Jazz se stále mění a pomáhá porozumění jiným kulturám, říká ředitel festivalu

Brno - Na poslední dubnový den připadá mezinárodní den jazzu. Žánr, který vznikl jako směs několika kulturních vlivů před více než sto lety se ve své dnešní podobě těší velké oblibě publika, třeba i na Brněnském JazzFestu. Festival má v jihomoravské metropoli více než dvacetiletou tradici a každoročně na něm vystupují světoví umělci, letos třeba trumpetista Chris Botti, který za svou kariéru spolupracoval se Stingem nebo saxofonista Kamasi Washington, osobnost současné světové scény. „Inspirace zvenčí nemají limit, a to je na jazzu právě to atraktivní. Zásadní je nezanedbatelné procento improvizace, možnost ovlivnit věci okamžitě na pódiu, ” říká Vilém Spilka, hudebník a umělecký ředitel JazzFest Brno.

Jazz je žánr, který není úplně definovatelný, tak by mě zajímalo, co pro vás jazz znamená, a jak byste ho definoval?

Existují prefabrikované odpovědi, že je to třeba svoboda, což do jisté míry takto vnímám i já. Jazz je ale především tavící kotlík, do nějž můžete přidávat ingredience z různých žánrů nebo kultur. Ale neměli byste zároveň odebírat základní esence, které v něm byly od začátku.

A ty základní esence, to jsou jaké ?

To jsou především africké vlivy na jih USA – kořeny, ze kterých jazz vyrůstá. Rytmus převzatý hlavně ze západní Afriky, který do Ameriky doputoval při kolonizaci Afriky a při obchodu s otroky. Africká hudba totiž není tolik o melodii, jako spíš o rytmu. V Americe se od počátku a o to intenzivněji v době otrokářství mísily kultury, takže se i tamější hudba začala obohacovat o evropské a africké vlivy. Z jejich splynutí vznikl jazz. Evropané, v případě Louisiany, (kde jazz de facto vznikl) především Francouzi, měli svoji tradiční kulturu, kterou přinesli do USA. Mísením s africkými a dalšími vlivy vznikl tenhle hudební „konglomerát“.

Vilém Spilka

Jazzový kytarista, hudební pedagog, dramaturg a umělecký ředitel hudebního festivalu JazzFest Brno, vedle toho j hudební publicista. Spilka působil v několika hudebních uskupeních, v roce 2013 založil novou vlastní kapelu Vilém Spilka Quartet. O tři roky později se jejich album umístilo mezi prvními třemi deskami v hodnocení hudebních publicistů za rok 2016 a bylo nominováno na cenu Anděl. V listopadu 2019 vydalo Spilkovo kvarteto plně autorskou nahrávku Čekání na Toma. Album zvítězilo v anketě Jazzová sklizeň 2019, kterou organizuje rozhlasová stanice Český rozhlas jazz, a bylo  taktéž nominováno na cenu Anděl.

Ale takový jazz už se dnes nehraje?

Hraje, ale spíš ve formě revivalu. Jazzový žánr se naštěstí nestal muzeálním, není to klasická hudba, která se do dneška hraje podle původní předlohy. Jazz je jedinečný v tom, že neustále absorbuje nové vlivy – ať už v úplném počátku evropskou harmonii, africké polyrytmy nebo muzikálové písně z Broadwaye ve 20. a 30. letech, tak i současnou pop music. Jazz je rovněž ovlivňován hudbou ze všech koutů světa. V rámci festivalu jsme tady nedávno měli třeba Ibrahima Maaloufa z Libanonu a v jeho hudbě se jeho vlastní kořeny projevují velmi silně. Inspirace zvenčí nemají limit, a to je na jazzu právě to atraktivní.

Co by jazzové hudbě nemělo chybět?

Zásadní je nezanedbatelné procento improvizace, možnost ovlivnit věci okamžitě na pódiu. Měla by nabídnout hudebníkům svobodu na místě přetvářet a vyjádřit okamžitou emoci. Když se například jeden člen kapely rozhodne, že hudbu vezme někam jinam, tak ostatní by měli být natolik technicky a řemeslně vybavení, že budou schopni to okamžitě vycítit a jít s ním.

Jakým způsobem vliv různých kultur ovlivnil vzájemné porozumění mezi jednotlivými kulturami?

Jazz je vlastně jazyk, takže když se člověk ten jazyk aspoň do nějaké míry naučí, tak potom může jít a „bavit se“ s lidmi z celého světa, kteří tím samým jazykem taky mluví. Tahle forma hudebního jazyka se postupně rozšiřuje do světa především právě proto, že dává muzikantům prostor pro vlastní tvorbu i komunikaci. Jazz od počátku ovlivňovaly různé kultury a zpětně ty kultury ovlivňoval jazz. Když se sejde např. Švýcar, Kamerunec a Američan, tak můžou vytvořit hudbu, která je absolutně originální a nemá obdoby, protože do ní každý vnese něco ze své vlastní kultury a mentality.

