a zasluhuje si obdiv všech generací. Já bych ta léta vrátil, co se týče nápadů. Lidé měli tolik kreativity, že se dala rozdávat. Dneska je to nuda.

Říkáte v sedmi letech. Takže opravdu celoživotní láska?

Celý život, je to ve mně a já to beru jako poslání. Jsem takový rockový věrozvěst. Je to vidět, když se na mě člověk podívá, musím být úplně jiný, pořád. Nehledím na léta. Je to pro mě celoživotní poslání, úplně na plný pecky.

Pamatujete si na první desku, kterou jste slyšel?

Little Richard. Sehnal ji kamarád mého bráchy. Měli jsme jen jednu desku, takže jsme ji hráli furt dokola, než jsme ji uhráli. Byla to super muzika. Pak přišli první Beatles. Beatlemánii by měl zažít každý, byla to neskutečná doba. Beatles s námi pořádně zahýbali, což se nelíbilo bolševikům. Věděli, že je to špatně, protože nás drželi ve vakuu a pouštěli nám jen ty pitominy z východního bloku, hlavně z Ruska, a to nás vůbec nezajímalo.

A na první koncert, na kterém jste byl?

Koncertů bylo tolik, že to neumím říct přesně. Nejspíš to byli Johny and Tay ze Sokolova. Později se zakázaly anglické názvy, ale oni si to obhájili, protože Johny byl původem Angličan. Pak už to šlo. Například Flamengo s Mišíkem, na to se nezapomíná. Potom začal underground, DG-307, všechno jsem to prošel. Podíval jsem se dokonce i do kriminálu, i když jen do vazby na Pankrác. Není to nic příjemného, ale protože jsem pracoval, nemohli mě zavřít.

Měl jste někdy svoji kapelu?

Měl, ale název si už nepamatuju, stejně to nedopadlo nějak slavně. Dostali jsme se ke dvěma, třem zkouškám. Píšu to ve své knize. Pak jsem v Praze v Újezdě nad Černými lesy zakládal undergroundovou kapelu. Odehráli jsme několik koncertů, ale název si taky nepamatuji. Underground byl dost divoký, člověk z toho má okno. Akorát vím, že jednou přijel Pražský výběr. Tomek vzal bonga a najednou si všiml, že tam byl kecpult se srpem a hvězdou, stoupl si k němu a začal nadávat na režim. Tenkrát nás policajti tvrdě zmlátili.

Zmínil jste svou knihu.

Už pracuji na druhé. V první píšu o hudbě a o svém životě. Jeden výtisk jsem teď dal Honzovi Hřebejkovi, když tady natáčel seriál. Říkal, že si toho velice váží, tak doufám, že ho to zaujme. Na tu druhou teď ale nemám moc myšlenky. Mám tříletého syna, vedu život úplně jinak než mojí vrstevníci. Deptá mě, že je připravován o dětství. Dnešní děti nejsou budoucnost národa, chybí jim radost a mládí. Navíc se mezi sebou děti nebudou ani znát, protože si vidí jen oči.