Nerozdělujeme společnost na ty, co naši pomoc potřebují a ty co ne, říká členka Nesehnutí

Brno - „Snažím se šířit osvětu a angažovanost v sociálních tématech,“ říká Nikola Grzybowska, studentka filozofie na Masarykově univerzitě, členka Food Not Bombs a nově také členka neziskové organizace Nesehnutí. Ta se v posledních týdnech medializovala zejména v souvislosti s aktivistickou akcí stop IDET, která se snaží o zrušení brněnského veletrhu zbraní.

Co vás vedlo k práci v Nesehnutí?

Pocházím z Litoměřic, kde jsem vystudovala gymnázium a už při studiích jsem se často ocitla v situaci, kdy jsem si z finančních důvodů nemohla dovolit různé školní akce. Z tohoto důvodu jsem se začala na společnost dívat jinou perspektivou a uvědomovat si problematiku sociálních a ekonomických témat. Do Brna jsem pak přišla zhruba v době té nejtvrdší koronavirové vlny a skrze Food Not Bombs jsem se snažila pomáhat místním z nezajištěných poměrů, ať už to bylo skrze vydávání jídla, roušek, nebo obecně potřebných hygienických a zdravotnických pomůcek. Hned mě zaujala filosofie Food Not Bombs, tedy, proč lidstvo vydává víc peněz na zbrojení, než na ty miliony lidí, kteří hladoví. V té době jsem střídala různé práce – v obchodě na kase, nebo v cukrářství. Chvíli na to jsem si uvědomila, že se chci věnovat dobročinné práci naplno a po pár měsících ve Food Not Bombs mě vzali do Nesehnutí.

Jak funguje organizace práce v takovém Nesehnutí?

Organizace probíhá tak, že Nesehnutí zahrnuje určité oddělení, které se každé specializuje na nějaká jiná témata. K tomu ještě úzce spolupracuje třeba s Food Not Bombs, kteří vaří každý víkend pro všechny lidi bez rozdílu jídlo zdarma a dalšíma, kterým poskytuje prostory na vaření nebo jiné aktivity. Mezi ty oddělení patří třeba F*éra, která se věnuje genderové vyváženosti ve vzdělávání, nebo Občanské oko, které pomáhá běžným lidem řešit kauzy spjaté s životním prostředím, a pak taky Odzbrojovku, která řeší otázky vývozu zbraní do regionů, kde nejsou dodržována lidská práva. Odzbrojovka stojí třeba právě za demonstrací Stop IDET, kterou jsem pomáhala organizovat.

Ve kterých odděleních nejčastěji vystupujete?

Funguje to tak, že se vždy vyhlásí nějaké výběrové řízení, ze kterého přiřadí členy k práci, která je potřeba. Dále pak taky funguje dobrovolnictví, a to funguje skrze všechny oddělení. Sama se tak zajímám prakticky o všechny oblasti, ačkoliv třeba v Občanském oku nejsem zas tak moc, i tak se ke mně dostanou nějaké téma, když dobrovolničím. Naposledy to byla třeba starší paní, která řešila, že má před domem poslední zbytek městské zeleně v celé čtvrti, na kterém jí město chce postavit kulturák. To jsou taky případy, které řešíme. Jinak jsem pomáhala organizovat právě demonstraci Stop IDET nebo Den veganských burgerů zdarma. V současné době plánujeme akci za práva zvířat, ale k tomu teď ještě nemám bližší podrobnosti.

Jaké byly ohlasy na demonstraci proti IDETu?

Myslím si, že byly v celku dobré. Byla jsem sice trochu zklamaná, protože jsem se podílela na organizaci, tak jsem si slibovala velkou účast. Počasí se nepodařilo, a tak k samotnému výstavišti přišlo jen pár desítek lidí. Překvapením bylo, že nám petici podepisovali i někteří hasiči a záchranáři, kteří šli na veletrh PYROS, nebo i lidé z IDETu, ale těch bylo jen pár. Větší účast byla pak později na přednáškách a koncertech, které jsme pořádali po Brně. Sama jsem přednášela o historii Food Not Bombs, která se překvapivě přímo pojí s prvním IDETEM v Brně, protože první vaření tu proběhlo právě ku příležitosti první demonstrace v květnu v roce 2001.

Jak vnímáte lidi, kteří se na vás dívají jen jako na partu lidí z neziskovek?

Tak tohle se v posledních letech hodně probírá. Často se tak stane, že nám na Facebooku někdo vypisuje, že jsme placení z jejich daní a že jsme v podstatě komunisti. Reálně jsme ale státem nezastřešená nezisková organizace, která funguje jen z dobrovolných příspěvků. Ale spíš si všímám těch dobrých kontaktů, které navazujeme. Například v Brně už máme velkou síť a jde vidět, že lidi naše činnost zajímá. Na rozdíl od ostatních organizací si dáváme záležet na osobním přístupu, což podněcuje lidi se na nás obracet a zůstat v kontaktu.

Jde taková práce dělat celý život?

To je pro mě docela přijatelná představa. A takovým dobrým příkladem celoživotního angažování ve Food Not Bombs je i jeho zakladatel Keith McHenry. Ale aby tenhle typ práce byl udržitelný pro co nejvíc lidí, je třeba, aby nás bylo víc, aby se pěstovala správná a citlivá komunikace v rámci kolektivu a aby se ta práce a síly zdravě a rovnoměrně rozložily. Myslím, že musí vzniknout větší společenská diskuze o aktivizaci a organizaci zdola obecně, protože ta teď není skoro žádná.