Co pro vás v umělcích indikuje to, že mají ten IT faktor?

Působí na mě nějaká vibrace, která nemá racionální opodstatnění. Snažím se zároveň nebýt ve vnímání umělce subjektivní. Objektivita je důležitá, aby se člověk naučil poznat, jestli je jejich charisma přenositelné na publikum. Když jezdím na hudební veletrhy nebo někam na koncerty mimo naši festivalovou platformu, tak se snažím koukat, jak jednotliví umělci působí na publikum a do jaké míry se v rámci jejich vystoupení snoubí umění zaujmout a pravdivost jejich tvorby.

Měli by umělci svou hudbou předávat publiku nějaké poselství?

Ne nutně. Můžou jenom pobavit, to je legitimní a v pořádku. Člověk má různé momenty v životě, kdy hudbu potřebuje – jednou pro zábavu, podruhé třeba pro duchovní prožitek nebo vnitřní klid. Já od hudby očekávám spíš sdělení než poselství. Právě to sdělení dobří muzikanti mají a je také důvodem, proč je lidi chtějí poslouchat. Sdělení pro mě není jenom nějakou informací nebo filozofií. Spíš jde o to pomocí hudby přenést nějakou emoci, pocit nebo vibraci.

Máte nějakou oblíbenou vzpomínku spojenou s jazzem? Něco, co s Vámi tak rezonovalo, že to ve vás rezonuje dodnes?

Zážitky z věku 15-25 let, nejen co se hudby týče, jsou ty nejsilnější a zůstávají s vámi celý život. Když jsem kolem svých šestnácti začal poslouchat jazz, byly tehdy rané devadesátky a vlastně tady jazzu k dispozici moc nebylo. Byl spíš v undergroundu, hlavně ten zahraniční. První věc, co mě chytla, byla jazzová harmonie. V roce '92 jsem si koupil svoje první cédéčko, v té době za těžké peníze – pět set korun, což byla osmina průměrného platu.

A co to bylo za umělce?

Bylo to album Johna Scofielda, kytaristy, který později u nás na festivalu čtyřikrát hrál. A hrál u nás nejen proto, že se líbí mně, ale právě pro své sdělení a záběr na lidi. Zároveň dělá poctivé umění, nepodbízí se, jde svou cestou a doufá, že s publikem to bude rezonovat. Nedělá nadměrné kompromisy jenom proto, aby mohl dlouhodobě v hudebním businessu fungovat.

Jaké to pro vás bylo, když jste na festival zval umělce, který byl vaším prvním CD?

Já jsem vlastně nikdy neměl ambice zvát lidí, kteří se líbí jenom mně. Zrovna John Scofield mě ale baví do dneška. Má už 72 let, ale pořád vystupuje po celém světě a ukazuje mladším hudebníkům, jak se to dá dělat. Takhle bych chtěl s hudbou zestárnout i já.

Někdy se o jazzu mluví jako o vymírajícím řemesle. Jak populární je jazz v Česku?

O tom, že jazz je vymírající řemeslo se mluví už více než šedesát let, obavu proto nemám. Svoji největší popularitu jazz zažil v letech třicátých, což už je skoro sto let. Po válce přišel bebop a odklon od populárního mainstreamu, v němž jazz vystřídal rock and roll. Jazz se vlivem bebopu posunul do polohy hudby pro lidi, kteří mají o umění hlubší zájem. Nemyslím si, že jazz vymírá, ale na pomyslném hudebním stromě se pouze zúžila jeho větev. Je to dnes stabilní žánr pro pár procent fanoušků, kteří jsou ale věrnou a vytrvalou a neustále dorůstající cílovkou. I proto je důležité jazzové publikum pochopit, nacítit ho a nabídnout mu něco, pro co se bude vracet. Náš festival i z tohoto důvodu nenavštěvují jen Brňáci, ale jezdí sem jak posluchači z Čech, tak i z okolních států.

Kdybyste se mohl vrátit v čase a prostoru do tzv. jazzového věku v USA, co je první věc, kterou byste udělal?

Já bych se nejradši vrátil do čtyřicátých let, protože tehdy vznikal základ jazzu, jak ho známe dnes. Na našem festivalu promujeme nejvíc právě moderní jazz, který stojí na základech postavených právě v tomto období. Rád bych zašel do nějakého klubu, třeba na 52nd Street v New Yorku, kde by hrál Charlie Parker a Miles Davis, ti změnili hudbu úplně od základu. Kuriozitou je, že s Parkerem, který zemřel v roce 1955, hrával mimo jiné Roy Haynes, americký bubeník, který ještě žije a letos oslavil 99. narozeniny.