Na vlastní kůži: Na jednu noc hercem

Kultura

Na vlastní kůži: Na jednu noc hercem
Herec hlavní role Martin Nosek. Foto: Natálie Bočková
GALERIE collections

Brno - Jaké to je být hercem? Reportér Stisku si to na vlastní kůži vyzkoušel při natáčení studentského filmu Evžen.

Už od mala jsem chtěl být hercem a to přání mi vydrželo celkem dlouho, nakonec jsem však své ambice přehodnotil. Došlo mi totiž, že je lepší se ztrapňovat před klávesnicí při psaní než hereckým výkonem na jevišti. Během svých uměleckých snah jsem však posbíral pár přátel, které myšlenky na prkna, co znamenají svět, neopustily. Nedávno mě oslovila kamarádka, která natáčí studentský film, a zeptala se mě, jestli bych si v něm nechtěl zahrát. Po chvíli otálení jsem souhlasil.

Než jsem se ale mohl dostavit na plac, musel jsem vyřešit jistý zádrhel. Stal jsem se obětí smrtelného viru, nepřítele každého muže – rýmičky. Když tedy nadešel den D, nadopoval jsem se kapkami do nosu a hodil si je do kapsy, připraven je kdykoliv tasit. Pomodlil jsem se k bohovi herectví a vyrazil jsem.

Režisérka filmu Natálie Bočková a herec hlavní role Martin Nosek na mě čekali na místě činu, kterým bylo KFC na náměstí Svobody. „Film Evžen je portrét jedné tragické postavy, která se nám s Martinem objevila v životě,“ popisuje dílo režisérka, která letos začíná studovat dramaturgii na JAMU.

„Rozhodli jsme se, že bychom chtěli udělat něco na způsob zfilmovaného monodramatu, takže vlastně zaznamenáváme pár dní ze života Evžena,“ dodává. V divadelním monodramatu jeden herec hraje všechny postavy, zde to režisérka pojala jinak. „Nakonec si z monodramatu beru jen tu vypravěčskou formu, které se snažím docílit tím, že celý film natáčí Evžen jako svůj vlog,“ říká režisérka. Z jejího projevu je poznat, že ví, co dělá.

Martina Noska jeho role velmi zaujala. „Evžen je ztracená osobnost, úplně vytržená z reality, a to mi docela odpovídá, takže ani nemusím hrát,“ vtipkuje. Během našeho rozhovoru dorazili další dva herci, můžeme tedy začít natáčet. Času není moc, jen dvě hodiny do zavíračky, ale mělo by to stačit, scéna je krátká.

„Dnes natáčíme jedinou hromadnou scénu, co je ve filmu. Evžen si na své pracoviště do KFC pozve kolegy, aby s nimi oslavil své 25 narozeniny,“ vysvětluje režisérka. Jedna věc mi ale vrtá hlavou. „My máme povolení od KFC?“ ptám se. Martin odpovídá, že vůbec. „Vlastně nás už z jednoho KFC vyhodili,“ vypráví. V KFC na Hlavním nádraží prý byli moc dlouho a začali vadit obsluze, tady si zatím nikdo nestěžuje.

Rozdělili jsme si repliky, já jsem dostal tři. Jsem nervózní. Režisérka připravuje Martinovi kameru, zaostřuje na jeho obličej. Klapka, kamera, akce! Nasadím herecký výraz a netrpělivě očekávám svou repliku. Není to tak lehké, jak se může zdát, nos mě svědí jako čert. Kýchnutím si ale nemůžu ulevit, záběr má přednost. Přichází moje chvíle! Dostávám ze sebe těch pár slov, co mám ve scénáři.

A teď nejlepší část záběru. Evžen vytahuje velkou tabulku čokolády. Pozorujeme ho, jak ji láme na malé čtverečky. Působí to trapně a dost smutně, takže vlastně přesně tak, jak má. Martinův herecký výkon je skvělý. Čokoláda je rozlámaná a všechny postavy si nabídnou. Je překvapivě velmi chutná, proto jsem se rozhodl, že bude chutnat i mému charakteru a bude si jí brát víc, než by měl.

Scéna končí tím, že všichni Evženovi spolupracovníci postupně odejdou. Mezitím, co si režisérka hraje s kamerou, pozoruji okolí. V deset večer je KFC úplně plné. Kuřecí stripsy si vychutnává rozmanitá sorta návštěvníků. Od elegantního muže v obleku až po děti ve špinavých bundách. „Objednávka číslo sedm, objednávka číslo sedm!“ křičí paní u výdejního stolu. Já ji i přes hluk slyším, ale majitel objednávky zřejmě ne a nechává twister chladnout.

Jdeme zase natáčet. Mám z tohoto záběru dobrý pocit. Všechno běží jako na drátkách, dokonce ani kýchat se mi nechtělo. Řeknu své repliky, dám si čokoládu a jdu se podívat ven na noční Brno. Vybral jsem si skvělý moment, parta opilých teenagerů v oblecích právě prochází kolem a málem do mě vrazí. Halekají nějakou písničku, ale není jim rozumět. Taneční, to byly časy. Zamyšlený se vracím dovnitř.

„Máme to,“ oznamuje s úsměvem Natálie. Ještě než to celé ukončíme, ptám se, jak je na tom celé natáčení. „Pár scén už máme hotových a zítra to snad dokončíme,“ říká režisérka. Dodává, že nebude mít moc práce při postprodukci, bude potřeba jen pár amatérských střihů. Nabídne nám zbytek čokolády a pár vystydlých stripsů – naše dnešní výplata. Odměnou je samozřejmě i pocit dobře odvedené práce. A co následuje po dobře odvedené práci? Dobře natočené pivo.

Výsledný film je k vidění zde.

Další články o reportáž

Fotoreportáž: Jaký je VeganFest ve všední den?

V jednom březnovém týdnu měli nejen obyvatelé Brna možnost navštívit veganský festival. VeganFest kromě jídla bez živočišných produktů nabídl také několik ...